Philipp Winkler
Chuligán
Přeložila Viktorie Hanišová
Host 2017, 319 s.
Románová prvotina německého spisovatele Philippa Winklera vypráví o bandě životních outsiderů, kteří nejdou pro ránu daleko. Nečekejte ale žádnou partičku jako vystřiženou z Welshova Trainspottingu, kde místo Rentona řádí muskulaturou obalený Heiko Kolbe, místo Glasgow tu zapáchá německý Hannover a závislost na heroinu nahradilo fotbalové násilí. Adrenalinové tempo vyprávění sice čtenáře rychle strhne, ale kromě krve a zlámaných nosů zůstává i pachuť prázdnoty. Permanentní násilí bez příčiny se začne až příliš brzy zajídat a působí jen jako literární rekvizita. Navzdory titulu se román ani zdaleka neblíží animální surovosti, kterou zdařile zachytil Exodus Petra Silajeva (viz A2 č. 6/2017) z prostředí ruských chuligánů. V čem tkví hlavní úskalí, nevědomky prozrazuje věta z přebalu knihy, v níž o sobě Winkler prozrazuje, že „sám mezi chuligány nikdy nepatřil, ale toto prostředí ho vždy zajímalo“. Husí kůži, chránič na zubech, ruce v pěst a sraz mimo dohled policistů sice popsat umí, uvěřitelný vhled do šílené jízdy plné ran už ale nenabídne. Příběh o osamělosti nudí i přes urputnou snahu zředit ho morbidními absurdnostmi, jakou je ilegální nákup tygra v Polsku nebo oslepnutí spolurváče po bitce a jeho následná touha studovat na univerzitě v Londýně. Winkler v roli spisovatele prostě dělá to, co na stadionu. Z uctivé vzdálenosti sleduje svět chuligánů, kterým se svou literární chimérou snaží alespoň co nejvíce přiblížit, ale přes všechnu snahu zůstává outsiderem.
Vojtěch Ondráček
Václav Matějka
Nahota
Novela bohemica 2017, 247 s.
Další komerční návrat do minulosti se vším všudy, tak by se dalo označit vydání prozaického debutu režiséra a scenáristy Václava Matějky. Novelu ze současnosti Nahota napsal ještě za studií na FAMU roku 1968 a posléze ji přepracoval na scénář, podle nějž v roce 1970 vznikl stejnojmenný film s Petrem Čepkem v hlavní roli Drsňáka. Snímek šel okamžitě do trezoru. Nakladatelství přítomný svazek představuje jako zpřístupnění filmu jiným médiem: kniha obsahuje ilustrativní záběry z filmového zpracování, medailon autora z pera Miloše Fikejze i Matějkovu filmografii a bibliografii. Že tu nejde v prvé řadě o text, je patrné na první pohled. Próza je to sice čtivá (objektivující er-forma, krátké úsečné věty analogické k myšlenkám postav), ale rovněž sladkobolná a místy zdlouhavá. Drsňák, vlastním jménem Jan Dubeš, se protlouká životem bez rodiny s cejchem vyděděnce a hrubé a strohé vystupování je pro něj nutnou obranou proti falešné morálce. Také nahota zde nemíří k prvotnímu významu, nepojmenovává primárně fyzično, ale spíše lidskou nemožnost vyjít sám ze sebe a otevřít se jinému člověku. Tím trpí i Drsňák s Jarmilou, venkovskou učitelkou, již potká během svého pětidenního opušťáku z káznice v zapadlé moravské vesnici. Komorní psychologické drama sleduje jejich opatrné, nečitelné chování i výbušný vztah uzavřený do pěti vymezených dní, na jejichž konci zazní patetická slova: „Nejsmutnější lidé na světě jsou nejspíš ti, jimž hněv či strach, ale hlavně hrdost nedovolí říct, že se cítí sami.“
Tereza Šnellerová
Noelle Stevensonová, Grace Ellisová, Brooke Allen
Záleskautky 1: Střez se svaté kočičky
Přeložila Martina Knápková
Paseka 2017, 128 s.
Paseka se ve své komiksové produkci zaměřuje na kvalitní tituly určené dětským a dospívajícím čtenářům. Po knihách Rainy Telgemeierové a sérii Hilda od Lukea Pearsona přišly na řadu Lumberjanes, v češtině Záleskautky. Příběh se točí okolo party holek, „kámošek až za hrob“, a jejich peripetií na skautském táboře, kde mají sbírat různé bobříky, například Nočního ptáka, Mořského vlka nebo Bobříka Robyn Hoodové. Začátky kapitol tvoří úvody k jednotlivým bobříkům ze Záleskautské příručky pro pokročilé skautky od Kate Lethové. Zdlouhavé texty však končí v půlce věty a následuje mnohem záživnější komiksová realita. Záleskautky se pohybují ve světě plném tajuplných bytostí, které rozhodně nejsou jen výplodem jejich fantazie. Hned v prvním sešitě si to s pomocí karate rozdají s kouzelnými liškami, v dalším na vodácké výpravě bojují s říční příšerou a vypořádat se musí i s podezřele slušnými hochy ze sousedního junáckého tábora. Záleskautky využívají zjednodušený jazyk sociálních sítí, prokládaný feministickými zvoláními odkazujícími na významné ženské osobnosti, jako „u svatý Johanky z Arku“ nebo „u svatý Jane Goodallový“. Kresba sice zjevně vzniká na počítači, což by konzervativním čtenářům mohlo vadit, ale k modernímu komiksu pro dospívající to vcelku sedí. O tom, jakým fenoménem dnes Lumberjeans jsou, svědčí závěrečná galerie obálek, čítající přes dvacet stran. Stejně jako Hilda jsou Záleskautky komiksem, který ocení nejen dětští čtenáři, ale i jejich rodiče.
Jiří G. Růžička
Petra Anýžová, Petr Hampl, Dana Hamplová, Marek Loužek, Petr Matějů, Michael L. Smith, Simona Weidnerová
Moc krásy
Karolinum 2017, 276 s.
Kolektivní dílo ekonoma, dvou sociologů, tří žen a Petra Hampla se za pomoci robustně se tvářící faktorové a regresní analýzy snaží dokázat populární prostopravdu všech fanoušků patriarchátu, že feministky jsou ošklivé. Pro účely vědy testovanou hypotézu formulují smířlivěji: „Feminismus je únikovou strategií pro ženy, které jsou znevýhodněny nedostatkem erotického kapitálu, případně nejsou schopny jej využívat.“ Erotický kapitál je poněkud kontroverzní koncept, s nímž se kdysi snažila prorazit socioložka Catherine Hakimová. Na přednáškovém turné ke své knize Honey Money v roce 2011 však poutala pozornost spíše obsedantně vyzývavou úpravou svého zevnějšku než objevností teorie, která je v podstatě jen zdůrazněním sexuálně zabarvené části toho, co Pierre Bourdieu nepoměrně invenčněji shrnul pod pojem sociální kapitál. Sama publikace Moc krásy je především nepřebernou pokladnicí argumentačních faulů, jež začínají už „takovým vymezením feminismu“, které „umožňuje testovat posuzovanou hypotézu“. Empirická odpověď na otázku, nakolik atraktivita jedince ovlivňuje jeho úspěšnost ve společnosti, mohla posloužit jako pádný argument, kdykoliv bychom si potřebovali osvěžit, proč současnost, která kromě peněz a sexu vlastně o nic nestojí, neodvratitelně spěje k apokalypse. Vznikl ale spíš další důkaz toho, že vysoký citační index kvalitní vědu nedělá.
Marta Martinová
Fantastická žena
(Una mujer fantástica)
Režie Sebastián Lelio, Chile 2017, 104 min.
Premiéra v ČR 9. 11. 2017
Chilský režisér Sebastián Lelio zaujal mezinárodní festivalové publikum svým filmem Gloria z roku 2013. Představil v něm příběh padesátnice, která se snaží žít naplno navzdory představám společnosti o stárnoucích lidech. Film byl v podstatě obdobou amerických nezávislých feelgood snímků, které vyprávějí jednoduchý, optimistický civilní příběh. Vkusně, ale konvenčně natočené drama nesl především herecký výkon představitelky hlavní role Pauliny Garcíové. V podstatě totéž by se dalo napsat o Leliově novince Fantastická žena – ovšem s tím rozdílem, že namísto feelgood filmu o stárnutí tentokrát jde o LGBT drama s transsexuální hrdinkou, která po smrti svého milence zažívá šikanu ze strany jeho rodiny. Fantastická žena je přehlídkou poněkud očekávatelných scén, v nichž hlavní hrdinka Marina zakouší odsudky společnosti za něco, co je soukromou, intimní a do značné míry anatomickou záležitostí. Zejména ve druhé polovině film přechází od realismu ke snovým či metaforickým výjevům, které mají kolísavou kvalitu – k nejlepším patří Marinin nepozorovaný průchod nejprve ženskou a následně mužskou částí sauny, k nejkonvenčnějším naopak scéna, kde se hrdinka pozoruje v prohýbajícím se zrcadle. I pro Fantastickou ženu ale platí, že je nesena především hereckým výkonem hlavní představitelky, reálné transsexuálky Daniely Vegy. Ta dokáže dát uměřený výraz i velmi melodramatickým scénám a udržuje poněkud nesourodý snímek pohromadě.
Antonín Tesař
Julian Rosefeldt
Manifesto
Veletržní palác, Praha, 19. 10. 2017 – 7. 1. 2018
Berlínský umělec Julian Rosefeldt se ocitl se svým projektem Manifesto v centru pozornosti české výtvarné scény a zprávy o jeho výstavě ve Veletržním paláci už se snad šíří rychleji osobním sdílením než formálními mediálními kanály. Kolují zvěsti, že se jedná o kýč, nebo naopak o geniální dílo, rozdmýchávají se očekávání, nebo se naopak ohrnuje nos. Jak uchopit sérií třinácti videí, ve kterých populární australská herečka Cate Blanchettová performativně cituje z nejrůznějších manifestů, kréd, deklarací a divokých fantazií slavných umělců, kteří se mezitím stali součástí západního kánonu? Postkoloniální optice prasknou z eurocentrismu výstavy skla, studenti umění budou nadšení z toho, jakou cool formou se tady přistupuje k osnovám dějin umění, nesmrtelní surrealisté budou hrozit pěstí za ironické zesměšnění, a smát se tak mohou všichni ostatní. Kýč to ale není – navzdory tomu, že si Rosefeldt s distinkcí hlavu příliš neláme a výstavu pojímá jako odlehčený synchronizovaný ponor do hlav kdysi geniálních umělců, které už dnes nemusíme brát tak vážně. Stejně jako sebe. Možná ale právě v tomto bodě začínají být patrné limity Rosefeldtovy výstavy – ta totiž nakonec nepředkládá žádnou hlubší reflexi než relativně sofistikované vtípky ušité na míru každému z manifestů. Ironická distance tady funguje možná až příliš prvoplánově a je až příliš mělká, ale stačí to. Nic více a nic méně.
Martin Vrba
Michaela Zakuťanská
Deň, keď zomrel Gott
Prešovské národné divadlo, Prešov, psáno z představení 27. 10. 2017
Najprv pre istotu v skratke o umeleckom súbore Prešovského národného divadla: ide o skupinu mladých, talentovaných divadelníkov, ktorým sa podarilo na divadelné dosky priniesť jednak svieži divadelný a scénický jazyk, ale hlavne genius loci Prešova a špecifickú poetiku východniarskej mentality. Tieto ingrediencie doposiaľ fungovali výborne, no Gott je už v poradí štvrtou inscenáciou súboru a je cítiť, že mu došla para. Najslabším článkom inscenácie je najmä samotný text, ktorý sa oproti predošlým trom zamotáva už trochu v klišé. Samotná zápletka je banálna – sledujeme dve sestry, z ktorých jedna má muža, dieťa a usporiadaný život, zatiaľ čo druhá sa po niekoľkomesačnom cestovaní po svete vracia domov bohvie odkiaľ aj s východniarskym frajerom, čo sa tvári, že je Brit. Nasleduje konflikt očakávaní od života a reality, konflikt životných štýlov „doma“ a „na cestách“, konflikt ambícií a neschopnosti, trocha sentimentu za rodičmi, zámena partnerov a koniec. Ak sa pre niečo oplatí predstavenie vidieť, tak rozhodne pre obrovské množstvo prekvapivých scénických nápadov a vypiplaných hereckých etúd, ktoré herci predvádzajú. Bohužiaľ, nemali inú možnosť – vyplniť predstavenie, ktoré má umelo naťahovaný a slabý nosný konflikt, je totiž fuška. A nezachráni to ani podmanivá hudba, ani projekcie v reálnom čase, ani geniálne scénické riešenie sauny v závere hry. „C’est la vie,“ povedal by asi Gott. Ale či by dodal: „Hrajte ještě dál!“, je dosť otázne.
Tomáš Fedorko
Zvíře jménem Podzim
S/T
CD, Indies Scope 2017
„Stýská se mi po písničkách, které jsem slýchal z rádia jako malej kluk. Písničky s nějakým příběhem, emocí, písničky s rozmáchlou aranží. Písničky, kterým rozumí moje babička, máma a kterým jsem rozuměl i já v těch svých devíti letech.“ Těmito slovy lákal loni Jakub König alias Kittchen na připravované album superskupiny Zvíře jménem Podzim. Nyní je eponymní deska na světě a citovaný výrok lze nahlížet jako programové prohlášení, ze kterého toho v průběhu prací na nahrávce příliš nezbylo. Tradiční pop je založený na eskapismu a nemá v něm místo nic, co se této premise vymyká. Těžko si tak lze představit, že by koncem osmdesátých let, do nichž spadá Königova vzpomínka, zněl z rádia podobně mnohovrstevnatý indie pop, jaký je k slyšení na debutu nové skupiny. I když jde o hudbu velmi přístupnou, to hlavní se odehrává mezi řádky. Pop tu funguje jako otevřený kód, který vyzývá posluchače k vlastní interpretaci předkládaného obsahu. Právě nechuť vodit posluchače za ručičku a textová nejednoznačnost posouvají hudbu Zvířete do hájemství současného (indie) popu, jak ho reprezentují například američtí The National. Kromě Königa se ve studiu vystřídali mimo jiné Marie Bláhovcová z dua Kieslowski, Marie Puttnerová z Jablkoně, cellistka Terezie Kovalová či beatmaker Aid Kid. Ti všichni stvořili společně s producentem Tomášem Havlenem album, které se pohybuje na hranici mnoha žánrů, aniž by se nechávalo svazovat jakýmkoli konkrétním kánonem.
Martin Zoul