Standard bydlení se znovu objevuje na horizontu společenských a architektonických diskusí. Aktuálně se tomuto tématu věnuje výstava Nové standardy. Deset tezí k bytové výstavbě, probíhající do ledna v Německém centru architektury (DAZ) v Berlíně. V otázce standardu se protíná rovina sociální, politická i inženýrská a zaznívá v ní echo modernistických typizovaných plánů a utopií. Diskuse se jistě od dvacátých let minulého století posunula. Pro nastínění její současné podoby se můžeme odrazit od několika polofiktivních výroků a rámcových tezí, které vykrystalizovaly z výše zmíněné výstavy a z říjnové diskuse Standardy v berlínském pavilonu bauhaus re use.
„Věřím v architektonický standard.“ Pro některé architekty jsou standardy otázkou víry. Jde o krédo s téměř mystickým nádechem. Tito „věřící“ se od počátku 20. století nazývají funkcionalisté a prosazují krédo, že forma následuje funkci. O jaký standard ale vlastně jde v současnosti?
„Monotónnost může být pozitivní kvalitou.“ Vygenerované identické řadové domky nebo estetika sériové výroby neztratily pro architekty na atraktivitě ani dnes. V českém prostředí se noční můra unifikované architektury ukazuje být spíše generačním problémem, a to především u starších generací, které vyrostly v typizovaných panelových domech. Je tedy možné serialitu a typizované prvky modifikovat směrem k větší flexibilitě?
„Respektuji estetiku obyčejnosti.“ Jinými slovy: redukcí technických standardů může vzniknout nová estetika, syrová atmosféra podněcující originální ideje. To je na první pohled velmi sympatický výrok. Možná však reprodukuje architektonická klišé oslavující estetiku šedivého pohledového betonu a improvizované vedení komunikačních a technických kabelů na povrchu neomítaných stěn nebo podvěšených pod stropem. Takovéto architektem nadiktované „jednoduché a obyčejné“ úpravy ve vysoké materiálové kvalitě se nakonec mohou ukázat jako mnohem nákladnější. Co znamenají technické standardy v praxi? Technickým standardem je například vzduchotechnika a vytápění, výtah, automatizované otevírání oken a automatizované stahování rolet. Málokdo zpochybní, že vytápěné podlahy jsou nadstandard, ale co například elektronická regulace teploty v bytě? Anebo zapojení nových, efektivnějších (ale dražších) vytápěcích systémů? Jaký je náš standard komfortu a estetiky?
„Některé prostory bytu mohou být chladnější než jiné.“ Prostory, které využíváme méně, můžeme hypoteticky považovat za chladnější – například ložnici nebo předsíň. Nebo prostor mezi – zimní zahradu, kterou by bylo možné intenzivně obývat především přes léto. Nicméně je namístě se ptát, zda lze jako všeobecný standard prezentovat model spočívající v dobrovolné askezi uživatelů bytu. Jak by mohl vypadat udržitelný klimatický koncept pro bydlení? Není silná izolace fasády ohyzdná? Funguje klimaticky moderní volný půdorys?
„Ernst Neufert byl sexista.“ I takto lze ohodnotit vyobrazení standardizované tyče na věšení prádla, kterou publikoval Ernst Neufert ve svém monumentálním díle Navrhování staveb (Bauentwurfslehre) v roce 1936. Autor do posledního detailu určil, jaké jsou standardní rozměry moderní tyče na prádlo: tyč má výšku 185 cm a rozpon 250 cm. K věšení prádla je dobré si pořídit vozík o výšce 50 cm. Kombinace s vozíkem je uzpůsobená tak, aby se žena nemusela příliš ohýbat ani stoupat na špičky a prádlo viselo v dostatečném odstupu od země. Tyč by měla být situována na dobře větraném, slunném místě, aby byla ideálně naplněna funkce sušení prádla. Odstup od ostatních tyčí by měl činit minimálně 125 cm. Neufert podobným způsobem určil rozměry a formu bytů, stavebních prvků, ale například i kuchyňských spotřebičů, umyvadel anebo necek na prádlo. Z dnešního pohledu genderové teorie kontroverzní dílo je stále svým způsobem referenční knihou, která po desetiletí určovala bytové normy. Je možné definovat genderově neutrální standard?
„Musí být standard univerzální?“ V tomto ohledu se nakonec můžeme ptát, zda by v konečném důsledku nebylo dobré specifikovat různé standardy, které by dávaly architektům větší kombinatorickou volnost, možnosti improvizace a přizpůsobení konkrétním uživatelům.
Autorka je historička architektury.