par avion

Ze španělskojazyčného tisku vybral Michal Špína

Jestliže o Transatlantickém obchodním a in­vestičním partnerství (TTIP) česká mainstreamová média píšou velmi zřídka, o její tichomořské sestře mlčí zcela. Smlouva o transpacifickém partnerství, označovaná zkratkou TPP, má vytvořit nejrozsáhlejší zónu volného obchodu na světě. Klíčovými partnery jsou Spojené státy a Japonsko, mezi další patří Austrálie, Nový Zéland, Kanada či Vietnam. Naopak Čína mezi ně nepatří a podle mnoha komentátorů je jedním z cílů smlouvy omezení čínského vlivu v pacifické oblasti. Mezi zúčastněnými státy jsou i tři významné latinskoamerické země: Mexiko, Peru a Chile. Text smlouvy byl podepsán 4. února v Aucklandu, a to za protestů několikatisícového davu. Latinskoamerická média se sice smlouvou příliš nezabývají, přesto se však tu a tam věnují i rizikům, která přináší. Největší peruánský deník El Comercio se na smlouvu TPP zaměřil v ekonomické příloze z 5. února. „Peru stvrzuje svou politiku otevírání trhu,“ cituje list ministryni obchodu Magali Silvu, avšak v dalším odstavci už se věnuje některým hrozbám, mezi nimiž zmiňuje především dostupnost léků. Stejně jako TTIP má tato smlouva sjednotit řadu standardů v mnoha oblastech včetně duševního vlastnictví. To zřejmě povede mimo jiné i k prodloužení lhůty na ochranu dat o lécích biologického původu a zhoršení dostupnosti levnějších generických léků, které mohou přijít na trh až po vypršení patentu na originální farmakum. Tím se ovšem zejména v chudších zemích ztěžují možnosti léčby nemocí, jako je AIDS nebo rakovina. Proto mnohé nevládní a zdravotnické organizace varují, že „TPP nerespektuje lidská práva“. Na závěr El Comercio upozorňuje, že smlouvu ještě čeká dlouhý proces s dosud nejistým výsledkem: TPP musí být během dvou let ratifikována v jednotlivých členských zemích, a sice nejméně v šesti z nich, které musí současně vytvářet 85 procent celkového HDP zóny. V mnoha zemích začínají zatím spíše nesmělé protesty proti ratifikaci. „Ani Peru není stranou demonstrací odmítajících smlouvu a některé nevládní organizace chystají řadu protestních akcí,“ dodává deník.

 

Sousední Kolumbie, druhá největší jihoamerická ekonomika, ke smlouvě TPP zatím nepřistoupila. Vedle epidemie viru zika, tradičního karnevalu v Barranquille a fotbalu se média věnují především mírovým rozhovorům s guerillovou organizací FARC, která v zemi operuje od šedesátých let. Mírová jednání, jež mají konflikt ukončit, probíhají od roku 2012 v Havaně a předpokládá se, že budou završena do několika měsíců a že se členové guerilly, kterou Spojené státy a Evropská unie dosud označují za teroristickou, reintegrují do kolumbijské společnosti. Jak? „Budeme dělat politiku beze zbraní,“ zní titulek na obálce bogotského týdeníku Semana z 1. února, kterou vyplňuje tvář šéfa FARC Timoleóna Jiméneze, známého pod přezdívkou Timochenko. Dlouhý rozhovor uvnitř časopisu se točí nejprve okolo interpretace krvavé minulosti země a pocitu viny či neviny za praktiky, mezi něž patřilo například financování prostřednictvím únosů. „Od toho jsme se rozhodli upustit, mělo to pro nás vážné politické následky a navíc je to nelidské,“ říká lídr FARC. Alternativou může být obchod s drogami, k čemuž ovšem Timochenko podotýká: „Kádr, který se zaplete do obchodu s drogami, je ztracený kádr. Vždyť kdybychom byli narkobaroni, už bychom nebyli revolucionáři, to by bylo neslučitelné. Že využíváme peníze, které se tam hýbou, to ano, ale zapleteni do obchodů nejsme. Obchod s drogami je určitá kultura, pohled na život. Narkobaron získává peníze, aby si je užil. Jako revolucionář přemýšlí člověk úplně jinak.“ K mírovým jednáním prý revolucionáři z FARC přistupují s maximální opatrností, „aby se nenechali oklamat“ a mohli zůstat relevantní politickou silou i po složení zbraní, „budovat mír a přívětivější Kolumbii“. Timochenko je přesvědčen, že ve FARC se nenajde nikdo, kdo by po ukončení rozhovorů odmítl složit zbraně. Mezi řadovými guerrilleros už to tak jednoznačné není: „Řekněme 99 procent. Nemůžu vyloučit, že tady nebo támhle některý kluk vykolejí. To je normální.“

 

Španělská média se na počátku února tradičně věnují především předávání filmových ocenění Goya. Jde o jednu z nejvýznamnějších společenských událostí v zemi a galavečeru se účastní také vrcholná politická reprezentace. Mladý královský pár navzdory očekáváním letos přítomen nebyl – o to více pozornosti mohli novináři věnovat ostatním hostům. Platí to i pro madridský konzervativní deník ABC, který 6. února ve svém on­line zpravodajství z galavečera neopomněl informovat o oblečení šéfů politických stran. Zatímco předseda sociální demokracie Pedro Sánchez přišel jen v saku a rozhalence, Pablo Iglesias, lídr levicové strany Podemos, dorazil z politiků první, a to ve smokingu. „Iglesias se rád obléká neformálně a běžně dochází bez saka a bez kravaty na zasedání parlamentu nebo na audien­ce u krále Filipa VI. Dosud při žádné příležitosti nebyl viděn v takto formálním oděvu,“ konstatuje deník. Vítězným snímkem se stalo komediální drama Truman režiséra Gesca Caye, které získalo ceny za nejlepší film, režii, scénář a za hlavní i vedlejší mužskou roli. V kategorii latinskoamerických filmů bodovala stejně jako při většině ročníků Argentina: vítězný film Klan (El Clan) režiséra Pabla Trapera je kriminální drama pojednávající o buenosaireské rodině Pucciů, která za vlády argentinské vojenské junty financovala svůj sociální vzestup únosy a vraždami bohatých osob.