Ganéša, jeden z hlavních bohů hinduismu, má sloní hlavu. Podle pověsti ho jeho matka Párvatí stvořila z jílu v době, kdy její manžel Šiva dlel mimo domov, a tak když se Šiva vracel domů, syna nerozpoznal a sťal mu hlavu. Jakmile seznal svůj omyl, přikázal služebnictvu, aby se vydalo ven a přineslo hlavu prvního tvora, na kterého narazí. Byl to slon, a to Ganéšovi umožnilo, aby žil dál – se sloní hlavou. Nejde mi o to, jakými významy je úctyhodný Ganéša opředen mezi těmi, kdo ho vyznávají jako přirozenou součást svého panteonu; neosoboval bych si právo komentovat víru, kterou neznám a jež není má. Ale dovolím si ten příběh použít jako metaforu pro náš národ. I on se začátkem devatenáctého století znovuzrodil jako tělo, které teprve muselo najít svou hlavu – vytvořit své mezinárodně uznávané elity intelektuální, hospodářské a politické.
Tato hlava byla našemu národu v průběhu dějin několikrát uťata. Nepřemýšlejme teď, jestli to bylo vinou naší vlastní neprozíravosti nebo spíš širšími evropskými souvislostmi, které jsme nemohli vždy ovlivnit. Podstatný je výsledek: díky tomu, že naše národní společenství bylo opakovaně nuceno hledat svůj vztah k elitám, stalo se do jisté míry akefálním. Nazývám tak národ, který vnímá své elity jako součást svého národního těla v menší míře, než jaká je vlastní národům s historií souvislejší a méně přerývanou, než byla ta naše. Národ, jehož vztah k vrcholu vlastní mocenské pyramidy je podstatně znejistělý.
Až na výjimky elity českých zemí na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nebyly etnicky ani jazykově české. I když byly böhmisch (české v územním smyslu), nebyly tschechisch (české národnostně). Sociálně a ekonomicky viděno, etnické češství rezidovalo spíše „dole“; i proto mělo a dodnes má tak silný sklon kriticky se vymezovat vůči „těm nahoře“. Plebejská nespokojenost s vládnoucí mocí bývá tu a tam přerušena obdobím, kdy naprostá většina národa uvěří svým vůdcům: stalo se tak na krátkou chvíli v roce 1968 a na chvíli o něco delší po roce 1989. Bohužel je národ, či aspoň jeho nezanedbatelná část, vždy za takové vzplanutí důvěry dříve nebo později potrestán a vrací se ke své plebejské moudrosti, která velí žehrat na poměry a vinit z nich především ty nahoře.
Unikátnost dnešní situace tkví v tom, že nespokojenost plebejců není zdaleka jen jevem domácím, ale zachvátila celý Západ. Aby nespokojenému lidu vyšla vstříc, nabídla mu politická třída většiny euroamerických zemí populismus. Není divu, že lid se hněvá: finanční krizi roku 2008 nezaplatila elita, která ji způsobila, nýbrž ti, kdo jsou na socioekonomickém žebříčku pod ní. A sociální média dala nespokojencům do rukou mocný nástroj: mohou publikovat svůj vzdor a snadno se sdružovat do komunit sdílených představ o tom, kdo nese vinu za současný stav světa.
Lze si jen obtížně představit, že dnešní politická a hospodářská konstelace světa nepovede k jeho razantní proměně. Uvnitř svých tradičních názorových skupin se čím dál víc štěpíme podle toho, zda s touto proměnou spojujeme spíš obavu, nebo naději. Sledujeme rekonfiguraci mocenských poměrů na celém světě a dělicí čáry sporů o jeho podobu nás stále víc zasahují, neboť vedou nitrem jednoho každého z nás.
Má-li národ povahu akefálního společenství, nemá jasno v tom, kdo je jeho hlavou, nebo je v té otázce hluboce a mnohdy bolestně rozpolcen. Ačkoli to za jistých okolností může být výhoda, dlouhodobě to není nic dobrého: společnost, která si není s to vládnout, nebývá místem, kde se lidem dobře žije.
To platí rostoucí měrou nejen lokálně, nýbrž i globálně. Jelikož byl americký prezident od druhé světové války vždy považován za neformální hlavu západního světa, lze říci, že zvolením Donalda Trumpa se celý Západ pozvolna mění v akefální společenství: rozsáhlé oblasti Evropy se vzpírají přijmout hodnoty prosazované tímto lídrem a onou částí amerických elit, které za ním stojí. Rozděluje-li českou společnost spor o to, nakolik chceme být součástí liberálního Západu, je třeba to nepřehlédnout: Západ si viditelně přestává být jist sám sebou – tím, kým jako hodnotové společenství je a kam směřuje. Vzniká tak nechtěný geopolitický fraktál: malý český Ganéša se podobá velkému Ganéšovi euroamerického Západu, jehož je (váhavou) součástí. Oba hledají svou hlavu. V tom se Západu podobáme. Nejsme to však my, kdo dohnal Západ. Naopak na Západě nastaly akutně nestabilní poměry, na které jsme u nás skoro chronicky zvyklí.
Ganéša je podle hinduistů bůh překonávání překážek. Zdá se, že jeho přízně nám bude hodně zapotřebí.
Autor je antropolog.