Zatímco ostravský projekt PLATO se skvěje na výsluní a těší se pozornosti médií, ve skrytu moravskoslezské metropole bují i alternativnější komunitní projekty. Mezi ně patří též postindustriální Saigon, vzkvétající navzdory prekérní nejistotě, v níž se nachází.
V nenápadné části jedné z ostravských čtvrtí, která je stejně tak významná jako periferní, což je obecný princip všech čtvrtí tohoto města, sídlí v ulici Fráni Šrámka industriální budova utopená mezi garážemi, rozvolněnou zástavbou a komplexy školních budov. Samotná atmosféra objektu s otevřenou industriální halou, ochozem a dlažbou z dubových hranolků, páchnoucích po provozu, člověka zcela ovládne. Pod rouškou autentických postindustriálních prostor ale doutná kreativní potenciál, jelikož téměř celá budova je obsazena ateliéry místních výtvarníků a zkušebnami muzikantů. Pokud bych měl vypíchnout některá jména, musím zmínit sochaře Jana Šnébergera a Šárku Mikeskovou či malíře Václava Buchtelíka a Josefa Mladějovského (3. místo v Cenách kritiky 2011). V objektu také zkouší etablovaný jazzový skladatel Boris Urbánek a docházela sem zpívat i Věra Špinarová. Do ostravského uměleckého povědomí se objekt vepsal jednoduše jako Saigon, což je vzhledem k charakteru tohoto prostoru zcela signifikantní. Ostravsky úderné pojmenování je ovšem odvozeno od konkrétního projektu, a to od stejnojmenné galerie Saigon – s podtitulem Kalerie s čupr uměním –, jež sídlí v objektu od roku 2014 a jejímiž zakládajícími dramaturgy byli Michal Zych, Ivo Škuta a Paula Parikrupová. I když se jedná o subkulturní iniciativu, která si prozatím, zdá se, neklade vyšší ambice, její aktivity úspěšně prosakují navenek.
Subkulturní spontaneita
Z výše rozvedeného obrazu hned vyvstává asociace warholovské The Factory, která také stála na principech komunitních, živelných a neinstitucionálních aktivit. V Saigonu ale nikdy nebyl na počátku určující svorník, který by tento prostor vědomě organizoval. Je to klasický případ spontánní kumulace podobně smýšlejících a tvořících lidí v rámci specifické subkultury. Přidanou hodnotou celého projektu je ale zřízení galerie, která má sice jen zhruba 12 m2 plochy, ale jak se již v Ostravě ve zcela nedávné minulosti osvědčilo na příkladu Kanceláře pro umění Plato, na velikosti nezáleží. Ba naopak, omezení prostoru může být zajímavou kurátorskou výzvou, která musí nutně pracovat s pevným a exkluzivním jádrem autorovy tvorby, protože na víc prostě nezbývá místo. Asi nejpodstatnějším rysem galerie Saigon je, že prostor industriálního objektu ukotvuje, stává se jistým orientačním bodem, a posiluje tak jeho komunitní charakter. Otevírá dialog a umožňuje začínajícím autorům prezentovat jejich práci v rámci média výstavy. Do Saigonu ale už zdaleka nechodí jen místní výtvarná komunita, zapuštěná v samotném objektu svými ateliéry. Tah odspodu vždy vzbuzuje širší zájem, jelikož je vybudován na autentických pilířích upřímné snahy tvořit a sdílet, což je myslím jeden ze zásadních aspektů umění jako takového. Překročením této subkulturní izolovanosti byla akce PechaKucha Night, která v Saigonu proběhla minulý rok a odhalila potenciál celé budovy.
Fascinující ale je, že galerie Saigon nemá ambice být více viděna. Kromě sporadicky aktualizovaných facebookových stránek vlastně neexistuje žádná informační strategie, jak na sebe upozorňovat. Žádný brand u vstupu do budovy, webové stránky ani dramaturgický výhled do programu neexistuje. Tichá pošta v kontextu ostravské fakulty umění a sociálních sítí funguje dostatečně efektivně a vzhledem k tomu, že se v budově nacházejí ještě další neumělecké provozy (například autodílna) a umělci jsou zde v nejistém nájmu, není úplně na pořadu dne a v silách dramaturgů okázaleji vykřikovat ven. Navíc provoz galerie není zdaleka možné vnímat jako standardní; nemá například pevnou otevírací dobu a podobně. Pokud se do ní chcete podívat, musíte znát nebo kontaktovat někoho z místní komunity, kdo vám ji zpřístupní. Má to ovšem své kouzlo.
Gentrifikace, nebo podpora od města?
Tajných hnízd je ale v Ostravě více. Asi nejznámějším ukrytým prostorem je převážně literárně-výtvarný Absintový klub Les, do něhož je vstup na heslo. Zmínit ale můžeme i tekutě nekonzistentní komunitu ve Spodní ulici, nacházející se v takzvané vyloučené lokalitě v Ostravě-Přívozu, jejíž aktivity by bylo bezmála úsměvné spojovat s pojmy jako dramaturgie, program či galerie. Při komentování fenoménu Saigon se ale také nemůžeme vyhnout srovnání s projektem Barák, který v Ostravě existoval v devadesátých letech. Stáli za ním výtvarníci Jaroslav Němec, Jiří Martuška, Petr Pavlán, Petra Čiklová a hudebníci ze skupiny The Pych (Jan Gajdica, Robert Hejduk, Jiří Krhut a Petr Želázko), kteří obsadili architektonicky významný objekt od architekta Felixe Neumanna na rušné křižovatce v Ostravě-Přívozu. V Baráku se stejně živelně sdružovali výtvarníci a hudebníci, včetně dnes již etablovaných a s ostravskou scénou spojovaných jmen – Petra Lysáčka a Jiřího Surůvky. Tvořilo se v ateliérech a zkušebnách a vystavovalo ve společných prostorách – na chodbách či schodišti. Étos Baráku byl akcelerován atmosférou devadesátých let, prosycených drogovou výbušností, propojováním kreativních a pouličních subkultur, graffiti nevyjímaje. Neukotvenost, nekonzistentnost a živelnost první porevoluční dekády i jejích protagonistů postupně vygradovaly proměnu tohoto kreativního prostředí do existenčně nesnesitelné polohy undergroundového doupěte, v němž jediným uměním bylo spíše přežít než tvořit. Každopádně energie tohoto projektu byla natolik silná, že dala vzniknout stejnojmennému amatérskému filmu Jaroslava Němce a živila další kulturní projekty, jakými byly například festival Turniket či provoz galerií Safraporte a 761.
Chtělo by se říct, že myšlenka, na které je platforma Saigon založena, není ani v českém (např. Karlin Studios v Praze), ani ve světovém kontextu nijak nová. Vlastně funguje v mnoha městech a je založena na existenciálních a sociálních aspektech uměleckého provozu. Jednoduše řečeno, existuje vrstva začínajících umělců bez finančních rezerv, kteří osidlují vybydlené, brownfieldové nebo industriální objekty, jelikož jim často nic jiného nezbývá. Tyto mrtvé prostory díky jejich aktivitám ožívají a nabalují se na ně další nástavby kulturní produkce, ať už ve formě klubů, kaváren nebo galerií. Nacházíme-li se ve více než milionovém městě, kumulace kreativních lidí a „opravdových“ sociálních aktivit může nakonec navýšit atraktivitu takovýchto míst natolik, že se jich ochotně zmocní mašinérie trhu a z vybydlených špinavých prostor se nakonec stávají atraktivní loftové byty a kanceláře. Tak kulturně a kapitalisticky dravý scénář v případě ostravského Saigonu předpokládat nemůžeme. Nejistota vyvěrající z logických obav o ztrátu těchto prostor je ale dalším charakteristickým rysem jeho atmosféry. Objekt vlastněný krajem a spravovaný střední zdravotnickou školou, pronajímaný v době tržního kapitalismu pro účely zkušeben a uměleckých ateliérů, není příliš rentabilním konceptem v hospodaření s majetkem. Ostrava ovšem v posledních letech dokazuje, že chce a umí podporovat neověřené a experimentální projekty. Za všechny září do světa městská galerie PLATO, takže kdoví, zdali Saigon nakonec nebude další oficiálně podporovanou platformou pro umění ve městě.
Autor je historik umění.