Historie fanzinů začíná u časopisů vydávaných ve třicátých letech minulého století fanoušky sci-fi a pokračuje přes literární underground, nezávislé komiksy a punkové a jiné subkulturní ziny až k současným titulům. Kdy dosáhla fanzinová „exploze“ svého vrcholu? A jaká je budoucnost amatérsky vydávaných tiskovin v době internetu?
Dějiny fanzinů, tedy časopisů často utajovaných, vycházejících v malých nákladech a nezřídka jen krátkou dobu, se těžko sledují. Vždycky vám něco unikne, stopy se leckdy ztrácejí jako špatně vytištěné písmo. Je to historie upatlaná tiskařskou černí a lepidlem, ale také jsou to dějiny komunit založených na solidaritě a lidí odhodlaných bít se za svoji vizi, jakkoli je leckdy utopická.
Podle některých vedou kořeny fanzinů hluboko do minulosti – až k 18. století, kdy se spolu s rodícím se osvícenstvím začaly tisknout knihy bez souhlasu tiskařských cechů. Historie fanzinů, jak je známe dnes, se ovšem začala psát teprve na začátku třicátých let 20. století, kdy se formovaly kroužky scifistů. Tehdy začaly vznikat nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy, distribuované, produkované a publikované samotnými tvůrci – jak zní patrně nejjednodušší definice fanzinu, s níž přišel teoretik Stephen Duncombe ve své knize Notes from Underground. Zines and the Politics of Alternative Culture (Zápisky z podzemí. Ziny a politika alternativní kultury, 1997).
Od scifistů k beatnikům
Prvním takovým fanzinem, neoficiálním časopisem sepnutým kancelářskou sponkou, byl The Comet, vycházející od roku 1930. Stála za ním organizace The Science Correspondence Club, složená z nadšenců hltajících příběhy publikované v populárně-vědeckém časopise Amazing Stories. Smyšlené příběhy, které v The Comet a v dalších fanzinech a klubových věstnících vycházely, tvořily fiktivní svobodný prostor, kde je všechno možné – roboti mohou být velcí, jak jen chcete, a invaze mimozemských vojsk může být ničivá jen tak, jak dovolíte.
Scifisté ovšem nebyli jediní, kdo v první polovině minulého století vydával časopisy na vlastní pěst – podobnými spiklenci ostatně byli i dadaisté, futuristé s knížečkami sepnutými šrouby a později třeba příslušníci formující se beatnické generace. Beatnická undergroundová literární scéna, nespoutaná cenzurou, se zformovala především v New Yorku, San Francisku a Severní Karolíně, kde se nacházela Black Mountain College – umělecká škola fungující od roku 1933, která se stala domovem mnoha avantgardních básníků. V časopise The Black Mountain Review jste si v padesátých letech mohli za 75 centů přečíst třeba úryvky z Nahého oběda od Williama S. Burroughse, tedy z knihy, která v Americe mohla oficiálně vyjít až v roce 1962.
Tradice self-publishingu se zatím stala nástrojem kontrakultury, jež byla reakcí na vzestup vysoce industrializovaného kapitalistického hospodářství a s ním spojeného konzumního životního stylu. Zatímco rodiče střední generace v šedesátých letech zděšeně sledovali televizní zprávy a obávali se nepřítele hrozícího zpoza železné opony, „nepřátelé společnosti“ leckdy seděli doma, pohodlně usazení u snídaně – mnohé z těchto dětí později vydávaly radikální fanziny, zakládaly nezávislé rockové a punkové kapely, staly se aktivisty nebo vedly nová umělecká hnutí. Mimochodem, americký sociolog a historik Theodore Roszak už v knize Zrod kontrakultury (1969, česky 2016) zpochybnil ústřední myšlenku marxismu, že revoluci spustí vykořisťovaní dělníci. Zhnusení nad hodnotami konzumní společnosti se hromadilo jinde – a často právě tam, kde těchto hodnot bylo dosaženo.
Fanziny proti cenzuře komiksu
„Rodící se technokratický ráj dokáže zbavit lidskou představivost vší živosti, neboť si pro sebe přivlastňuje veškerý Rozum, Realitu, Pokrok a Vědění, a lidem tak naprosto znemožňuje pojmenovat tíživou nenaplněnost jejich potenciálu jinak než jako šílenost,“ napsal Roszak ve své knize. Ke střípkům do mozaiky antimainstreamových aktivit zachycených ve Zrodu kontrakultury by se dobře hodil i odpor proti Comics Code Authority, tedy samoregulačnímu orgánu, který si rozrůstající se komiksový průmysl vytvořil roku 1954 v reakci na slyšení v americkém Kongresu o kriminalitě mladistvých. Kreslené příběhy obsahující násilí nebo sex totiž podle výzkumu psychologa Fredrika Werthama měly špatný vliv na chování mládeže. Vzniklý cenzurní orgán pak fungoval až do první poloviny sedmdesátých let.
Není divu, že spousta undergroundových kreslířů a scenáristů, mnohdy přesvědčených hippies, cenzurnímu orgánu vyhlásila válku. Zahájil ji Robert Crumb, který v únoru 1968 začal po ulicích San Franciska roznášet první číslo svého časopisu Zap Comix. „Mezi místními hipíckými veterány ‚léta lásky‘ se ta rozmarně vyhlížející tenká sbírečka Crumbových skandálně nevázaných komiksů stala ihned hitem. Zrodilo se undergroundové hnutí v komiksu,“ píší Dan Mazur a Alexander Danner v knize Komiks od roku 1968 do současnosti (2014, česky 2015). Stránky mainstreamových komiksů, standardně o devíti panelech, bývaly tehdy jedna po druhé plněny nudnými superhrdiny a nálepka laciné zábavy pro mládež, které se komiks naštěstí už dávno zbavil, mu v té době patřila právem. Oproti tomu Crumb plnil svůj plátek zcela nevázaně vším, co ho napadlo – včetně vlastní frustrace a nejrůznějších předsudků.
Jeho časopis spustil nečekanou vlnu. Objevily se stovky nezávislých komiksů, na jejichž stránkách se objevovala radikální politika, explicitní sex i násilí. Všechna úzkostlivě obcházená tabu tady padala. Expresivní kresby leckdy čerpaly z drogové zkušenosti a podobaly se plakátům na koncerty psychedelických kapel. Objevily se i první feministicky laděné komiksy, jako The Menses is the Message nebo Tits & Clits, což byla možná vůbec první komiksová sbírka vytvořená ženou. Druhá polovina šedesátých let byla dobou, kdy se zformovaly pevné základy komiksového fandomu. A právě nezávislí kreslíři a scenáristé pomohli komiksu dospět, změnit ho v sebevědomé a dospělé médium.
Vystřihni a nalep
„Chtěl bych teď čichat lepidlo, chtěl bych teď něco dělat,“ zpívá americká punková kapela Ramones na svém debutovém albu z roku 1976. Víra v budoucnost byla uprostřed studené války nedostatkovým zbožím. Ramones vystihli deziluzi a nudu tehdejší mládeže. Nudil se patrně i Mark Perry, mladý bankovní úředník z jižního Londýna. Citovaná slova ho zasáhla natolik, že podle nich o něco později pojmenoval svůj fanzin Sniffin’ Glue, kvůli kterému nakonec opustil zaměstnání. Všechen čas věnoval svému upatlanému časopisu za pět liber, kde psal o kapelách jako Sex Pistols dřív, než se o nich dozvěděl zavedený hudební týdeník NME, tehdy s nákladem 300 tisíc kusů. Pro srovnání: náklad Sniffin’ Glue se z počátečních padesáti kusů rozrostl na patnáct tisíc. O Perryho časopisu se často píše jako o prvním punkovém fanzinu, on sám ovšem uvádí, že ho ovlivnily rock’n’rollové časopisy z šedesátých let a britské fanziny Who Put the Bomp nebo Bam Balam.
„Tady je jeden akord, tady druhý a třetí. Teď jdi a založ kapelu,“ vyzýval Perry na stránkách svého fanzinu v krátkém manifestačním textu, opatřeném jednoduchými schématy kytarového prstokladu. Tak jako dodával odvahu nesmělým muzikantům, motivoval i reportéry undergroundu. Zanedlouho se hudební, respektive punkoví zinesteři svou aktivitou vyrovnali sci-fi nadšencům. Stephen Duncombe je dokonce označil za nejproduktivnější skupinu malých vydavatelů. Ze stránek psaných mnohdy jenom fixou čišela naléhavost. Stačí se podívat na titulku prvního čísla Sniffin’ Glue s židovskými hvězdami a nápisem „punk reviews“ – vypadá, jako by ji Perry načmáral hned po koncertu Ramones. „Převažujícím dojmem byla naléhavost a bezprostřednost novin vyráběných v nedůstojném spěchu, zpráv z předních linií,“ píše o fanzinech britský kulturní teoretik Dick Hebdige v knize Subkultura a styl (1979, česky 2012). Při listování stránkami fanzinu jste na sobě měli cítit podobné účinky jako při čichání lepidla.
Oblíbenou metodou byla koláž, respektive postup „cut & paste“ – tvůrci si často vystačili jen s nůžkami a lepidlem. Vědomě i nevědomě přitom v lecčems navazovali na kulturní subverzi dadaistů, surrealistů a především takzvané Situacionistické internacionály, jak dokazuje hudební publicista Greil Marcus ve své knize Stopy rtěnky. Tajná historie dvacátého století (1990, česky 2000). Ovšem až v sedmdesátých letech se zrodil typický chaotický vizuální jazyk fanzinů, stejně ukřičený jako punková hudba. Pokud chtěl punk zprostředkovat zmatek, musel nejdříve zvolit vhodný kód. Tím byla disonantní komunikace, hluk v kontrastu s melodií a pravidly vůbec. Kravaťák z kanclu měl fanzin okamžitě odhodit. Jenže punková revolta proti systému i přes svoji extrémní stylizaci už zanedlouho začala být vyčpělá. Po bouřlivých letech 1976 až 1978 se punk nechal pohltit mainstreamem, který ho přežvýkal a vyplivl jako loga Sex Pistols na tričkách a plakátech. Centra skutečné anarchie se udržela na okraji. Příkladem je vydavatelství Crass Records, které se zrodilo okolo anarchopunkové kapely Crass ve squatterské komunitě v britském Essexu a které ukončilo svou činnost na počest známého románu George Orwella v roce 1984.
Great zine explosion
„V podstatě jsme byli vyvrhelové, necítili jsme se dobře ve společnosti. Hledali jsme vlastní kmen,“ říká Ian Mac Kay ze skupiny Fugazi v rozhovoru pro knihu Michaela Azerrada Our Band Could Be Your Life (Naše kapela může být tvým životem, 2001), zachycující americkou indie scénu osmdesátých let. Rodiče ovlivnění kontrakulturním hnutím šedesátých let svého syna vychovali v tolerantním a intelektuálním prostředí. Zakladatel Dischord Records nechtěl opakovat naivitu hippies, kteří se usadili a začali budovat kariéry, ani chaotičnost punku, který se nechal koupit. Chtěl produkovat kulturu, aniž by potřeboval mediální kampaně, merch s tričky, kontrakty s velkými hudebními vydavatelstvími, manažery a hudební časopisy. Fungování Dischord Records postavil na podzemní distribuční síti, soustavě hardcore-punkových fanzinů, nezávislých rádií a spřízněných kapel a labelů.
Patrně nejznámějším, nejvlivnějším a nejdéle vycházejícím fanzinem vůbec je Maximum Rocknroll, jehož první číslo vzniklo jako booklet ke kompilaci Not So Quiet on the Western Front (1982), vydané labelem Alternative Tentacles kapely Dead Kennedys. Od té doby dodnes se každý měsíc díky práci téměř stovky dobrovolníků rozesílá do celého světa tištěný časopis, ve kterém mimochodem kdysi začínal kreslit autor Simpsonových a Futuramy Matt Groening. Maximum Rocknroll se stále drží svých pravidel, nepřijímá peníze od korporací ani nerecenzuje nahrávky major labelů. Za cenu pěti dolarů v něm čtenář najde recenze na hardcoreové desky nebo nejnovější ziny. Svým způsobem toto médium sjednocuje světovou hardcore-punkovou scénu – na více než sto stránkách vycházejí mimo jiné i reportáže věnované čínským skupinám nebo tour reporty slovinských kapel. Píše se zde také o politice, autonomních centrech a přímých aktivistických akcích, ostatně sloupkařka fanzinu Jane Guskin pomáhala vybudovat rozsáhlý newyorský squat ABC No Rio. Maximum Rocknroll se také jako jedno z mála médií opakovaně zastával československých hardcoristů.
V Česku byl prvním punkovým zinem pravděpodobně Punkový maglajz (později Schrott magazin), vydávaný od roku 1985 jihlavskou kapelou Hrdinové nové fronty. Právě tady se mohli fanoušci dočíst o skupinách jako Dead Kennedys nebo Crass. První setkání domácích punkerů a mezinárodní scény pak zprostředkoval pražský fanzin Attack v roce 1987, když hned v prvním čísle otiskl adresy zahraničních labelů a skupin. Tou dobou byly ovšem západní nezávislé hudební publikace nesrovnatelně propracovanější. U nás se na skutečnou fanzinovou revoluci muselo čekat až do té sametové, zatímco v Británii a Spojených státech nastala „great zine explosion“ už během thatcherovské a reaganovské éry, kdy se v části především mladší generace kumulovaly pocity odcizení od konzervativní společnosti, vyloučení z účasti v debatě nastolené masovými médii a znechucení politikou.
Peníze by to zkazily
V devadesátých letech se o zinovou kulturu začala zajímat velká média, od magazínu Time přes deníky New York Times a Washington Post až po módní časopis Elle. Poté, co Nirvana vydala komerčně úspěšné album Nevermind (1991) a spustila tím vlnu grunge, oslavující společenské outsidery, chtěli všichni vědět, odkud tato stylizace pochází. Objevili tak nezávislou hudební scénu a s ní i svět undergroundového tisku. Ze strany mainstreamových novinářů přitom často docházelo k nepochopení. Jedním z těch, které nenadálý zájem médií a neustálé dezinterpretace otrávily, byl Mike Gunderloy, působící dlouhá léta jako jakýsi mluvčí zinesterů. Recenzoval totiž nejrůznorodější bizarní tituly z fanzinového světa pro svůj časopis Factsheet Five (F5), o němž mnozí říkali, že je zábavnější než ziny samotné. V polovině devadesátých let Gunderloy věnoval svou sbírku fanzinů Knihovně státu New York, a položil tak základy největšího archivu těchto časopisů. Sám Gunderloy ale přiznává, že ačkoli se snažil pokrýt celou americkou produkci, opravdová čísla se dají jenom odhadovat. Gunderloy se svým archivem začínal jako nadšenec pídící se po vědecko-fantastických příbězích a po letech jeho kolekce recenzních výtisků čítala na deset tisíc titulů – punkových, fantasy, komiksových i těch věnovaných nejrůznějším náboženstvím nebo třeba videohrám.
Když se Gundrloy později v devadesátých letech nervově zhroutil, nastoupil na jeho místo Seth Friedman, který podobu Factsheet Five přiblížil klasickým magazínům a propagoval takzvanou zinovou revoluci. Dokonce rozesílal novinářům presskity informující o novinkách na zinové scéně. Proměna Factsheet Five dobře ilustruje jednu z hlavních příčin, proč začaly fanziny – aspoň podle některých – umírat: důvodem nebylo jen rozšíření internetu, ale i to, že spousta vydavatelů využila, co se naučila při tvorbě amatérských časopisů, a časem odešla do redakcí deníků nebo grafických studií.
Už na konci milénia, v roce 1999, pohřbil fanziny John Marr, stojící za plátkem Murder Can Be Fun, a sice v eseji s prostým názvem Zines Are Dead. Příčinou deklarované smrti měl být především přechod autorů z papíru na internet. Marr ve svém textu nostalgicky oslavuje rituál chození na poštu a vzpomíná na „velkou zinovou explozi“ v osmdesátých letech. Naopak „great zine crash“ podle něj nastal s blížícím se koncem tisíciletí, kdy opadla pozornost médií, a i když vyšlo dost publikací věnovaných fanzinové kultuře, ubylo lidí, kteří by sami chtěli vlastní časopisy tvořit. Toto pohřbení fanzinů se ovšem ukázalo jako předčasné.
Ziny jsou mrtvé, ať žijí ziny
Novou zinovou vlnu odstartovali počátkem tisíciletí američtí fotografové jako Ed Templeton, Dash Snow nebo Ari Marcopoulos. Jednalo se o reakci na odosobnění fotografií a nadprodukci obrazů umožněnou digitálními technologiemi. Síťová komunikace navíc zpřetrhala dřívější vazbu s fyzickým médiem, a tu tito autoři chtěli obnovit – paradoxně i za pomoci internetu. Své publikace tištěné často na obyčejných kopírkách totiž zároveň zveřejňovali i na webových stránkách. Ukazovali tak lidem, že vytvořit „časopis“ může být jednodušší, než se zdá. Proč to tedy nevyzkoušet?
Stopovat takové nepravidelně nebo jen jednorázově vycházející publikace je značně obtížné. Hodně práce na tomto poli vykonal kolektiv Zines of the Zone, který od roku 2014 s přestávkami cestuje ve staré dodávce po Evropě. Zatím projel přes třicet zemí a všude přitom sbíral obskurní, nízkonákladové sešitky, které by jinak zmizely beze stopy. Archiváři ze Zines of the Zone vytvořili nejen fyzickou knihovnu, ale i tu digitální, a obě se neustále rozrůstají. Členka kolektivu, francouzská fotografka a někdejší studentka umění Julie Hascoët, formuluje ambivalentní postavení mnoha současných DIY uměleckých publikací jednoduše: „V galerii je to umělecká kniha, na punkovém koncertu zin.“
S nástupem počítačových technologií v devadesátých letech změnilo mnoho fanzinů podobu, když od ruční práce přešly ke grafickému designu. Jedni změnu uvítali, druzí namítali, že fanziny tak ztratily svou tvář. Někteří tvůrci se po několika číslech vydaných za pomoci počítače vrátili k nůžkám a lepidlu. Metoda „vystřihni a nalep“ dnes může být formou protestu proti zkratkovité online komunikaci a také únikem od neustálého proudu podnětů přicházejících skrze počítačovou obrazovku. Ať už jsou ale fanziny vydávány jakýmkoli způsobem, jejich produkce vždy stojí a padá se zápalem jednotlivců, kteří tisknou, lepí, vystříhávají, sešívají, a hlavně sní s otevřenýma očima své revoluční sny a hledají další spiklence.
Autor je publicista a hudební redaktor Radia Wave.
Text vznikl v rámci přípravy kolektivní publikace mapující domácí fanzinovou kulturu, jež má vyjít v nakladatelství Page Five.