Civilizace spočívá v popření toho, co je třeba zapomenout a vymazat z kolektivní paměti, a naopak vyzvednutí toho, co je třeba neustále si připomínat v kolektivních vyprávěních a mýtech. Sociolog Norbert Elias studoval tento „civilizační proces“ v evropském středověku a novověku, v němž jsme si zvykli spojovat civilizovanost s přirozeností a rozumností. Moderní dějiny však vypovídají současně o tom, jak tato civilizovanost produkuje i svou vlastní bestialitu a že racionální povaha moderního státu nebo vědy a techniky může být současně projevem lidské krutosti. Rozum se stal svrchovanou sankcí lidského chování, ale ve jménu rozumu lze páchat ty největší zločiny.
JeanJacques Rousseau s nebezpečným zápalem a naivitou tvrdil, že civilizace je pokrytecká a společenské mravy korumpují přirozené dobro v člověku, a proto je třeba toto vězení zbořit a vybudovat společnost, která by naopak posilovala lidskou přirozenost. Moderní člověk tak zboural nádvoří i nároží, protože svoboda měla být jediným nárožním kamenem jeho civilizace, ale přitom se z tohoto kamene opět staly náhrobky, které odnepaměti tvoří základ každé civilizace. Kdo chce porozumět fungování civilizace, musí proto porozumět formám, v nichž se v ní zpřítomňuje to, co má být zapomenuto, a kterými se zapovídá to, co tvoří její základy. V nárožních kamenech je tak třeba vidět i náhrobky a naopak.
Například Řím stojí na Romulově slávě i Remově mrtvole. Spravedlnost a právo bylo možné ustavit teprve poté, co se hrůza bratrovraždy převyprávěla jako založení „věčného města“. Hledat základy civilizace tak vždy znamená nalézat stopy násilí a hrůz spáchaných člověkem. Do těchto základů patří i raptio – únos Sabinek Římany na úsvitu jejich slavných dějin. Převážně mužská populace nově založeného města, kterou tvořili i násilníci a vyvrhelové z okolních kmenů, tehdy potřebovala k udržení vlastní společnosti ženy. Když se Římané nemohli se sabinskými rodinami domluvit „civilizovaně“, zmocnili se jejich dívek a žen lstí a násilím.
O mnoho století později Livius tuto historickou událost přikrášlil civilizačním hávem a popsal tak, že na ženách nebylo spácháno sexuální násilí a Romulus každou z nich přesvědčoval osobně a všem ponechal svobodu rozhodnout se, zda se chtějí stát manželkami Římanů se všemi občanskými a majetkovými právy a „matkami svobodných mužů“. Sabinky se podle Livia rozhodly provdat za Římany a byly to také ony, kdo dokázal zastavit následnou válku mezi oběma kmeny a spojit je v jeden římský národ. Archeologie, antropologie i historie však nabízejí mnoho důkazů, že raptio – hromadné únosy, znásilňování, vraždy a plenění nepřátelského majetku a území – je doložitelné od samého úsvitu lidských dějin. Římské dějiny zaznamenávající únos Sabinek tak již představují pokus zpětně včlenit toto raptio do civilizace a válku s ničivým násilím tím vpravit do příběhu míru, života a nového počátku.
Podobně jako antičtí historici využili dramatické a symbolické síly únosu Sabinek i novodobí umělci od Poussina až po Picassa, který cyklus na toto téma namaloval v reakci na takzvanou kubánskou krizi a riziko jaderného konfliktu mezi Západem a Východem v roce 1962. O symbolické síle raptio ostatně vypovídá i historie vzniku jednoho z nejslavnějších zpodobnění únosu Sabinek, totiž Giambolognovo sousoší určené pro florentské náměstí Piazza della Signoria. Sochař se původně v tomto díle zabýval ryze estetickými a technickými problémy vytváření sousoší tří postav z jednoho kusu mramoru a ve vzájemně propleteném spirálovitém pohybu. Teprve po dokončení dostalo toto vrcholné dílo evropského manýrismu, symbolizující pohyb od upadajícího stáří přes mužskou sílu až po ženskou plodnost, svůj název odkazující na antické dějiny.
Únosy a znásilňování jsou součástí lidských dějin stejně jako například vraždění neviňátek. Umění umožňuje tyto hrůzy esteticky vstřebat, aniž bychom je museli potlačit v kolektivní paměti nebo se je pokoušeli omlouvat v kolektivní neuróze, neli přímo oslavovat v kolektivní hysterii genocidního chování. Dějiny umění jsou v tomto smyslu vždy anticivilizační, protože otevírají přesně to, co by zákony civilizace chtěly jednou provždy popřít a zamlčet. Namísto zákonných norem nabízí umění interpretaci těchto společně sdílených historických zkušeností, ve které se i absolutní hodnoty lidství projevují ve formě paradoxů a antinomií a zdánlivě pevné civilizační základy se proměňují na tekuté písky.
Civilizovanost dnešních lidí, to je schopnost pohybovat se v labyrintu vybudovaném z náhrobků jejich vlastní civilizace. Máme historicky nejvyspělejší zákony proti nejrůznějším formám násilí a znásilňování i na ochranu jejich obětí, ale společně s tím roste i absurdní bestialita všech možných raptio, které se v dnešní globální společnosti odehrávají před našima očima. Umění je schopnost tento paradox pochopit a současně ho odmítnout, protože jinak bychom se v našem civilizačním labyrintu vzájemně ušlapali.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.