Dva dny a dvě noci trvající souvislý monolog Pavla Ulitina ve vězeňském blázinci byl jednou z největších událostí ruského jazyka za posledních čtyřicet let, tvrdí spisovatelův spoluvězeň. Dochované dílo tato velká slova ospravedlňuje.
Máma se vzdalovala do svého světa, kde není telefonní spojení (a já nutně potřeboval usmířit její naděje se svými starostmi), což byla další nepříjemnost, ale přesně tak se to stalo (v onom mlhavém snu). A Kazaňské nádraží, městský ruch zase jako „vzpomínky na budoucnost“…
Řekla asi: I když nezavoláš, budu o tobě vědět všechno.
Ale co bylo kolem dokola? Peron, nádraží, letiště, obrovská „ubytovna“, nebo prostě evakuační průvod?
Pět minut před odjezdem vlaku:
– Zavolej!
– Zavolám!
Na onen svět? Z onoho světa na tento? Čekat telefon? Zvláštní scéna.
To je obsah stránky popsané ruským spisovatelem Pavlem Ulitinem 24. května 1986. Písmo rozházené, některá slova téměř nečitelná. Ulitin obvykle vstával velmi brzy, téměř v noci, ráno psal. Tak tomu bylo i v den jeho smrti. Za týden mu mělo být šedesát osm let. Prožil toho hodně? Sám Pavel Pavlovič by myslím řekl, že zcela dostatečně.
„Vědět, co je člověku souzeno – jaká hrůza! Vyšší stupeň trestu. Jako čtení cizích myšlenek. Ale na tváři je všechno čitelně napsáno. Prostě cejch: rovnost, závist a trávení. Kdyby někdo řekl: bravo, však přežiješ jen proto, že jsi sportovec a gymnasta a zdravý jako býk, co bys mu odpověděl, v sedmnácti letech?“
Pokusy o vraždu
Pavel Ulitin se narodil v roce 1918 ve vsi Migulinská na břehu Donu. Jeho první dětská vzpomínka: otec, zeměměřič a družstevník, bestiálně zavražděný „bílými bandity“. Usekli mu hlavu. Chlapci tehdy byly asi tři roky.
V roce 1936 odjel studovat Moskevský institut filosofie, literatury a historie. Ale už v druhém ročníku, 8. prosince 1938, byl zatčen a za protistátní činnost poslán do věznice Butyrka. Jeho případ není zcela obvyklý. Orgány měly k zadržení Ulitina a jeho tří soudruhů reálný podnět. Mladí muži založili vlastní politickou stranu. Leninskou samozřejmě (tak se i nazývala), ale antistalinskou. Pouze jeden člen strany nebyl zatčen; stín provokace byl v celém případu očividný. Přidejme detail, který v procesu nehrál roli, zato má výsostně uměleckou hodnotu: Ulitina zatkli na koleji a poslední, kdo mu kývl na pozdrav, byl jeho spolubydlící Šurik Šelepin. Ano, tentýž člověk.
Ulitin u výslechů tvrdošíjně odmítal kohokoli jmenovat a pokoušel se předstírat šílenství. To se mu, řekněme, podařilo: vyměnilo se vedení a za rok ho z vězení pustili – umírat na svobodě. Zmrzačeného. Opakovaným mlácením mu polámali žebra, zlomili nohu a zpřetrhali šlachy. Pak ho svázaného hodili do vlhké cely. Dostal hnisavý zánět pohrudnice a otravu krve.
Přežil. Po válce se vrátil do Moskvy, dálkově studoval v Institutu cizích jazyků, kdesi pracoval, učil angličtinu. V roce 1951 ho po pokusu o emigraci zavřeli podruhé. A zase „měl štěstí“: nešel do lágru, ale do Leningradské vězeňské psychiatrické léčebny, na tři roky. Přežil podruhé a po propuštění se v Moskvě usadil nadobro.
Jeho životní styl moskevského období lze vystihnout stručně: psaní do šuplíku. Naděje na publikování, pokud někdy nějaké byly, uhasly docela rychle. K tomu všemu musel přežít třetí téměř smrtelnou ránu, domovní prohlídku v roce 1962, při níž mu sebrali všechno, co napsal – rukopisy, poznámky, výpisky (seznam měl 25 položek).
Test samomluvou
Jistě, občas vycházel do města. Častí hosté „evropské“ kavárny Artističeskoje (Umělecká, zkráceně Art) z počátku šedesátých let si musejí pamatovat člověka s holí, který si něco psal na lístky a ubrousky nebo pronášel dlouhé monology náhodně směrované k někomu u sousedního stolku. Zvlášť na ty monology zapomenout nelze. Ulitin v nich testoval svou prózu.
Tuto metodu začal rozvíjet mnohem dříve. Jeho spoluvězeň z blázince Alexandr Asarkan vypráví o monologu trvajícím dva dny a dvě noci. „Ano, osmačtyřicet hodin a nezastavil se ani na minutu. Pak už se to neopakovalo. Tehdy jsem si myslel, že to je prostě takový způsob rozhovoru, takže jsem se snažil pochytit obsah, ale brzo jsem se na to vykašlal a jen jsem se houpal na vlnách. Byla to asi ta nejneskutečnější promluva v ruštině v posledních čtyřiceti letech. Je ale třeba říct, že obsahovala všechno, co pak v různých podobách používal a používá dodnes. Všechny ty hříčky typu ‚pánbů jambů‘ už tam byly… Přistihl jsem se, že začínám taky tak mluvit, a to se mi nelíbilo.“
Další nedobrovolný soused, Jurij Ajchenvald, vzpomíná, že mu kolega v cele věznice Taganka převyprávěl děj své rané trilogie Bunt (Vzpoura). Musela tedy nějakým dějem disponovat, což o zralých Ulitinových dílech říct nelze. Kdy vznikla ona proslulá metoda, již sám autor nazval „stylistika skrytého syžetu“? První knihy byly zničeny, jistoty se nedobereme. Začátek padesátých let? Možná že „vnitřní monology“ na papíře předčily proudy řeči v celách a nemocničních pokojích.
Nicméně netřeba též zapomínat, že Ulitin uměl několik cizích jazyků, četl a psal anglicky, celoživotně miloval Joyce. Ovšem principy jeho prózy jsou úplně jiné než modernistické. Když se mluví o nějakém novém jevu, lidé se obvykle ptají, čemu se to podobá. Čemu se podobá Ulitinova próza? Na to není odpověď. Stopě letadla na prázdném letním nebi.
Zaslechnout sluch
Možná lze říct, že to nejdůležitější v jeho textech je neutuchající výrazná intonace: prochází všemi temnotami skrytého děje. Naprosto osobitá, zvláštní. Je to jakýsi rytmem, pauzami, intervaly zhmotněný intimní úsměšek, nebo prostě mlčení, ale takové, jež odděluje dvě věty velkého nočního rozhovoru. Kompaktnost textu při absolutní zředěnosti slovesné látky vytváří dojem jednolité pauzy, utiskované ze všech stran hrnoucím se smyslem.
„Od Harmodia k Aristogeitonovi je to jen krok, nedělejte jej. Od Harmodia a Aristogeitona do nejbližšího lesa je to jen 40 minut Raketou.
Les. A voda. Les a voda
nechť ke mně ještě jednou přijdou ve snu.“
Čtení je to obtížné, a tak poutavé! Snad díky nepředvídatelnosti textu – nebo přitažlivosti intonace? Materiál působí náhodně. Zdálo by se: člověk prožil jistý život, má na co vzpomínat. Ale tady nenajdete žádné souvislé vzpomínání, žádnou autobiografii. Lze to nazvat „proudem vědomí“, ale specifickým. Slovo se nepohybuje, nýbrž je zachyceno v pohybu, zadrženo, je to svého druhu intonační pozastavený záběr. Každá věta má nenápadný a nepopsatelný smysl. Autor zaříkává tmu vyvoláváním dobrých duchů literatury.
„Ne ne, raději zasedni k anglickému psacímu stroji. Když je zima, popisuj tropický den.“
Obsah se vyjevuje rytmickým impulsem, intonací. Ta je natolik silná, že člověk cítí a nakonec chápe, co to je, o čem se mluví. Jako tlumený hovor za dveřmi nebo prorocký šepot halucinace. Víš, že ti uteče to hlavní, všechno zmeškáš, ale když se zaposloucháš, zaslechneš svůj vlastní nastražený sluch.
Vzduch tuhne
Takže co, tahle próza je jenom náročnější figura zamlčení? Vlastně ano, ale možná je to jinak. Kromě všeho jiného jde též o gigantický pokus ukázat dýchání slova: vytvořit slovesné absolutno: na povrchu téměř neutrální, ale od něj se šíří kruhy do hloubky a do nekonečna. Hrdinský pokus dosáhnout toho, že slovo projevuje svůj skutečný kontext. „Chci najít slova bez přidané hodnoty.“ To je jedinečný úkol, v ruské literatuře patrně neznámý. Ulitin se nepřiklání ani k jednomu z obvyklých postupů, jak nechat projevit tělesnost jazyka; těžko popsat, jakým způsobem toho dosahuje. „Ještě lehčeji, ještě nedbaleji!“ Jenomže lehkost se komprimuje do popření, vzduch tuhne, trhají se formální souvislosti. Aby věta zazněla, musí být vytržena, oddělena. Potom ta nejprostší, vyprázdněná slova visí ve vzduchu jako právě vyřčená. A pomalu pomaličku se rozpíjejí.
Slova se rozpíjejí jako kroužky dýmu spisovatelovy cigarety, když si s přimhouřenýma očima „dával pauzu“. Tvář měl velice živou, výraznou, spíš než ušlechtilou řekněme ze starých dob, předválečnou. Takové tváře měli ve filmech zakalení mistři inženýři. Držení těla pružné, svěží, oči pronikavé, v okamžicích zájmu rentgenové. A proslulý úšklebek: zvyk vcucávat tváře, jako by se bránil úsměvu. Jeho způsob konverzace. Nic nevnucoval, nepoučoval. Nebylo potřeba. Učil a okouzloval sám zjev člověka silnějšího vlastního zármutku. Ano, byly zlé doby a každým rokem bytněly. Ale on z nich vždycky dokázal vybřednout.
Těžko popsat ten pocit: člověk zůstal naprosto živý, nevyléčil se, nezničil vlastní křehkost. Naučil se překonávat potíže, aniž by sám sebe ubíjel. Zůstal celý, nepřeměřuje ani své obrovské, s ničím nesrovnatelné utrpení.
Tato jeho slova coby přikázání opakuji mnoho let: „Musíme odložit tuto mši. Je mše. Jsme povinni ji odsloužit.“
Autor je básník a literární kritik.
Z ruského originálu Otsjajať objednju, vydaného v časopise Moskevský pozorovatel (Moskovskij nabljudatěľ) č. 1/1991, přeložila Libuše Bělunková. Redakčně upraveno.