Masové pouliční protesty nejsou ve Francii ničím neobvyklým, ty současné by ale mohly spojit lidi různého sociálního postavení i profesí. Prozatím je zřejmé jen to, že ani prezident, ani demonstranti v ulicích nehodlají ustoupit.
První výročí zvolení Emmanuela Macrona „oslavily“ desetitisíce lidí v ulicích. Pařížská manifestace svolaná osobnostmi z kultury a akademického světa nakrátko spojila různá hnutí, která v posledních měsících a týdnech protestují proti politice současného francouzského prezidenta. Průvod s alegorickými vozy se nesl v relativně uvolněné, ale také radikální a ironické atmosféře.
Železnice a univerzity
V posledních týdnech došlo ke kumulaci protestních hnutí v reakci na konkrétní reformy prosazované Emmanuelem Macronem a jeho vládou. Prakticky souběžně začaly protesty proti reformě železniční dopravy a úpravě přístupu k univerzitnímu vzdělání. Případ francouzských železničářů je symptomatický: liberální prezident se snaží něco udělat s molochem železničního dopravce, který je zatížen astronomickými dluhy. Ty nasekalo vedení společnosti při budování vysokorychlostních tratí i v místech, kde to nedávalo žádný smysl. V mediálním podání se ale problémem staly platové benefity a profesní garance železničářů, jež mají být pro nově příchozí zaměstnance zrušeny. I přes tuto fintu, která měla oslabit vzdor odborů, se zvedla stávková vlna, která několik dní v týdnu blokuje železniční dopravu, především dálkových spojů.
Otázka univerzitních protestů je méně stereotypní. Macronova vláda přijala zákon o takzvané univerzitní orientaci (ORE), jež má pomoci budoucím absolventům středních škol vybrat si vhodnou fakultu a kurs. Fakticky se ale zákon snaží reagovat na situaci, kdy se na univerzity nedělají přijímací zkoušky a současně jsou univerzity podfinancované. A vzhledem k tomu, že na několika z nich převyšuje poptávka faktické, logistické a pedagogické kapacity škol, dochází mezi budoucími vysokoškoláky k pnutí.
O problému se ví dlouho, každá vláda slibuje investice do stárnoucích kampusů a školních budov, ovšem ve francouzském systému hrají univerzity stále druhé housle ve srovnání s takzvanými grandes écoles (specializovanými státními vysokými školami). Jako krizové řešení přijaly univerzity rozhodnutí, že na fakultách, kde je největší přetlak, se mezi zájemci bude losovat. Vlk se měl nažrat a koza zůstat celá. Jenže každý podzim se novinové stránky plní srdceryvnými články, jak se na vysněnou fakultu nedostali středoškolští premianti, a to kvůli „slepé rovnosti šancí“ spočívající v losování. Často se zapomíná na pozitivní stránky této radikální rovnosti, která otevírá možnost studovat na univerzitách i držitelům méně oceňovaných (často učňovských) středoškolských titulů. Jak poukazují sociologové Stéphane Beaud a Mathias Mallet, fakt, že nejžádanější místa na univerzitách nejsou zcela obsazena těmi, kteří pro ně mají vhodné výchozí pozice, pokud jde o třídní a sociální původ, má velice příznivý dopad na sociální soudržnost a možnost sociálního i profesního vzestupu.
Strůjci chaosu
V ulicích jsou studenti, železničáři, ale také piloti Air France, aktivisté z Notre-Dame-des-Landes nebo zdravotní sestry. Proti Macronovi protestuje tak heterogenní směsice skupin a profesí, že jen stěží lze najít nějaký průsečík. Sociální aktéři hledají konvergenci svých mobilizací i z čistě pragmatického důvodu: vědí a doufají, že by to zefektivnilo tlak na prezidenta a jeho vládu. Jistým společným jmenovatelem je zajisté odpor vůči liberální mentalitě a ideologii, kterou se Macron rozhodl ztělesnit. V jeho očích je to pouze volná konkurence na trhu, co může zvýšit kvalitu veřejných služeb a statků.
Ještě patrnější je tento způsob uvažování právě v případě univerzitního vzdělání. Prakticky všechny vlády, ať už pravicové nebo levicové, nechaly bez hlubších změn duální systém specializovaných vysokých škol a univerzit. Tento přístup umožňuje sociální reprodukci vysokých vrstev a zároveň nechává působit menší sociální výtah na univerzitách. Macron a jeho ministři chtějí systém reformovat ve jménu meritokracie, tedy onoho konceptu liberální ideologie, podle něhož si za svůj (ne)úspěch může každý sám. Fakticky tento návrh může znamenat jen další upevnění a prohloubení aktuálních nerovností. Studenti proti tomu protestují, obsazují fakulty a narušují zkoušky, aby dosáhli většího souladu mezi poptávkou a univerzitními infrastrukturami. I proto se právě studentům dostalo nejostřejších prezidentských výpadů v průběhu současné krize, když je Macron označil za strůjce chaosu.
Velice očekávaným momentem z hlediska protestního hnutí je akční den naplánovaný na 26. května. Při této příležitosti by mohlo dojít ke zmíněné konvergenci bojů a zvýšení tlaku na vládu. Stranou nestojí ani politická hnutí, jako La France Insoumise (Nepoddajná Francie) Jean-Luca Mélenchona, jež by ráda stanula v čele protestů a oživila tím dosud nepříliš úspěšnou parlamentní opozici. Zatím platí, že Macron protesty ustál. Ulice ale ve Francii ještě neřekla poslední slovo.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.