editorial

Voda tvoří zhruba sedmdesát procent našich těl. Jde o základní matérii potřebnou nejen k přežití našeho druhu, ale i veškeré živé přírody. O tom, že se voda z krajiny kolem nás vytrácí, se v posledních letech přesvědčujeme každé léto. Téma sucha plní během letních měsíců i média, na jejichž stránkách byly klimatické změny způsobené člověkem ještě před nedávnem zarputile zpochybňovány. Vážnost tohoto problému začíná být akcentována i na státní úrovni – ministerstvo zemědělství na příští rok plánuje spuštění dotačního programu, který by měl investovat do projektů zajišťujících zadržení vody v krajině. Jak ale naznačuje v rozhovoru biolog a ekolog Jan Pokorný i Jiří Malík v článku, jenž kritizuje budování nových přehrad, není vůbec jisté, že budou miliardy ze státního rozpočtu využity funkčně. Jana Ridvanová ve zprávě o protestech proti ropovodu v Severní Dakotě ukazuje, k jak extrémní devastaci krajiny a znečištění vody může vést průmyslová výroba, Jaroslav Jonáš zase varuje před snahou šumavských obcí vytvořit na horním toku Vltavy komerční centrum adrenalinových vodáckých sportů a stranou nezůstalo ani kulturní, společenské a spirituální vnímání vody. Snad se dokážeme poučit z osudu civilizací, které vyschly, a přestaneme opakovat stále stejné chyby. To se ovšem netýká jen expertů a členů vládních komisí, ale i každého, kdo vlastní zahradu nebo kus zemědělské půdy.