Ušatý Satan

Milý stařík je donucen vykopat hrob své ze­­snulé ženy, protože lokální domina vyžaduje milostné dobrodružství s mrtvým tělem. Na dně hrobu však nachází podzemní doupě s pentagramy, potoky krve a svatyní domácího mazlíčka, roztomilého psa Mr. Picklese. Tak končí druhá z dosavadních tří sérií stejnojmenného desetiminutového seriálu, jehož největším lákadlem je transformace neškodného miláčka rodiny v groteskně násilnické monstrum.

Pejsek s číslem 666

Uvedený protiklad je nejpatrnější ve způsobu, jakým Mr. Pickles přejímá metalový ­vizuál, do něhož ovšem zasazuje znaky tradičně spojované s něhou a štěstím. Ústřední zelené logo sice zachycuje uslintaného psíka, ten je ale obklopen typicky metalovou ikonografií. Za ním se nachází pentagram, oslovení „Good boy“ je pod číslovkou 666 a grafika připomíná obal alba Tube of the Resinated (2008) od deathmetalových Cannabis Corpse. Rozhodně nejde o náhodu, Mr. Pickles je totiž pomyslným vyvrcholením dlouholeté autorské praxe natáčení krátkých komedií, které vycházejí z amerického undergroundu a konfrontují běžné momenty spořádaného života s absurdními a brakovými nápady.

Za seriálem stojí autorská dvojice Will Carsola a Dave Stewart, kteří strávili část své kariéry tvorbou skečů pro komediální pořad Funny or Die uvádí (Funny or Die Presents, ­2010–2011). Ještě předtím se však dvojice zapsala jako výrazná součást undergroundové scény v Rich­mondu ve Virginii, kde se mimo jiné zformovala právě skupina Cannabis Corpse. Z prostředí nasáklého punkem, hardcorem, skateboardingem a graffiti vyrůstá jejich první video Teenagers from Marz (Teenageři z Marzu, 2004) a pozdější pokračování Teenagers from Uranus (Teenageři z Uranu, 2006). V obou případech šlo o volně spojené série absurdních gagů, brakových motivů a tvrdé hudby. Z toho je patrné, proč Mr. Pickles vypadá tak, jak vypadá. Deseti­minutový formát totiž dovoluje vytěžit krátký a stále absurdnější narativ, aniž by diváky unavil, a přitom se nerozpadá do řady nesouvislých výjevů.

Vraždící psychopat Lassie

S přihlédnutím k předchozí tvorbě autorské dvojice a kontextu, v němž tvořila, se jeví jasnější i ony metalové vlivy, jichž je příběh pekelného psa plný. Minulý rok dokonce stanice Adult Swim pod hlavičkou seriálu uspořádala sérii koncertů Trash­-Tacular s richmondskými thrash metalisty Exodus a Municipal Waste. I proto má Mr. Pickles blíž například k metalové mytizaci Metalocalypse (2006–2013) než k satirickým formátům, jakým je třeba South Park (od roku 1997).

Rozhodně to však neznamená, že by ušatý Satan milující okurky neměl co říct. V seriálu se rozvíjejí tři poměrně výrazné motivické linie, které jsou nejvýrazněji artikulovány ve třetí a zatím poslední sérii. Na nejnižší úrovni jde o dílčí témata, jež rozvádí několik samostatných epizod. Příkladem může být šestý díl s názvem Tommy Goes to School (Tommy jde do školy). Tvůrci nejprve zveličeně navážou na středoškolská dramata převzetím klasické hierarchie stylových dětí a třídních šprtů, pak ale tento systém chytře podvrátí a za pomoci hektolitrů slizu dokážou, že si jsme všichni rovni a kastování nemá smysl.

Další rovina spočívá v parazitování na populárních formách braku. Mr. Pickles je založen na zvrhlé podobě konspiračního thrilleru: kdy dědečkovi konečně někdo uvěří, že se rozverný pejsek účastní BDSM večírků se stádem koní? K tomu se přidávají rozličné exploatační propriety, od absurdního násilí a sexuálního dráždění až po oblíbené městské legendy. V posledních epizodách se tato práce rozšiřuje na adaptování žánrů. Například díl S.H.O.E.S. (B.O.T.Y.) otevřeně tematizuje fetišizaci osmdesátých let a prostřednictvím robotického páru bot se vysmívá všemu od Stranger Things (od roku 2016) po tradičnější pojetí sitcomů.

Za třetí jde o posouvání hranic. Zatímco ostatní animáky pro dospělé testují možnosti narativních schémat (Rick a Morty, od roku 2013), tématu dospívání (Big Mouth, od roku 2017), satiry (South Park) nebo samotných žánrů (Archer, od roku 2009), Mr. Pickles hlavně zkouší, kam až může zajít. Ptá se svých diváků, proč ho sledují, ačkoliv nenabízí žádný kontinuální příběh ani hlubší reflexi aktuálních témat. Potěšení však plyne z toho, že jde o naprosto upřímný a dobře promyšlený brak, který se před ničím nezastaví a odpovídá na otázky, jež by nás ani nenapadly. Co třeba, kdyby Lassie byla vraždící psychopat?

Autor je filmový publicista.