ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Arsemid Ivan M. Havel napsal novelu Arsemid přesně před šedesáti lety, knižní podoby se však dočkala až v letech devadesátých. Kdo je to Arsemid? Neexistuje jasná odpověď. Podle některých znaků bychom mohli pátrat v duchovních pásmech kdesi někde mezi Franzem Kafkou, J. R. R. Tolkienem, Ladislavem Klímou a Christianem Morgensternem. Večer se koná 28. února od 19.00 v Knihovně Václava Havla v ulici Ostrovní 13 na Praze 1.   další tipy
úvod > archiv > 2017 >  č. 4 > Americké propadání

Nedávno jsem se dozvěděla o fascinujícím geologickém úkazu, který se anglicky nazývá sinkhole. Česky je to v geologické terminologii závrt, jinak také jímka nebo žumpa. Vzniká tak, že v podzemí dojde k rozpuštění horniny a do uvolněného prostoru se propadne vše, co je nad ním. To, co je na povrchu, zmizí, jako by někdo vytáhl špunt obřího umyvadla, a lesy, pastviny, pole nebo města se propadnou do podzemí. K tomuto jevu dochází přirozeným geologickým procesem a my jej známe například z krasových oblastí. Může k němu ale dojít i působením lidské činnosti, obvykle v důsledku nedbalého zvažování toho, co si ke krajině můžeme dovolit.

O propadlinách způsobených lidskou čin­ností jsem se poprvé dočetla v knize Strangers in Their Own Land (Cizinci ve vlastní zemi, 2016) od Arlie Hochschildové, která v Louisianě dělala výzkum mezi lidmi podporujícími ultrapravicové republikánské frakce zvané Tea Party. Tito lidé žijí v jednom z ekologicky nejzdevastovanějších států USA, a přesto podporují politická uskupení, která ochranu životního prostředí a ekologické regulace průmyslu odmítají. Hochschildová pět let žila v oblasti, jejíž obyvatelé se nemůžou jít vykoupat do nejbližšího jezera, protože voda v něm je znehodnocená těžebním a petrochemickým průmyslem, a nemůžou jíst ani ryby, které uloví, protože jejich maso je toxické. Někteří dokonce o své domovy přišli kvůli katastrofám, jakou byl propad půdy v Bayou Corne. Došlo zde k úniku ropy z potrubí do obřího solného dómu. Sůl se rozpustila a v proláklině naplněné vodou a ropou mizely stromy jako smítka v odpadu. Nikdo netušil, k jak rozsáhlým propadům dojde, kdy se zastaví a kdy a zda se evakuovaní lidé budou moci do svých domovů vrátit. Obyvatelé byli odsouzeni k rokům provizorního vyčkávání a nekonečným soudům o odškodné.

Shodou okolností jsem se o sinkholes neboli závrtech dozvěděla ve stejné době, kdy byl inaugurován nový americký prezident, který nelenil a okamžitě se pustil do plnění svých volebních slibů. Vyhledávala jsem si obrázky a videa propadajícího se světa na internetu a z televizní obrazovky se dozvídala o pětiletém dítěti s americkým občanstvím, které bylo na čtyři hodiny zadrženo bez rodičů či jiného blízkého člověka na letišti ve Washingtonu, o podpisu protipotratových zákonů, které budou mít fatální důsledky pro dostupnost péče o zdraví pro ženy obecně, o jmenování lidí s velmi radikálními postoji do klíčových funkcí americké administrativy a soudnictví, o vyhrožování použitím ozbrojených sil státům, které ještě před měsícem byly americkými spojenci… Samé obří propadliny, ve kterých mizí klíčové instituce americké demokracie. Prezident vytáhne špunt, vodní vír se točí a bere s sebou, co je zrovna v cestě. Nikdo netuší, co všechno se propadne, co nenávratně zmizí. Lidé se bouří, demonstrují, snaží se aktivizovat pomoc. V příletových halách letišť postávají hloučky právníků nabízejících bezplatné právní poradenství. Ve velkých městech a na univerzitách se demonstruje. Tlak vyvolává protitlak.

Je zde ale také hodně těch, kteří nového prezidenta podporují a vkládají do něj naděje na změnu k lepšímu. Věří, že právě on jim pomůže. Kniha Arlie Hochschildové, která se právě takovým lidem snaží porozumět, na mě silně zapůsobila, a to nejen obrazy děsivě fascinujících závrtů. Autorka udělala to, co by měli udělat všichni demonstrující za zachování liberální demokracie. Nepřestala v podporovatelích Tea Party vidět lidi, nevypořádala se s jejich názory tím, že by je označila za fašisty. Rozhodla se, že bude pátrat po vysvětlení paradoxní situace, že právě ti, kteří na vlastní kůži zakoušejí neblahé důsledky environmentálních změn a špatně regulovaného průmys­lu, podporují politiku, která tyto problémy prohlubuje.

Trumpovi odpůrci a jeho podporovatelé spolu vedou kulturní válku o hodnoty. Hochschildová, sama feministka a akademička z Univerzity v Berkeley, ovšem pravicové konzervativce z Jihu neukazuje jako zabedněné odpůrce otevřenosti a tolerance. Vnímá je jako lidi, pro které je důležité dané slovo, pro které je hlavní hodnotou jejich komunita a širší rodina, tvořící záchrannou síť, jakou lidé z velkých měst neznají. Ti jsou sice mnohdy ochotní věnovat hodiny demonstracím na podporu uprchlíků, ale kolik z nich by k sobě vzalo na několik měsíců nebo třeba let rodinu příbuzných, kteří přišli o dům?

Demonstrovat proti zdem, které Trump a jemu podobní chtějí postavit, je důležité a svým způsobem i příjemné. Pokud ale máme předejít tomu, aby se náš svět zřítil sám do sebe, je třeba překonat vlastní komfortní zónu, podívat se za zdi svých vlastních domovů, jež nás dělí od lidí, kteří jsou zdánlivě tak odlišní. Hledat možnosti soudržnosti navzdory fundamentální odlišnosti.

Autorka je socioložka.

diskuse