Maďarsko v současné próze

O neutěšené situaci Maďarska za vlády Orbánovy konzervativní strany Fidesz informujeme pravidelně už několik let. Tentokrát se zaměřujeme na to, jak se v nacionalistickém režimu daří literatuře, konkrétně próze. Před časem jste si mohli v A2 přečíst recenzi na vítězný snímek letošního karlovarského festivalu. Respektovaný režisér Szabolcs Hajdu svůj film prý natočil s minimálním rozpočtem ve vlastním bytě. Maďarský národní filmový fond, který podléhá přímo Viktoru Orbánovi, totiž přestal finančně podporovat nezávislé filmy a peníze dává pouze tvůrcům, jejichž díla mají „národní“ charakter. Jak je to ale s literaturou, jejíž vznik není podmíněn tak vysokými finančními obnosy? Z rozhovoru s hungaristou Evženem Gálem se mimo jiné dozvíme, že světově proslulí maďarští spisovatelé, vydávaní i v českých překladech, ve své rodné zemi nepatří k oficiální spisovatelské elitě. A naopak, že „žádný významný autor, který je překládán, v podstatě není sympatizantem vlády“. Ministerstvo lidských zdrojů, nahrazující ministerstva kultury i školství, podporuje většinou druhořadé nebo regionální tvůrce nacionální a klerikální orientace. Přesto v posledních letech v Maďarsku vznikla řada vyhraněných románů se značným společenským dosahem – jak dokazuje například transsexuální autorka Tibor Noé Kiss, s níž přinášíme rozhovor. Z tematických článků i beletristických ukázek je zřejmé, že v současné maďarské próze převládá sociografické zaměření a tematika chudoby, frustrace, vyloučení a společenské krize. Především však jde o výjimečné texty.