Ztráta ctnosti i soudnosti

Filosof Alasdair MacIntyre v dnes již klasické studii Ztráta ctnosti (After Virtue, 1981; česky 2004) tvrdí, že moc bez ctnosti nemůže být nikdy legitimní a že ztráta občanských ctností a vyčerpání politických tradic vedou naši kulturu do „věku barbarství a temnoty“. Mýlil by se každý, kdo by MacIntyrovu pesimistickou poznámku považoval jen za další v řadě oblíbených výroků na téma „soumrak Západu“ nebo „rozklad demokracie“. Jde v ní totiž o mnohem obecnější problém – o to, zda se moc obejde bez metafyzických základů a namísto transcendentálních hodnot k její legitimitě stačí imanentní plnění sociálních a ekonomických potřeb.

Opět jsem si na tu větu vzpomněl, když čtyři nejvyšší ústavní činitelé České republiky měli nutkavou potřebu společným prohlášením ujistit Čínu o tom, že oficiální zahraniční politika země se nemění a setkání ministra kultury s dalajlamou na ni nemá vliv. Následné události a především skandál s vyznamenáním Jiřího Bradyho samozřejmě byly plné úvah o tom, kdo a jak jednal hanebně a jestli vůbec naše zahraniční politika stojí a padá s nějakými jinými hodnotami než s hodnotou investic a vzájemného obchodu s Čínou, do které – jen tak mimochodem – vyváží Česká republika jen lehce nad jedno procento z celkového objemu vývozu.

Pokud si odmyslíme trapnost spojenou s vyznamenáním pro pana Bradyho a diplomaticky zcela zbytečnou servilností ústavních činitelů vůči orientální velmoci, můžeme v pozadí tohoto smutného folkloru dnešní české politiky rozkrýt mnohem obecnější protiklad moderní politiky. Ten spočívá v tom, že specifické sociální a ekonomické zájmy a potřeby stále více narušují a ničí obecnou povahu politiky.

Hannah Arendtová v této souvislosti před více než půlstoletím varovala, že veřejná sféra politiky, jejíž podstatu určovala již od antiky ona řecká arête nebo římská virtus, v moderní době ustupuje světu práce a spotřeby, který lidské ctnosti postupně vytlačil z veřejné do soukromé a osobní sféry. V moderní době se ctnosti staly otázkou osobního názoru a soukromého vkusu, zatímco ekonomické zákony získaly natolik univerzální platnost, že si podmanily i svět politiky. Politici se nemusí zaobírat hodnotami a obecným dobrem, hlavně že makají a starají se o soukromé i veřejné statky. Jestliže kdysi bývalo prvním účelem státního zřízení zajištění politické svobody, dnes je jím zajištění sociál­ního blahobytu.

Arendtová chápe moderní politickou krizi jako rozklad světa svobody a ctností s ní spjatých, který se děje stále větším upřednostňováním vzájemné sociální závislosti a ekonomického kalkulu. Ekonomické zájmy vyprazdňují morální jednotu lidského života a popírají metafyzické pojetí dobra jako základního politického cíle, k němuž lidské bytosti přirozeně a na základě vlastního rozumu dospívají. Americký politolog Sheldon Wolin v této souvislosti hovořil například o tom, že z politiky se stala záležitost sociálního a ekonomického inženýrství, takže už neplatí Aristotelova teze, že existence státu předchází existenci jednotlivce, ale naopak stát se stává jen jednou ze sociálních organizací, v níž různí lidé prosazují osobní nebo skupinové zájmy.

Svobodu tak paradoxně neohrožuje sama politická moc, ale soukromé zájmy, které chtějí jejím prostřednictvím prosadit ti, kdo momentálně zastávají veřejný úřad. Není náhoda, že stále větší a rychlejší úpadek české polistopadové demokracie mají na svědomí dva inženýři ekonomie, kteří se shodou historických okolností a náhod dostali do prezidentského úřadu. Václav Klaus i Miloš Zeman vždy usilovali o podřízení veřejné sféry ekonomickým zájmům zcela konkrétních podnikatelských skupin. Ten druhý navíc prezidentství pojal jako otevřený ekonomický lobbing kombinovaný s teatrální vulgaritou. Ztráta ctnosti není konstatování skeptického filosofa, ale aktivní politický program inženýra ekonomie. Chléb pro některé, hry pro všechny!

Miloš Zeman není inženýrem lidských duší, ale podvědomí. Občas do něho píchne pohrabáčem, aby se vyvalily ty nejobávanější strachy a atavismy, které doutnají v mysli moderního člověka. A tak se s ním bojíme uprchlíků, obdivujeme Trumpa i Putina a plijeme na všechny zásady slušného chování, jelikož civilizovanost nás svazuje, a proto ji nenávidíme a musíme jí občas ve vlastním nitru, doma, v hospodě i v médiích vyhlásit válku. Kritici se pohoršují nad tím, jak nemorální je takový postoj, a z Hradu se jim vysmívají pro jejich naivitu, protože všichni přece vědí, že morálka je subjektivní, zatímco ekonomické zákony objektivní – a s nimi i zájmy těch, kdo chtějí svého prezidenta­lobbistu udržet u moci.

MacIntyre byl přesvědčen, že svět bez ctností se řítí do barbarství. K popisu temnoty, která na nás čeká ve světě, z něhož se kromě ctnosti vytratila i veškerá soudnost, však potřebujeme spisovatele, jakým byl Joseph Conrad. Nemá proto smysl kritizovat Miloše Zemana kvůli tomu, že mu chybí jakákoli ctnost. Mnohem důležitější je zdůrazňovat, že coby prezident vede tuto zemi podobně jako Kurtz do samotného „srdce temnoty“, jež číhá v každém z nás.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.