Pro agnostika jako já je papež František záhadnou personou. Mám ho rád, řeknu hned zkraje. Ale zároveň se musím podivovat figuře, jež vzešla z výlučného postavení takzvaného Svatého otce, a pozornosti, jež se k němu upíná prostřednictvím médií. Je to fascinující, přitom až dojemně komické. Cokoli papež učiní nebo pronese, je přijato co podstatná pravda, závažný poukaz, důležitá metafora. Byť by šlo o banalitu, jež u „normálního“ člověka nevyvolá pozornosti, ani co se za nehet vejde. Papež jedl s ostatními v zaměstnanecké kantýně! Papež řekl, že je nutno pomáhat uprchlíkům! Že muslimové jsou lidé jako my! Políbil Korán, dítě, nohy uklízečky. Pravil, že příčinou terorismu je globální kapitalismus. Haleluja. To, co dávno víme, zde na plná ústa stvrzuje ten, kdo na rozdíl od nás má autoritu nadpozemského komunikátora. Tož hřejme se ve stínu té autority. Protože ve veřejném prostoru či někde na facebooku nás za stejné myšlenky a názory sejme první nýmand a hulvát. Papež nechtě indikuje, nač svět po pravdě řečeno zvysoka kašle.
Nedávné záběry papeže osaměle vcházejícího do brány tábora v Osvětimi, smutně malebný (a asi pečlivě naaranžovaný) obraz osamoceného muže v bílém, modlícího se v tmavé vězeňské kobce, měly působivou symboliku. V bílém rouchu oděná do brány vchází čirá idea. Do brány, jež je také už jen symbolem, jakkoli ještě reálně stojí. Bylo dojemné vidět, jak za branou čekal hlouček starých lidí. Bývalí vězňové se vítali s papežem, potřásali si rukama s ideou smíření, či snad milosti nebo sdílené tragédie. Jeden ze starých mužů vytáhl knihu s fotografiemi a ukazoval ji papeži, v té chvíli poněkud roztěkanému přívalem rukou a díků. Starý pán staví před osobu v bílém obrázek ubohých vězňů: to jsme my, tehdy tady! Skuteční my! Skutečný muž papež hledí na fotografii skutečných vězňů v situaci skutečného utrpení, na skutečném místě, kde se vše vskutku stalo. A přece je ta situace podivuhodně neskutečná. Reprezentant ideálu lásky a slitování se vítá s reálnými oběťmi krutosti. Co to znamená? Chceme, aby velký symbol přebil naši sílící nedůvěru: jen ať na sebe symbol vezme to, co jsme sami čím dál méně schopni sdílet a naplňovat.
Blud přítomné doby.
„Dnes ráno jsem vstal z postele a ocitl se na konci./ Vstal jsem z pohodlné postele a stojím na úpatí dne./ (…) Naráz jsem o pár/ hodin starší a je budoucí den, aniž bych předchozí prožil./ Nechápu, jak se to mohlo stát, je to neuvěřitelné./ Jsem si ale vědom, že o této záhadě musím pomlčet./ Jinak bych byl odvlečen do blázince statným zřízencem…“
Blud přítomné doby, takhle případně se jmenuje báseň Pavla Rajchmana z jeho loňské sbírky Jinak, a jinam (Triáda 2015). Je to báseň o vnitřní (ne)svobodě, ale především o podivuhodné neskutečnosti světa, jenž jako by stále znovu začínal, každé ráno se křížil se svým koncem. Rajchmanova poezie je enigmatická, přitom však plná pregnantně vypalovaných veršů a představ. „Ticho i tam, kde hluk.“ „Prš, lijáku!“ V zásadě všednodenní, přesto neustále míří k hlouběji skrytým podstatám. K něčemu jinému jinde. Instinktivně vždy jde do míst, kde se denní chvíle či základní pojmy překlápějí v podstatu. „V chmurném vlaku/ (…)/ vrací se můj konec k samému/ vzniku konce.“ Obdivuji Rajchmanův strohý balanc na hraně všedního a propastného, cit pro chvíli, kdy se člověk stává průhlednou nádobou času i svého vlastního bytí, neuchopitelného, přesto jak břitva přítomného.
Pohansky pitoreskní báseň Možnosti vypočítává všemožné organické metamorfózy: vstoupíšli do stromu, octneš se ve světadíle stromů. Na dně řeky tě čeká utajená mysl žab. Pozor ale: žáby budou mluvit tvým hlasem… Zní to vše docela hravě, primordiálně, až k poslední sloce, jež „pohádkovou“ řadu proměn náhle podtrhne a redefinuje abstraktní tautologií: „Nebo/ promění tě/ v nebo.“
Ustavičné nebo. Jsi obyčejný muž jménem Jorge Mario Bergoglio. Nebo jednoho dne oblékneš bílé roucho a jsi náhle vyslanec ideje, jež všechny přesahuje. Reprezentant dohody, již jsi sám nedohodl, ona však zde nějakým způsobem trvá a z obyčejných civilních pravd dělá Pravdy posvěcené. Můžeš být normální chlapík, co se potřebuje najíst. Anebo Ten, jenž vchází do kantýny k ostatním… Můžeš být Jorgem, jenž opět vstává z pohodlné postele na úpatí dne. Anebo „otcem“, jenž se před zraky všech šine branou utrpení, bere na sebe blud přítomné doby. Opakuje pravdy tak průhledné, že je už nikdo není s to vnímat.
Nebo se staneš – zřízencem zdejšího blázince. Bez větších cavyků tě v něj promění. Ve zřízence, jenž je „našincem, který byl odjakživa otrokem a odmítá svobodu/ jako blud přítomné doby“.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.