Britské hnutí Rising Up! se zapojilo do boje, jenž by měl v ideálním případě zvrátit hrozbu vymírání, která se týká nejen živočišných druhů, ale i lidstva. Občanská neposlušnost a taktika nenásilných přímých akcí zatím slaví v Británii úspěch a mohou být inspirací i pro aktivisty z kontinentální Evropy.
V prosinci se na konferenci, která se koná pod záštitou Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, do polských Katovic společně se zástupci 194 zemí světa sjely také mnohé mezivládní a neziskové organizace. Katovický COP24 byl místem pro setkávání a řešení možná nejpalčivější otázky dnešního světa, tedy globálního oteplování a změny klimatu. Tento rok byli na jednání pozváni také zástupci britského hnutí Extinction Rebellion (volně přeloženo jako Povstání proti vymření), které se v posledních měsících těší obrovskému zájmu britské veřejnosti i světových médií. Jejich metodologie a efektivnost je v kontextu zelených hnutí opravdu výjimečná – širokou veřejnost vyzývají k občanské neposlušnosti, čímž se snaží předejít masivnímu vymírání živočišných druhů včetně člověka.
Nejaktuálnější projekt aktivistického hnutí Rising Up!, Extinction Rebellion (XR), má na národní úrovni jasný cíl: omezit čisté emise skleníkových plynů v Anglii na nulu, a to do roku 2025 (jenom pro srovnání: britští toryové chtějí dosáhnout nulových uhlíkových emisí až v roce 2050). Jejich metody k dosažení tohoto výsledku jsou nevybíravé, ale efektivní – 17. listopadu například stoupenci hnutí zablokovali na mnoho hodin pět londýnských mostů. Takové hnutí občanské neposlušnosti je ve Velké Británii největší za poslední desetiletí a není divu, že v politickém klimatu Spojeného království vytváří opravdu velké vlny. A nejen tam, protože metodologie a struktura XR se rychle šíří do různých koutů světa, včetně Německa, Austrálie i České republiky.
Neposlušní občané
Hnutí či jednotlivci, kteří v rámci svého politického snažení sahali po metodách občanské neposlušnosti, mají v anglosaské sféře dlouhou tradici. Hlavní motivace spočívá v názoru, že v jistých situacích je třeba na jistou dobu vystoupit mimo právní rámec daného státu a na základě občanského a morálního svědomí upozorňovat na nefunkčnost stávajícího systému – a to i za předpokladu represe ze strany vládní moci. Tento vzdor však musí být vždy nenásilný, tradice občanské neposlušnosti tak často splývá s historií nenásilných povstání. Metody občanské neposlušnosti byly v minulosti například úspěšně použity Mahátmou Gándhím v boji za nezávislost britských držav v Indii, stejně tak se uplatňovaly v aktivismu Martina Luthera Kinga nebo v americkém hnutí za občanská práva. Jedna z hlavních postav hnutí XR je doktorka a aktivistka Gail Bradbrooková, která deníku The Guardian sdělila, že „společenská smlouva byla porušena (…), a je tedy nejen naším právem, ale i naší morální povinností vymezit se proti nečinnosti a zjevnému zanedbání vládních povinností a povstat za účelem záchrany života samotného“. Na britských ostrovech, kde jsou následky globálního oteplování a znečištění prostředí už teď značné, není katastrofický scénář nijak přehnaný a je vidět, že široká veřejnost si je tohoto faktu velmi dobře vědoma. Hnutí by rádo mobilizovalo minimálně 3,5 procenta populace.
Proč právě tento počet? Podle výzkumů harvardské profesorky Eriky Chenowethové byla hnutí občanské neposlušnosti úspěšná právě po dosažení „aktivní a konzistentní účasti pouhých 3,5 procenta populace“. Roger Hallam, jeden z hlavních hybatelů a organizátorů XR, tento fakt přímo zmiňuje, protože se této magické hranici věnoval během svých doktorských studií na Kings College, kde zkoumal historii protestních hnutí a jejich efektu na společnost.
V přístupu je XR egalitární a slovy jednoho z organizátorů se „snaží vyhnout přílišné ideologizaci“, což mu umožňuje oslovit co nejširší segment veřejnosti a dát tím vzniknout novému „pocitu jednoty“ napříč společenským spektrem. Místo standardních sloganů zelených hnutí se britská společnost šikuje kolem jasného sdělení: „Climate Change. We’re fucked“ (Klimatická změna. Jsme v prdeli). Je to pocit neodvratně se blížící katastrofy, který dovedl dostat tolik lidí do ulic, a je smutný fakt, že v tomto případě nejde o planý poplach.
Nad propastí
Hrůza a rozčarování z reality klimatických změn a jejich dopadů na lidskou společnost se z velké části zakládají na poslední zprávě Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC), která byla zveřejněna v říjnu 2018. V ní se mimo jiné píše, že naše civilizace má dvanáct let na to, aby udržela oteplování zemského klimatu pod dvěma stupni Celsia, neboť překročení této hranice by pro nás mohlo být katastrofální. Momentálně se jeví, že svět se do roku 2100 oteplí v průměru o 6–7 stupňů, což by pro lidstvo opravdu znamenalo život na pokraji druhového vymření. Jedna z příčin úspěchu XR tkví tedy v jeho jasně vyhraněném přístupu k současné ekologické krizi, který rezonuje napříč britskou i světovou společností.
Druhým důvodem je způsob spolupráce v organizaci samotné. XR totiž ve svých aktivitách používá volný organizační systém, který Hallam nazývá „holakracie“. Ten je založen na osobní iniciativě jednotlivců, kteří nemusí čekat na žádný centrální souhlas k tomu, aby spustili vlastní akci či se nějakým způsobem organizovali. Odpovědnost nesou vždy ti, kdo akci naplánovali a provedli. Tento naprosto decentralizovaný systém dovedl zmobilizovat různé vrstvy britské společnosti.
Hallam je zcela jistě jedním z nejexponovanějších členů užšího kruhu XR, ale patří mezi ně také již zmíněná Gail Bradbrooková, která se nedávno společně s dalšími demonstranty přilepila vteřinovým lepidlem na dveře britského Oddělení pro podnikání, energetiku a průmyslovou strategii, či aktivista a analytik George Barda. Jednou z hlavních osobností je rovněž spisovatel a novinář George Monbiot, jenž listopadové protesty podpořil účastí.
Je zajímavé vidět, jak mnohé členy XR uvědomění neveselého stavu našeho světa a jeho křehké budoucnosti dovedlo motivovat k akci. Fakt, že lidstvo může během následujících pár desítek let zažít naprostý kolaps, je trochu paradoxní myšlenka. Jak jen si představit absolutní vymření, tedy nepřítomnost lidského myšlení samotného? Bradbrook říká, že „je velmi těžké poslouchat nejnovější data (…) – lidé jsou tak vystaveni strachu a smutku, který však u někoho vede k touze něco s tím dělat a nabídnout svou službu zemi a dětem“. Nechuť přiznat si vlastní smrtelnost je nebezpečná pro jednotlivce i celou společnost a je nejvyšší čas se jí zbavit, protože dnes se hraje doslova o vše. Zbývá jen pár let, jinak na existenční otázku tvrdá realita odpoví za nás.
Autor je anglista.