Revoluce bez konce?

Obrazy Říjnové revoluce se jen málokdy týkají samotného 25. října, podle evropského kalendáře 7. listopadu. Leninova plešatá hlava s bradkou, úzkýma očima a otevřenými ústy nad davem dělníků a vojáků; pózující řada většinou mladých členů Rudých gard; dav lidí se rozprchává po petrohradském Něvském prospektu. To všechno známe z mnoha fotografií, ani jedna ale nepochází z onoho dne. Pro ikonografii revoluce měly inscenovaná „rekonstrukce“ Dobytí zimního paláce Nikolaje Jevrejnova z roku 1920 a Ejzenštejnův film Říjen z roku 1928 větší význam než jakékoli dobové obrazy. Ani jedno z děl ale není o nic větším „dokumentem“ než Kustodijevův obraz bolševika z roku 1920. Ve skutečnosti totiž navzdory Jevrejnovově a Ejzenštejnově mytologizaci moc příležitostí zachytit dramatické obrazy revoluce nebylo: bolševické jednotky bez odporu obsazují pošty, nádraží, vše probíhá víceméně poklidně, ba až spořádaně. Boj o Zimní palác, z něhož se později stane legenda, je nanejvýš drobnou šarvátkou. I z toho důvodu mnozí dodnes odmítají mluvit o Říjnu jinak než jako o pouhém bolševickém puči. Většinou paradoxně právě ti, jimž jsou revoluce obecně přinejmenším podezřelé.

Námitka, že nešlo o revoluci, ale prach­obyčejný puč, je nicméně v něčem oprávněná. Petrohradské dění jedné podzimní noci a rána, jež následovalo, za revoluci označit samo o sobě nelze. Americký novinář, socialis­­ta John Reed svou slavnou reportážní knihu nazval Deset dnů, které otřásly světem (1919, česky 1926). I to se ale zdá trochu málo. Revoluci nedělá revolucí lidový vzmach během několika málo dnů; přinejmenším ne pouze on. Ne každé lidové povstání je revolucí, naopak většina z nich skončí dřív, než má šanci se jí stát. Revoluci dělá revolucí to, co po povstání (nebo puči) následuje, a možná také to, co mu předchází. Zpravidla tak začínají dlouho předtím a končí dlouho potom, než jak je konvenčně datujeme.

Začátky a konce

Postavení Ruska jako specifické entity mezi Evropou a Asií, které tolik fascinovalo nejen domácí filosofy ruské ideje, ale také Masaryka, už sotva šlo na počátku dvacátého století v konkurenci velmocí interpretovat jinak než jako prosté zaostávání. Rusko se ekonomicky a sociálně opožďovalo a bylo ve skutečnosti posledním evropským „starým režimem“ v pravém slova smyslu, odkazujícím na ancien régime před Francouzskou revolucí. A jako ostatním starým režimům se mu nakonec Francouzská revoluce stala osudnou. Byť s daleko největším zpožděním.

Problematičnosti časového vymezování ruské revoluce lze porozumět právě s ohledem na historiografii té francouzské. O tom, že její začátek lze stanovit rokem 1789 nebo nanejvýš o pár let dřív, ještě panuje vcelku shoda. Její konec ale někteří vidí v ukončení jakobínské fáze v termidoru 1794, většina v nástupu Konzulátu roku 1799 a jiní k ní počítají ještě Napoleonovu éru až do Vídeňského kongresu roku 1815. Extenzi revoluce v čase ale možná vystihuje daleko nejlépe François Furet v knize Francouzská revoluce (1988, česky 2004). V úvodní Výstraze, jež nahrazuje předmluvu, vysvětluje, proč považoval za nutné revoluci vymezit široce, roky 1770 až 1880, tedy „od Turgota ke Gambettovi“. Revoluce podle Fureta začíná ne­úspěšnými pokusy o reformu starého režimu, které se staly jejími předpoklady, a skutečně končí až zajištěním jejích výsledků vítězstvím republikánů nad monarchisty v druhé půlce sedmdesátých let 19. století. Snadno by ale šlo jít ještě dál – v čase, ale hlavně v prostoru. Francouzská revoluce rozšířila po Evropě koncept lidských a občanských práv a také moderní nacionalismus. A stala se trvalou inspirací a modelem pro všechny další revolucionáře, ty ruské nevyjímaje. Z průběhu Francouzské revoluce bolševici nejen vyvozovali obecné schéma revolučních událostí, ale přebírali také její slovník. Například v únoru 1918 vydal Sovnarkom, sovětská vláda, dekret Socialistická vlast v nebezpečí!, opakující mobilizační výzvu La patrie en danger francouzského Národního shromáždění z roku 1792. Přesvědčení bolševiků, že jejich „rudý teror“ musí být naprosto nesmlouvavý, zase odráželo obavy z příchodu kontrarevolučního „termidoru“, tedy opakování převratu, který ukončil teror jakobínský. A o nic méně je nezneklidňovalo ani nebezpečí, že jejich revoluce skončí vzestupem nějakého Bonaparta.

Většina z těch, kteří psali o ruské revoluci, kladli její počátek více či méně do minulosti před samotný rok 1917. Jako „první kolo“ se logicky nabízela revoluce 1905. Už Trockého Dějiny ruské revoluce (1930, česky ­1934–1936) vznikly spojením jeho staršího díla z roku 1909 o revoluci roku 1905 a rozsáhlých dějin obou revolucí roku 1917. Z roku 1905 jako předpokladu roku 1917 vychází i revizionistická historička Sheila Fitzpatricková v knize Ruská revoluce (1982, české vydání je ohlášeno na listopad 2017), konzervativní historik Orlando Figes zase v rozsáhlé Lidské tragédii (1996, česky 2000) vymezuje dějiny revoluce léty 1891–1924. Její kořeny by ale šlo hledat stejně dobře ve formování revolučních teroristických organizací v sedmdesátých letech, založení Ruské sociálně demokratické dělnické strany roku 1898 nebo jejího rozštěpení na bolševiky a menševiky v roce 1903. Určit počátek revoluce je nicméně možná ten méně obtížný úkol, byť závisí na těžko ukončitelné debatě o rozlišení mezi počátky, předpoklady a kořeny.

Kde ale hledat její konec? Tato otázka je úzce spjata s hodnocením ruské revoluce. Odborný problém historiků a společenských vědců je zcela zastíněn stoletím ideologických svárů o její smysl. „Konců“ revoluce se nabízí celá řada. Zvláště ti, kteří by rádi vyzvedli idealismus počátků a nadšení, jež v tehdejší době vyvolávala představa, že „jiný svět“ je nejen možný, ale že jej najednou lze najít i na mapě, ji ukončují spíše dříve než později. Revoluce podle nich skončila nějakým druhem „zrady“ ve dvacátých letech: faktickou neutralizací role sovětů, likvidací kronštadtského povstání bolševiky roku 1921, zcela určitě pak definitivním Stalinovým vítězstvím v boji o nástupnictví v roce 1927.

Vývoj jde doleva

Stalinův triumf je příhodným milníkem ze zřejmých důvodů. Když však odhlédneme od romantické idealizace Října, byla to fakticky právě Stalinova „druhá revoluce“ s budováním socialismu v jedné zemi, která teprve konsolidovala revoluční přeměnu ruské společnosti, byť už sama neměla nic společného s vystoupením mas. Vzala na sebe podobu opakujících se teroristických kampaní, jejichž vrcholem, ale nikoli koncem byl „velký teror“ v letech 1936–1938. Doba Stalinovy vlády završila a stabilizovala radikální přeměnu ekonomické, politické i kulturní struktury Sovětského svazu. V tomto smyslu revoluční přeměna Ruska trvala ne den, ani deset dnů, ale téměř dvě desetiletí. Výsledky druhé světové války s rozšířením sovětského modelu ve východní Evropě a vítězstvím komunistů v Číně pak revoluci skutečně internacionalizovaly, a tím jí vlastně zajistily pokračování. Revoluci, která nikdy nechápala samu sebe izolovaně a od roku 1919 se prostřednictvím kominterny snažila aktivně šířit po světě, se konečně povedlo nejen „zopakovat“ svůj úspěch, ale fakticky svůj mýtus rozšířit jako model určený k opakování daleko za hranice nově ustaveného sovětského impéria.

Zdálo by se, že Masarykovo prohlášení, že po první světové válce jde vývoj doleva, vyvrátil nástup pravicových diktatur od Portugalska po Rumunsko. Naplno se ale začalo uskutečňovat po roce 1945. Krom expanze socialismu sovětského typu zasáhla levicová vlna i Západ. Přitom nebýt Sovětského svazu ve dvojí podobě, coby ústřední síly v porážce nacismu a zároveň ohrožení stability západoevropských demokracií, lze si jen těžko představit radikální vnitřní reformy západních zemí směrem k sociálnímu státu. Kombinace levicového tažení uvnitř těch demokratických států, které byly zároveň koloniálními impérii, se sovětskou inspirací v jejich zámořských državách byla zase jednou z hlavních příčin dekolonizace a ovlivnila i vývoj v mnoha čerstvě osamostatněných zemích. Vize agrárního Ruska, které se zásluhou své revoluce dokázalo během zázračně krátké doby industrializovat, vyhnout se dopadům meziválečné velké krize a stát se velmocí, měla stejnou přitažlivost mezi evropskými stoupenci plánované ekonomiky i formujícími se elitami postkoloniálních států.

Studená válka mezi „svobodným světem“ a „táborem míru“ byla svým způsobem pokračováním dohodových intervencí krátce po Říjnové revoluci a souběžných snah kominterny zažehnout v Evropě světovou revoluci. Jako ony byla vedena spíše přes prostředníky a zástupná střetnutí, tentokrát byl ale jejich dějištěm celý svět. Od válek v jihovýchodní Asii po vojenský puč v Chile, od zásahů CIA do poválečných voleb v Itálii po intervenci kubánských jednotek v Angole, tam všude probíhala linie konfliktu, který se zrodil s Říjnovou revolucí. Technicko­-vědecká revoluce, která poprvé v historii skutečně propojila a globalizovala svět, se odehrála v době, kdy byl tento dříve oddělený a multipolární svět zároveň rozdělen bipolárně. Sovětská i západní verze příběhu o boji dobra se zlem vtiskly dvacátému století pečeť manicheismu. Krátké dvacáté století, jak jej pojmenoval britský historik Eric J. Hobsbawm, se neslo ve znamení zápasu o to, jaký bude výsledek Říjnové revoluce.

Marxistická revoluce?

V jistém velmi speciálním smyslu tak možná platí to, co o sobě sovětský režim vždycky tvrdil. Nejpozději v době formování brežněvovské gerontokracie sice ztratil i pouhé zdání revolučnosti a rokem 1968 byla nenávratně pošramocena globální důvěryhodnost ideálů, kterými měl být určován, přinejmenším v očích drtivé většiny těch, jimž bylo v té době pod třicet. V rámci doktríny, kterou Sovětský svaz definoval svou roli ve světě, ale nebylo možné, aby režim svou legitimitu hledal jinde než v revoluci, z níž se zrodil.

V této souvislosti se nelze vyhnout otázce, do jaké míry byla tato revoluce a režim, který se jí zaštiťoval, marxistický. Tato otázka se ve dvacátém století promítala přinejmenším do dvou zásadních problémů. Za prvé, zda má bolševická snaha vytvořit ze zaostalého Ruska socialistickou zemi vůbec něco společného se „skutečným“ marxismem. A za druhé, je­-li Karl Marx a marxismus přímo zodpovědný za provinění sovětského režimu a jeho vůdců. Je zřejmé, že to, jak zodpovíme první otázku, podmiňuje, jak budeme odpovídat na druhou. Ovšem hledání odpovědí souviselo téměř vždy stejně tak s úsilím po objasnění položených otázek, jakož i s ideologickým bojem o smysl ruské revoluce.

Jakkoli je monumentální dílo polského filosofa Leszka Kołakowského Główne nurty marksizmu (Hlavní proudy marxismu, 1976) do značné míry plodem zmíněného boje, není žádným padavčetem, ale jedním z těch nejlepších a nejtrvalejších. Také proto, že Kołakowski hned v Úvodu odmítá rozlišovat marxismus na „skutečný“, a ten, který by byl v sovětské verzi nějak „pokažen“ či „zrazen“. Stejně jako nemůžeme říct, byl­-li „opravdovějším“ křesťanem Martin Luther nebo Erasmus Rotterdamský, nelze rozhodnout, zda byl „pravějším“ marxistou Theodor W. Adorno nebo Stalin. V křesťanské metafoře pak pokračuje, když Marxův vztah k sovětskému teroru přirovnává ke vztahu Pavla z Tarsu k inkvizici. Přístup Kołakowského, který odmítá číst dějiny odpředu dozadu a zároveň se vyhýbá snaze o hledání ostrůvků ideové čistoty, má dodnes potenciál nabourávat různě motivovaná ideo­logická klišé.

Na druhou stranu trochu opomíjí, že i z perspektivy samotných bolševiků je úspěšná revoluce opravňovala marxismus modifikovat a vylepšit. Vytvoření marxismu­-leninismu rozřešilo s konečnou platností nejen prakticky, ale i teoreticky vnitřní napětí, které dlouho před první světovou válkou rostlo v socialistickém hnutí. Jeho podstatu vystihuje tvrzení předního teoretika Druhé internacionály Karla Kautského, že sociální demokracie je „revoluční stranou, a nikoli stranou dělající revoluci“. Kautsky postojem preferujícím parlamentní reformu před revoluční aktivitou svým způsobem stvrdil teoretický posun, který inicioval Friedrich Engels, když v Úvodu k vydání Marxových Třídních bojů ve Francii z roku 1895 prohlásil, že barikády byly nahrazeny volebními urnami jako aktuálně nejvhodnější cestou k moci. Když se Kautsky pokoušel zachovat svou paradoxní figurou revoluční náboj jako čistě rétorickou frázi – a v tom se od něj nelišila většina představitelů Druhé internacionály –, vystavil tím socialistickou identitu vnitřnímu pnutí, které ji nakonec rozervalo. Umožnil ale také bolševikům, aby Říjnem ospravedlnili nahrazení názorové plurality v marxistické teorii i praxi jedinou platnou doktrínou. Zobecnění ruské zkušenosti se stalo závazným a ve svém důsledku podřídilo marxismus leninismu.

Do popředí tak spíše než otázka vlivu marxismu na ruskou revoluci vyvstává problém kontinuity či diskontinuity ruských dějin. Ruský filosof a porevoluční exulant Nikolaj Berďajev už v roce 1937 v knize Prameny a ­smysl ruského komunismu (česky 2012) tvrdil, že k porozumění ruskému komunismu nemůže znalost marxismu jakožto západního vynálezu nijak přispět a že teorie a praxe ruských revolucionářů se vždy napájela z autochtonních ruských zdrojů. V souladu s touto později bohatou interpretační tradicí kontinuity ruských dějin v Říjnu bolševici jako jediní projevili připravenost sebrat moc, jež ležela na ulici, v občanské válce zvítězili, protože byli odhodláni udělat pro to všechno, a revoluci korunuje nástup Stalina jako rudého cara. O poznání akademičtější problém kontinuity a diskontinuity marxismu vlivem revoluce stojí nevyhnutelně poněkud v pozadí. Vzestup marxismu je nicméně bez ­Říjnové revoluce nepředstavitelný. Zároveň je to ale už jiný marxismus než v době, kdy v jedné straně mohli bez nebezpečí vzájemného vyloučení zůstávat ortodoxní Kautsky i revizionista Bernstein a Lenin byl vnímán jako poněkud přepjatý exulant. Díky přitažlivosti Října a auře komunistické strany jako předvoje pokroku lidstva pro mnohé západní intelektuály se marxismus stal v mnoha zemích součástí akademického mainstreamu. Zároveň ale zůstal úzce spojen nejen s konkrétním politickým projektem, ale i s politikou konkrétního státu, jenž se i mimo vlastní mocenskou sféru vlivu stával svou praxí pro tuto teorii přítěží.

Empirický Říjen

Říjnová revoluce byla na jedné straně empirický proces, který se odehrál v Rusku na podzim 1917, byť pro nás může být obtížné určit, kdy byl ukončen v prostoru a v čase. Tato obtíž z velké části plyne z toho, že Říjen je zároveň mýtem. Právě jako mýtus vedl kroky komunistických militantů, a snad i víc těch, kteří obětovali život v boji proti nacismu, než těch, již v poválečné východní Evropě inscenovali procesy vrcholného stalinismu.

Americký historik Richard Pipes, populární i v České republice, interpretuje empirický Říjen jako akt hrstky fanatických intelektuálů, jenž se odehrál jedné petrohradské noci. Podle Pipese lidové masy nejen nehrály roli v samotném uchopení moci, ale bolševici tuto moc udrželi navzdory jim, pouze prostřednictvím nekončícího teroru. Pipes opomíjí nejen to, že i Francouzská revoluce začala bez účasti lidu přísahou v míčovně, ale také to, že ve společnosti zlomené strachem je sice možné udržet se u moci pouze pomocí výkonného represivního aparátu, k tomuto stavu je ale nutné se dopracovat, což se bez podpory ne­­obejde. Bolševici dokázali v klíčových okamžicích občanské války získat důvěru dělnické třídy ve městech, správních střediscích země a centrech průmyslu a dovedli také dočasně přesvědčit venkov, že jsou z možných variant tou nejméně nepřijatelnou. Povedlo se jim to i díky tomu, že od počátku naplňovali empirický obsah revoluce jeho mytickou rovinou. Promyšleně konstruované obrazy Října, jako výstřely z Aurory a boj o Zimní palác, dokázaly více než empirická realita ztělesňovat ideál Velké říjnové socialistické revoluce. Význam Října tak od počátku spočíval spíše v tom, jak a kterým směrem revoluce působila, než v tom, kde a jak se odehrála.

Stojaté vody

Pro ty, kteří by chtěli furetovsky „promýšlet ruskou revoluci“ (a ještě víc pro ty, kteří by chtěli psát její dějiny), je namístě pokusit se dívat na tuto událost i z hlediska doby, kdy se uskutečňovala. Přihlížet k tomu, jaké zájmy se v ní křížily, jaké perspektivy otevírala, zkusit představit si ji jako ještě neukončený proces, na jehož počátku nebylo předurčeno, že skončí terorem, Stalinem a miliony mrtvých.

Na druhé straně, spíše politický než vědecký úkol hledání významu ruské revoluce či konstruování kontinuity socialistického projektu, jehož byl Říjen součástí, nemůže zůstat trčet v roce 1917. Význam historických událostí často přepisuje jejich vlastní extenze v čase. Navzdory představám filosofů „Události“ nejsou historické procesy singularity, jimž by bylo možné zůstat navzdory těmto přepisům věrný. Obraz Října tak mohl být v závislosti na místě a čase pravdivý a falešný, emancipační i konzervativní, revoluční i reakční. Redukovat jej z důvodu zachování žádoucích rysů a vymazání těch odpudivých je nejen nehistorické, ale také politicky naivní. Význam Října spočívá právě v tom, že do úzkého vymezení idealistických počátků v duchu Pařížské komuny (která tyto počátky nepřežila) sevřít nelze. O Říjnu, který by „nepřetékal“ do stojatých vod, k nimž se jen málokdo chce hlásit, by většina z nás ani nevěděla.

Obhájci emancipačního významu Říjnové revoluce s oblibou poukazují na to, že pozitivní či negativní hodnocení nějaké události je věc perspektivy. Je v pořádku oslavovat „objevení“ Ameriky Cristoforem Colombem, když víme, že vlastně šlo o počátek otrokářských států, které provedly strašlivou genocidu původních obyvatel? Sotva. Nijak to ale neumenšuje brutalitu bolševické vlády. Podobná kritika má smysl jen tehdy, nejde­-li o nevábnou soutěž v tom, kdo má na kontě hrozivější množství mrtvol, ale o upozornění na skutečnost, že v hodnocení minulosti záleží málokdy na mrtvých – většinou jde o zájmy živých.

Dědictví Říjnové revoluce v podobě byrokratické diktatury komunistických stran je pořád příliš živé, než aby Říjen mohl být jen emocionálně neutrální historickou událostí. Nakonec v éře, kterou bychom mohli označit bez váhání jako poříjnovou, žijeme teprve necelé tři desítky let – od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Až hlouběji v jednadvacátém století se možná ukáže, že ústřední postavení Října pro století dvacáté, na němž se shodují tak ideologicky protikladní historikové jako Hobsbawm a Pipes, bylo do značné míry omezeno právě perspektivou dvacátého století. V nepříliš vzdálené budoucnosti se krátká etapa bipolárního rozdělení světa s emblematickým startem v Říjnové revoluci možná bude chápat jako pouhý průvodní jev či předpoklad skutečného dramatu dvacátého století, zrození multipolárního a zároveň globalizovaného světa. Dnes už je sice jisté, že Říjnová revoluce skončila, prostor pro hledání jejího významu je ale potenciálně nekonečný.