Zemřel Radomil Uhlíř, nepřehlédnutelná – v jeho případě doslova – postava české alternativy „přelomu tisíciletí“. Herec, malíř, dadaista, performer, autor a přednašeč podivuhodných textů. A také poslední pražský bohém, tvrdím já. Bohatýrské historky s ním zažívali jiní, já jsem vedle něj prožil řádku nezapomenutelných vystoupení po pražských podzemních klubech a hospodách (Nad Viktorkou, U Vystřelenýho oka) a také pár divokých akcí, jako byl třeba festiválek v hospodském sále v Borovnici v Podkrkonoší. Pozadí pódia tam tvořila krajinka s jelenem… A po hostincích se tehdy ještě kouřilo, takže futrál od saxofonu smrděl kouřem ještě týden poté. Byl to děs, ale nějak to patřilo k přízračnému a zničujícímu rázu akce. Kvartetem Dr. Konopného, jak se Radomilovo sdružení jmenovalo, prošlo za dob mého působení pár osobností, které nesmějí zůstat stranou: bubeník někdejší Dvouleté fámy Dr. Zdeněk Konopásek, pozdější kytarista Plastiků Joe Karafiát, bývalý basák proslulé Magmy, Francouz s irským jménem James McGaw, baskytarista Oto Sukovský, který pak zmizel ve Španělsku a dnes hraje na štacích v Anglii.
Zážitek byly Narozeniny undergroundu v Teplé. Byli jsme tam tuším několikrát, jednou Radomil celou akci dokonce moderoval. A tam se ukázala zvláštní věc. Radomil byl samozřejmě podzemník duší i tělem, jenže jeho poetika byla jiná. Byl to – jemný nadnašeč. Spustil a okamžitě byl v roli, začal z něj mluvit jakýsi absurdně sošně se vyjadřující obr či východní mudrc, bylo to celé nadsázka a stylizace, oživlý řečový art brut, formulace plné jemného bizarního humoru, jenž v nejlepších momentech ani nebyl k smíchu, jen k podivení. A zvláštní věc – cítil jsem, jak to undergrounďáci nevzali. Anebo spíš Radomilovu jemnou rovinu ani nezaslechli. Byli naladění na něco úplně jiného, přímočarého a drsného, zatímco Ráďa čechral a kroužil, vznášel se na hebkých vlnách všeobjímající protoironie a donkichotské pompy… Nešlo samozřejmě o ničí chybu, jen se dva světy zkrátka neprotnuly. Když jsem tehdy stál za zády posledního bohéma, došlo mi, kam Radomil přesně patří, že zosobňuje ještě jiný underground – s jinými tykadly, hravějšími, teatrálnějšími a nadsazenějšími, přitom úplně stejně nonkonformními jako underground klasický.
Hráli jsme po Radomilově moderátorském expozé se Zdeňkem Konopáskem pak už jen sami dva, bubny a saxofon, jako nazí v trní publiku, jež čekalo na své oblíbené tvrdé kapely. Nevrhli se na nás, ale párkrát jsem během produkce zahlédl Radomila, jak místo aby se k nám přidal se svými něžně blouznivými varaními skřeky, bloudil raději podél zákulisí a vzdychal, jak to celé dopadne.
To jen na okraj, pro ilustraci, že k „české alternativě přelomu milénia“ patřilo těch alternativ vícero. Kvartet Dr. Konopného byl v té mozaice takový pestřec, případně pestřenka. Radomil byl můj vrstevník a s odstupem času ho chápu jako svědka jednoho specifického uměleckého a generačního časoprostoru: v minulém režimu ne vyloženě zakázaný, ale ani protežovaný či snadno přijatelný, ač životní nonkonformista, zároveň žádný úderný drsňák. Vždy stál někde za hranou, kde underground končil a začínalo dada, to pražské normalizační, nezodpovědné, lehkonohé, trochu bezradné, nezařaditelné. Radomil byl insitní experimentátor, který své experimenty nikdy nepromýšlel, ale rovnou žil. Hnětl je na místě, rozviřoval kolem sebe, protože mu vlastně nic jiného nezbývalo.
„Když se ve světě zjeví pravý génius, poznat ho můžeš podle toho, že všichni hlupci spolčí se hned proti němu,“ praví Jonathan Swift. Nikdy jsem Radomila neviděl v Pitínského adaptaci Tooleova Spolčení hlupců, kde představoval hlavní postavu donkichotského excentrika Ignatia O’Reillyho. Ale vždycky, když jsem ho spatřil, jako by se vskutku svou mohutnou postavou tyčil nad okolním spolčením zprůměrovaných, ne jako intelektuál, ne přísně či pohrdavě, žádný nad všechny čnící génius, ale jako něžný divoch v tělesné schránce obra, jež jenom umocňovala jeho křehké, urozené mimozemšťanství. Nemohl jinak.
Když jsem se s Radomilem viděl naposledy, rozvalovali jsme se chvíli v křeslech hipsterského bistra U Hrdinů. Po pár pivech jsme vyšli na slunečnou ulici, já už zase celý nedočkavý, abych šel „něco dělat“, zatímco Radomil v plandavé košili a trepkách rozšafně zamířil o blok dál, sám jen tak posedět do hostince U Antoníčka, což komentoval slovy: Já to mám nějak rád…
Radomil a texty? Na nahrávání cédéčka s mysticko-mytickým, psychiatricko-psychologickým hlubinným (a pro některé hodně generačním!) názvem Skrývám se, ale nikdo mě nehledá donesl obrovský obstarožní kufr. Otřískané zavazadlo nějaký čas stálo v koutě, dokud se nenastavil zvuk a muzikanti se trochu nedohodli, co a jak. Pak Rado váhavě utrousil, že teda má i nějaké texty… Otevřel kufr – a z něho se začala valit kupa počmáraných, pomačkaných, popřekládaných, politých, poškrtaných, pošahaných, potřísněných a jinak ušmudlaných papírů. Rado hýknul smíchy, pokrčil rameny a kufr zas radši zavřel. Cédéčko odimprovizoval.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.