Kdo viděl Scorseseho Mlčení (2016), od prvních, dantovsky laděných scén mučení věděl, že to veselá podívaná nebude. A kdo četl krásnou Endóovu knihu, která Scorsesemu sloužila jako předloha, nedělal si v tomto směru žádné iluze ani předtím, než vůbec vyrazil do kina. Co samozřejmě diváka fascinuje nejvíc, je nestvůrnost dilematu, před něž je otec Rodrigues ve filmu postaven. Aby ho Japonci přiměli zříci se víry, nezačnou trýznit ani tak jeho, jako spíše jeho ovečky, a to způsoby mimořádně vynalézavými, od ukřižování v mořské vodě až po pověšení hlavou dolů do díry (za ušima se vám přitom udělají incize, aby krev mohla odkapávat a nepřekrvil se vám mozek). Je to velmi pěkná ilustrace toho, čemu se říká double bind. „Cena za tvou slávu je jejich utrpení,“ praví k Rodriguesovi japonský inkvizitor. Sama apostáze, která se po Rodriguesovi vyžaduje, zase ničím složitým není: stačí zlehka šlápnout na obraz Krista a Japonci neopomenou zdůraznit, že se jedná o formalitu a že Rodrigues si přitom může myslet, co chce. A tak Rodrigues trpí, trpí a nakonec šlápne, vydatně podporován a přemlouván svým někdejším mentorem a učitelem otcem Ferreirou, přičemž v Endóově knize možná ještě spíše než ve Scorseseho filmu je tento akt odpadnutí na první pohled paradoxně, ale ve skutečnosti zcela logicky interpretován jako imitatio Christi. Je to celé velmi unheimlich, strašidelné, ale zároveň také dojemné a vznešené, zkrátka člověk odchází z kina a dobře po těle mu není.
O tom jsem ale mluvit nechtěl. Scorseseho film jsem celkem viděl třikrát: dvakrát v Praze v kině a jednou v letadle cestou do Japonska, v mírně osekané a uhlazené verzi, protože některé scény byly přece jen asi pokládány za příliš extrémní pro pasažéry cestující do země vycházejícího slunce. A když se člověk coural Tokiem, vzpomněl si nolens volens v souvislosti s Mlčením ještě na něco. Podotýkám přitom, že nejsem japanolog a že vše, co následuje, je dost možná bohapusté žvanění, ale nešť. Filmem prolíná ještě jeden veledůležitý motiv, který divák od začátku tuší, ale výslovně jej tematizuje až ke konci bývalý otec Ferreira: celá misie, všechno to utrpení jak japonských křesťanů, tak portugalských misionářů je dost možná něčím marným a zbytečným, protože japonští venkované se sice ochotně nechají kvůli své údajné křesťanské víře mučit a zabíjet, ale ve skutečnosti mají jen matné tušení, co to ta slavná křesťanská víra vlastně je. Od začátku se chovají nějak divně. Když Rodrigues mladému japonskému páru pokřtí dítě, je dotázán, jestli to znamená, že dítě už je v ráji, a on dost rozpačitě vysvětluje, že celá věc je poněkud složitější. Vesničané po portugalských jezuitech vyžadují s mimořádnou sveřepostí především materiální artefakty: křížky, korálky z růžence a další věci. Teprve Ferreira, poučen dlouholetým pobytem v Japonsku, celou věc zděšenému Rodriguesovi objasní: „Dvacet let jsem konal misionářskou práci a jediné, k čemu jsem dospěl, je to, že v této zemi naše náboženství ani nezapustilo kořeny. To, v co věřili, nebyl křesťanský Bůh. Japonci dodnes nemají představu Boha a nikdy ji mít nebudou.“
Nuže vzpomněl jsem si na to, když jsem v Tokiu viděl dvě věci, které možná trochu vypovídají o poněkud svérázném přijímání západních vlivů. První byla replika sochy Svobody na Odaibě. Pěkná socha, mnohem menší než ta původní, ale jinak věrná replika. Přece je však na ní něco pozoruhodného. Ta socha stojí obráceně, totiž zadkem k moři a kouká do vnitrozemí. Možná proto, aby se na ni šlo líp dívat, ale přesto se člověka zmocní jisté nechtěné veselí, protože symbolika je přece jen symbolika. Druhá, ještě podivuhodnější věc byla jistá výstava v tokijské Národní galerii. Žádný z těch obrázků nezapřel jistou fascinaci Evropou. Ale přece zároveň jaksi nic nedávalo smysl. I jeden obrázek Prahy tam byl. Bylo na něm nesmírně zajímavé to, že nebyl namalován z žádného místa. Něco se zdálo trochu napovídat, že umělec snad mohl stát někde na Kampě, ale přesto tam byly vidět věci, které z Kampy prostě vidět nejsou a nemůžou být. Budilo to spíš dojem, že autor vzal nějaké pohlednice a prostě poslepoval dohromady, co se mu líbilo. A to už nemluvím o uměleckých dílech, která lze slovy jen velmi těžko popsat: orel z neznámého důvodu nalétávající s velmi hrozivým výrazem na pole slunečnic (jakože fakt!), tři vyčerpaně vyhlížející horolezci bez jakéhokoli zjevného důvodu hledící na kmen stromu (jeden z nich navíc vypadal jako Kenny ze Southparku) a mnoho dalšího. Možná některým skrytým motivacím nerozumím, ale nevyprsknout smíchy skoro před každým vystavovaným exponátem bylo nanejvýš obtížné.
Nerad bych byl podezírán z nějakého eurocentrismu; nepochybuji, že totéž platí oboustranně a že při pohledu na některé evropské japonerie se Japonci asi taky mohou potrhat – ona taková Hlouchova Sakura ve vichřici by byla pro japonského čtenáře nepochybně docela velká legrace. Ale jakkoli je to jistě nekorektní, při pohledu na ty obrázky a na obrácenou sochu Svobody se mi vkrádala na mysl Ferreirova slova a velmi neodbytná představa někdejších japonských křesťanů, jak si mezi sebou říkají něco v tom smyslu, že přijeli nějací lidé ze zámoří, povídají zajímavé věci o nějakém Ježíši Kristu a nějakém ráji, kde se nemusí pracovat a platit daně, ale hlavně mají takové úplně super malé křížky a kuličky na šňůrce, které je rozhodně třeba mít.
Autor je filosof a překladatel.