Anne Tylerová
Děvče na ocet
Přeložila Zuzana Mayerová
Práh 2016, 186 s.
Kdyby domovské nakladatelství požádalo zkušenou americkou prozaičku Anne Tylerovou, aby sepsala „sampler“ vlastní tvorby, výsledná práce by se dost možná podobala Děvčeti na ocet. Krátký román, vzniklý v rámci projektu Hogarth Shakespeare Series jakožto přepracování Zkrocení zlé ženy, totiž vykazuje snad všechny charakteristické rysy autorčina rozsáhlého díla: i tentokrát dojde na detailní dekonstrukci zdánlivě fungujících rodin a rodinných vztahů, znovu se vynoří při relativně skrovném prostoru až překvapivě životné postavy a subtilní slovní i situační humor. Protagonisté románů Anne Tylerové jsou často znudění či nešťastní, nicméně závazky a konvence vyžadované okolní společností ztěžují vzpouru a komplikují cestu za svobodou a sebeprosazením. Nezadaná devětadvacetiletá Kate tak zprvu dotaz svého otce-vědce, zda by si naoko nevzala jeho asistenta Pjotra, toužícího po zelené kartě, rezolutně a pohoršeně odmítá, postupem času ale – sama ani neví proč – „krotne“ (k vědcově radosti a navzdory nechápavému úžasu mladší sestry). Odmyslíme-li si občasnou hru s citací či drobnou scénickou parafrází, z pokusu o shakespearovskou aktualizaci už o mnoho více nezbylo – Tylerová zde Shakespeara přetváří k obrazu svému natolik, že se předloha takřka vytratila. Coby ochutnávka autorčina stylu poslouží Děvče na ocet dokonale, jako každá podobná navnaďující jednohubka však nezasytí nadlouho.
Pavel Kořínek
Jan Gebauer mladší
Deník dekadentního intelektuála
Ústav T. G. Masaryka 2016, 107 s.
Syn slavného filologa Jan Gebauer mladší byl na počátku 20. století nadaným studentem historických věd, který před sebou mohl mít hvězdnou akademickou kariéru. Roku 1908 však spolu se svou snoubenkou zemřel na tyfus. Jeho deník, který se dochoval v Památníku národního písemnictví, obsahuje zápisy z let 1905 až 1907. Ve svých záznamech se Gebauer zabývá především sám sebou, svým nitrem, náladami i životními plány. Přesto lze v deníku nalézt také drobné komentáře hodnotící názory a postoje slavných historiků (Leopold Ranke) a osobností domácího politického i kulturního dění (T. G. Masaryk) anebo úvahy o otázkách křesťanské víry. Jana Gebauera mladšího bychom asi těžko označili za typického mladíka své doby. Finanční a především intelektuální zázemí jeho rodiny z něj činilo příslušníka pražské elity. Přesto je možné jeho deník pročítat jako svědectví o tom, kterak cítili a přemýšleli mladí lidé počátku minulého století. Je to generace, o níž začínáme ztrácet povědomí a která není spjata s ničím, co by dnes bylo dostatečně „trendy“ a co by vedlo k jejímu systematickému a podrobnějšímu zkoumání. O to lepší zprávou je, že tato rozsahem nevelká publikace byla připravena opravdu pečlivě. Nechybí rejstřík osob, poznámkový aparát čtenáře seznamuje s dnes již lehce pozapomenutými postavami české společnosti počátku minulého století a závěrečné slovo editora fundovaně přibližuje autorovu osobnost.
Petr Šmíd
Steven Ozment
Purkmistrova dcera
Přeložila Daniela Orlando
Argo 2015, 234 s.
Překlady historických knih vydávaných v nakladatelství Argo se na české poměry vyznačují velkou kvalitou a jinak tomu není ani u edice Každodenní život. Jejím novým přírůstkem je publikace amerického historika Stevena Ozmenta Purkmistrova dcera, která poprvé vyšla na konci devadesátých let. Autor v ní rekonstruuje osud německé měšťanky Anny Büschlerové, kterou významný otec vyhnal z domu kvůli jejím milostným aférám. Ta si to však nenechala líbit a vedla dlouhý soudní spor se svou rodinou i celým městem. Ozment nabízí především velmi čtivou studii, která těží z dochovaných osobních dopisů Büschlerové a jejích milenců. Autor navíc příběh hlavní hrdinky pomocí sekundární literatury zasazuje do širšího kontextu Evropy 16. století. Dozvídáme se tak v základních obrysech o dobovém soudnictví, náboženských válkách, postavení žen i o tehdejším společenském uspořádání a jeho hranicích. Tím však narážíme i na limity studie. Autor nerozvíjí žádné teze ani se nevymezuje vůči starším pracím. Není tak příliš jasné, co nového přináší. Tvrzení v závěru, podle kterého by se podobný případ v moderních Spojených státech nestal, neboť otcové zakladatelé dbali na oddělení soudní a výkonné moci, pak již publikaci posouvá spíše do sféry knih populárně naučných. Kniha je tak především oddechovou záležitostí, u které se čtenář pobaví, poněkud odbornější doslov by ale neuškodil.
Jakub Vrba
Jiří Hutečka
Muži proti ohni
Nakladatelství Lidové noviny 2016, 273 s.
Studie Jiřího Hutečky Muži proti ohni patří do okruhu prací zabývajících se tématem první světové války a jejích společenských dopadů. Autor se rozhodl nesoustředit primárně na otázky politických dějin – zabývá se proměnami genderových vzorců na frontě i v zázemí. Základním pramenem jsou mu deníkové záznamy a pozdější poválečné výpovědi českých vojáků i beletristická zpracování válečných prožitků u Vladislava Vančury nebo Karla Poláčka. Podle Hutečky hrály při motivaci vojáků zásadní roli genderové stereotypy, spojující maskulinitu s představami hrdinství a služby vlasti, zatímco zázemí bylo vnímáno jako femininní. Během války však podle autora došlo k postupnému rozkladu těchto konceptů. Autorita armády i zvnitřněné představy mužství byly zpochybněny. Pocity frustrace a přehlížení ze strany armádních autorit měly vést také k rozšíření nesnášenlivosti a pocitům nadřazenosti vůči ostatním národům, což se na sklonku války projevilo ve vypjatém nacionalismu. Autorova východiska jsou podnětná, ve svém textu ale aplikuje genderovou teorii příliš mechanicky a prvoplánově, často až bezobsažně. Řadu tvrzení vyvodil pouze z pramenů osobní povahy, aniž by je vřadil do souvislejšího argumentačního rámce. Publikace je také zatížena těžkopádnými a nepřirozeně konstruovanými souvětími, která brání srozumitelnosti. A ve srovnání s pracemi historika Rudolfa Kučery, který se zabývá obdobnými náměty, není Hutečkovo dílo ani příliš inovativní.
Vojtěch Čurda
Frankofonie
Francofonia
Režie Alexandr Sokurov, Francie, 2015, 88 min.
Premiéra v ČR 24. 11. 2016
Chápat nový film Alexandra Sokurova jako volné pokračování jeho slavné Ruské archy je velmi ošidné. Oba snímky mají společné vlastně jen to, že vznikly ve věhlasném muzeu a jsou s jeho prostorem úzce spjaté. V Ruské arše slouží petrohradská Ermitáž jako jeviště dějin prezentovaných coby kostýmní velkofilm natočený v jediném záběru. V případě Frankofonie zase Sokurov využil vzácnou možnost natáčet v pařížském Louvru, nicméně nevytvořil vizuálně opojné hrané dílo, ale esejistický dokument, který stojí spíš na režisérových monolozích než na obrazech. Sokurov se sám staví do role vypravěče, který nás provází po dějinách muzea na základě svých vlastních fascinací. Obsáhle se zajímá o úlohu Louvru za druhé světové války, ale dotýká se i napoleonské éry. Kromě dlouhých monologických úvah doprovázených archivními materiály vytváří i reimaginace historických událostí a figur a celou jednu vracející se linii filmu věnuje skypeové konverzaci se svým přítelem, kapitánem lodi proplouvající právě mořskou bouří. Sokurov je místy až sebedojímavě poetický, ale také věcně zaujatý a schopný na základě širokého a volného toku svých úvah přenést na vnímavé diváky něco ze svého entuziasmu pro instituci muzeí, jež jsou pro něj nejen „archami“ národních dějin, ale také – jak ukazují mimo jiné pasáže věnované válce – místy, kde se dějiny stávají předmětem politiky, kde se o nich vyjednává a bojuje se o ně.
Antonín Tesař
Společná sklizeň
Tranzitdisplay, Praha, 7. 10. – 27. 11. 2016
Zemědělství a obecně poměr člověka k půdě, to jsou témata, kterým se věnuje komorní výstava Společná sklizeň, probíhající v rámci letošního festivalu Fotograf. Vztah současného umění a zemědělské praxe je na jedné straně historicky determinován bytostným propojením vysoké kultury s městským prostředím, na straně druhé můžeme sledovat tradici touhy novověkého člověka po návratu k „přirozenému“ způsobu života – do přírody a na venkov. Tyto tendence moderní myslitele i umělce vedly k promýšlení alternativních modelů fungování společnosti a sociálních utopií. Nepřekvapí tedy, že i v textech k dílům představených umělců se opakovaně objevují pojmy jako družstevnictví, autonomní komunity, alternativní praxe, udržitelná společnost. Vyvstávají problémy distribuce zdrojů, ekologie, boje proti systému i eskapismu. Zatímco Tomáš Uhnák a Asunción Molinos Gordo prezentují svébytné umělecké výstupy s více či méně explicitně kritickým obsahem (v případě Uhnáka prostorová instalace, v případě Gordo série ručně psaných textů v arabštině), Tamás Kaszás a Fernando García-Dory jsou zastoupeni projekcí fotografií, které mají spíš zástupnou hodnotu. Představují dlouhodobé projekty situované (doslova) v terénu. I Uhnák a Gordo ale dlouhodobě rozvíjejí iniciativy, jejichž cílem je praktický zásah do žité reality. Výstava je tak spíše způsobem, jak upozornit na širší kontext, v němž tito čtyři umělci tvoří, a překračuje hájemství samotného umění.
Tereza Jindrová
Hermann Broch, Ivan Buraj
Náměsíčníci (imitace a tušení)
HaDivadlo, Brno, premiéra 11. 11. 2016
Brněnské HaDivadlo v posledních sezónách pod uměleckým vedením Ivana Buraje kromě inscenování původních dramatických textů supluje čtenářský deník románové klasiky – nabídlo mimo jiné Flaubertovu Paní Bovaryovou nebo Kafkův Zámek. Aktuálně se režisér Ivan Buraj s dramaturgem Matějem Nytrou pustili do románového opusu Hermanna Brocha, který vznikal mezi lety 1928 a 1932. Inscenace je z pochopitelných důvodů spíše jen nahlédnutím do brochovské typologie mátožných postav. Snaží se zprostředkovat společenskou úzkost předcházející světové válce, onu podivnou atmosféru deprimované nudy. Nahlížíme do lokálu, v němž se řeší každodenní malichernosti pod těžkým baldachýnem hrozícího násilí. Před přestávkou se nicméně zdá, že poselství inscenace je poněkud banální – srovnání současnosti s krizí hodnot v třicátých letech a konečně s letargií před prvním celosvětovým válečným konfliktem jsme si v posledních měsících vyslechli nesčetněkrát. Druhá půle je kompaktní pointou, lékem na zakoušenou tíživost a marnost. Anebo aspoň účinnou terapií pro ty, kdo s divadlem přicházejí do styku, aniž by sami byli osvícenými Tvůrci, ženoucími se za realizací své Ideje. Náměsíčníci potěší dělníky a dělnice kultury, kteří se při sledování tvůrčího zápalu druhých nevyhnou pochybám o smyslu všeho toho hemžení – kulisáky a osvětlovače, uvaděčky a grafičky a především divadelní recenzenty, kteří se konečně svému trudnému údělu zasmějí přes slzy.
Marta Martinová
Sigrid Undsetová
Kristina Vavřincová
CD, Radioservis 2016
Čím může být pro současného posluchače zajímavá severská středověká sága, napsaná v první polovině 20. století? Režisér Lukáš Hlavica si v ní našel téma pokory k vlastnímu osudu a trojdílný opus norské laureátky Nobelovy ceny za literaturu z roku 1928 nastudoval v roce 2012 pro Český rozhlas. Do únosné stopáže necelých devíti hodin trilogii přepracovala Vladimíra Bezdíčková. Soustředila se především na osud ženy, která ve svém životě musí neustále překonávat překážky. Kristina Vavřincová chybuje, ale své chyby umí s odstupem přiznat. Neustále se potácí mezi vírou, touhami a pocity. I když se příběh zpočátku, když hrdinčina láska dojde svého naplnění, tváří jako červená knihovna, následuje vystřízlivění. A právě líčení všemožných potíží a nástrah osudu je tím, co tomuto románu dodává nadčasovosti. Je realisticky neučesaný a nepředvídatelný, jakkoliv je v dramatizaci možná až příliš zvýrazněn esoterický nádech Kristínina hledání cesty k Bohu. Ostatně sama autorka později konvertovala ke katolictví. Víra však paradoxně Kristině přináší víc zlého než dobrého a její život je plný pokání za to, že poslechla hlas svého srdce místo rad milovaného otce. Hlavica si pro načtení románu vybral Hanu Kofránkovou, snad proto, že její zkušený hlas už od počátku evokuje pohled zralé ženy, která se dokázala vypořádat s nepřízní osudu. Ačkoli je i ze současné adaptace patrné, že podobný román by dnes už asi nikdo nenapsal, je jistě působivější než většina severských detektivek na jedno použití.
Jiří G. Růžička