Moje matka

Přála jsem si, aby matka umřela. To jí ale způsobilo takovou bolest, že jsem hned zalitovala a vyplakala tolik slz, až promáčely zem pode mnou. Přistoupila jsem k ní a prosila, ať mi odpustí, a prosila jsem tak horlivě, že se slitovala, zlíbala mi tvář a mou hlavu položila na svá prsa. Objala mě a hlavu mi k sobě tiskla pořád víc a víc, až jsem se zadusila. Bez dechu a bez života jsem jí po celou věčnost ležela na hrudi, až mě jednoho dne kdovíproč setřásla a postavila pod strom a já začala zas dýchat. Střelila jsem po ní pohledem a pomyslela si: „Tak.“ Vmžiku mi narostla má vlastní prsa, zprvu jen malé kopečky. Zůstalo mezi nimi měkké místečko, kam jsem si mohla položit hlavu, kdybych snad chtěla. Mezi matkou a mnou byly mé staré slzy a já je obestavěla kameny tak, že vzniklo jezírko. Voda v něm byla hustá a černá a jedovatá a žili v ní jen neurčití bezobratlovci. Pozorně jsme s matkou jedna na druhou dohlížely a navzájem se neustále zahrnovaly láskyplnými slovy a skutky.

∾

Seděla jsem na matčině veliké posteli a prohlížela se. Postel stála uprostřed velikého pokoje, v němž byla úplná tma. Byla tam tma, protože všechna okna někdo zabednil a škvíry ucpal útržky černé látky. Matka zapálila svíčky a pokoj zalila narůžovělá zlatá záře. Vysoko nad nás se vztyčily naše obrovské stíny. Mezi sebou si ponechaly kousek místa, jako by snad ještě někoho čekaly. My zatím seděly a ani nedutaly. Prostor mezi stíny zůstal prázdný a matčin stín si povzdechl. Pak se roztančil na melodii, kterou zpíval ten můj. Nakonec oba přestaly. Po celou dobu se rozšiřovaly a zužovaly, prodlužovaly a zkracovaly a vrhaly se do nejrůznějších směrů, jako by je snad řídilo denní světlo. Matka zničehonic vstala, svíčky sfoukla a stíny zmizely. Já zůstala sedět na posteli a prohlížela se.

∾

Matka se svlékla a kůži si pomazala hustým zlatavým olejem, který na pánvi vyškvařila z jater plazů s krčními laloky. Na zádech jí vyrostly kovově zbarvené šupiny, které tříštily světlo na maličké částečky. Zuby se jí poskládaly do řad, táhnoucích se až do hlubin dlouhého bílého krku. Rozmotala si tmavé kudrliny a pak všechny vlasy odstranila. Mohutnýma rukama si z hlavy udělala placku a oči, které mezitím vzplály, se jí teď na temeni protáčely jako dva balóny. Chodidla jedno po druhém rozdělila dvěma rýhami a její nohy se proměnily v rozcestí. Beze slov mě pobídla, ať udělám totéž. I já jsem se pak dala do pohybu po svém bílém břiše a jazykem jsem kmitala ve žhavém vzduchu. „Podívej,“ řekla matka.

∾

Stály jsme s matkou na mořském dně. Ruce jsem jí omotala volně kolem pasu a hlavu si položila na její rameno, jako bych se snad sama neudržela na nohou. Čas od času jsem si povzdechla, aby matka nezapomněla, jak moc jsem křehká. Vzdechy to byly táhlé a tlumené, takové, které vzbuzují sympatie. Sama mě je naučila. Ve skutečnosti jsem si ale připadala neporazitelná. Už jsem nebyla dítě, ještě jsem se však nestala ženou. Moje kůže zčernala, popraskala a odpadla a místo ní mě obemkl neproniknutelný krunýř. Nos se mi zploštil, vlasy se zkroutily a postavily. Řady zubů se zatáhly. Mezi matkou a mnou vznikla tichá dohoda: já dál rozkošně vzdychala, ona moje vzdechy přijímala, a zatímco jsem se o ni plnou vahou opírala, ona mi dál nabízela rameno, které brzy dorostlo do velikosti masivního prkna. Čas plynul a já doufala, že matka nakonec přiroste k mořskému dnu. Natáhla se ke mně, aby mi rukou přejela po hlavě a utišila mě, já se však jen zasmála a vysmekla se jí. Strašlivě jsem zařvala a hned zas dotčeně zakňučela. Vyrostla jsem, matka ale byla pořád větší – a tak to mělo být už vždycky. Vydaly jsme se do zahrady Hojnosti a tam jedly, co naše hrdla ráčila. Pak jsme odešly jihozápadní branou a ve stopách za sebou jako vždy zanechávaly malé kolonie červů.

∾

Údolím jsem s matkou procházela nerada. Viděly jsme tam jehně, které když uslyšelo naše kroky, přestalo se pást a zahledělo se na nás. Vypadalo vztekle a ztrápeně. „To jehně je vzteklé a ztrápené,“ řekla jsem matce. „A já bych byla taky, kdybych musela žít v prostředí, které mi není přirozené.“ Nato jsme vstoupily do tmavé a studené jeskyně. Pod chodidly mi něco rostlo a já se sehnula, že to sním. Celé roky jsem pak jen ohnutá pojídala všechno, co vyrostlo pod mýma nohama. Nakonec se mi v očích vytvořily zvláštní čočky, jimiž jsem prohlédla tu nejtemnější tmu, a tělo pokryl zvláštní kožich, jenž mě zahřál v tom nejmrazivějším mrazu. Jednoho dne jsem spatřila matku, jak sedí opodál na kameni. „Ty se ale podivně tváříš,“ řekla mi. „Tak vztekle a ztrápeně, jako bys snad žila v prostředí, které ti není přirozené,“ zasmála se – a zmizela. A tak jsem vykopala hlubokou, přehlubokou jámu. A nad tou přehlubokou jámou jsem postavila krásný dům bez podlah. Do oken jsem dala mřížoví, neboť matka si tak ráda nepozorovaně prohlíží kolemjdoucí lidi. Zvolila jsem barvy, které by ji dozajista měly potěšit: dům jsem namalovala nažluto, okna nazeleno. Postavila jsem se ke dveřím a vybídla ji, ať si dům prohlédne. „Jen běž dál a pověz mi, jak se ti líbí.“ Vešla tedy dovnitř a usmála se přitom koutkem úst, která jsem však já neviděla. Čekala jsem nalepená na dveřích a napínala uši, abych nepřeslechla, jak s žuchnutím přistane na dně té hluboké, přehluboké jámy. Ona ale dům procházela horem i dolem, zleva i zprava a ještě po prázdném vzduchu dupala. Pak vyšla ven. „Je to znamenitý dům a bylo by mi ctí v něm bydlet,“ pochválila mě – a zmizela. Jámu jsem zahrabala a dům nechala lehnout popelem.

∾

Matka vyrostla do nesmírné výšky. I já jsem vyrostla do nesmírné výšky, přesto je matka pořád třikrát vyšší. Občas se mi ztratí vysoko v atmosféře a já nedohlédnu dál než nad její poprsí. Když jsem ji jednou spatřila, jak sedí na pobřeží a dlouhou rukou hladí v mořských hlubinách břicho pruhované ryby proplouvající místem, kde se střetávají dvě moře, vzteky jsem rudě zaplála. Odešla jsem pak žít na ostrov s osmi úplňky a každý z nich ozdobila jiným výrazem matčiny tváře. Všechny se mi podobaly. Zanedlouho mě ale takový způsob života unavil, a vrátila jsem se zas pod matčino křídlo. Ač jsem stále rudě žhnula, už jsem s ní zůstala a na protilehlých březích mrtvého jezírka jsme si každá postavily vlastní dům. Prostíralo se mezi námi a žili v něm jen malí bezobratlovci vystřelující jedovaté harpuny. Matka se k nim chovala jako k zaostalým příbuzným, s nimiž se nedopatřením ocitla ve stejné místnosti. Já jsem se z jejich přítomnosti radovala a dávala jim různá jména. Po matce se mi ale stýskalo a neustále jsem ji volala. Když jsem ji však večer co večer viděla vracet se domů po všech těch neuvěřitelných skutcích, které během dne vykonala a které v jejích krocích rozeznívaly oslavné fanfáry, žhnula jsem čím dál ruději, čím dál vztekleji. Nakonec mě to tak unavilo, až jsem upadla do přehlubokého spánku, kdy se mi poprvé a naposledy nezdál jediný sen.

∾

Jednoho dne sbalila matka všechny moje věci do kufru, vzala mě za ruku a odvedla na molo, kde mě posadila na loď a předala do péče kapitánovi. Hladila mě po bradě a po tvářích a utěšovala mě; ještě nikdy jsme totiž nebyly jedna bez druhé. Pak mě políbila na čelo, otočila se a odešla. Vzlykala jsem tak moc, až se mi prudce zvedal hrudník a při pohledu na její vzdalující se záda jsem se celá třásla, jako kdyby to snad bylo poprvé, co se ke mně má matka otočila zády. Než se mi podařilo vymyslet plán útěku, zjistila jsem, že je loď uvězněna ve veliké zelené lahvi jako ozdoba čísi krbové římsy. A tak jsem usnula a probudila se až na konci plavby, na svém novém ostrově. Když jsem vystoupila na břeh, spatřila jsem ženu, která měla tytéž nohy jako já. Hlavně oblouky nártů měla stejné. A přesto, že její obličej vůbec nevypadal jako ten, na nějž jsem byla tak zvyklá, hned jsem v ní poznala svou matku. Pozdravily jsme se velmi zdvořile a obezřetně, chůze však spojila naše kroky a rozhovor sloučil naše hlasy, až jsme splynuly dokonale a nebylo jasné, kde ona začíná a já končím, ani kde já končím a ona začíná, a mě prostoupil blažený klid.

∾

Procházíme s matkou pokoji v jejím domě. Ke každé škvíře v prknech podlahy se pojí zásadní příběh: třeba tady znenadání umřel zdánlivě zdravý mladík, tady se zas dívka vzepřela vůli svého otce a po cestě za svým zapovězeným milencem spadla na kole ze srázu. Ta dívka zůstala až do konce svého dlouhého života zmrzačená. Mně i matce připadá dům krásný. Pokoje jsou veliké a prázdné, volně na sebe navazují a jen čekají, až je konečně zaplní lidé a věci. Kolem kotníků se nám nadouvají sukně z bílého mušelínu, vlasy nám rovně padají na záda a ruce zas visí podél těla. Přesně pasuju do ohybu matčiny paže, k oblouku jejích zad, do její břišní dutiny. Jíme ze stejné misky, pijeme ze společného hrnku a v noci pokládáme hlavu na jediný polštář. Chodíme spolu z pokoje do pokoje, jednou splynem, jednou se odtrhnem, splynem, odtrhnem. Už brzy vstoupíme do posledního stadia svého vývoje.

∾

Rybáři se vracejí z moře, jejich úlovek je bohatý – o to se matka už postarala. Vlny pleskají a šplouchají a rybáři mají radost, že je moře klidné. Matka mi ukazuje, jak jsou spokojení, a tak jsem spokojená i já. Sedím na matčině obrovském klíně. Někdy sedávám taky na rohožce, kterou mi upletla ze svých vlasů. Větve citrusových stromů jsou obtěžkány plody; navoněla jsem se jejich květy. Na břiše se mi jako znamení plodnosti uhnízdil kolibřík. Bydlíme s matkou v altánku z květů s věčnými okvětními lístky. Stříbřitou modř moře kolem nás křižují ostré střely světla, na keře skočce dopadají kapky teplého deště, po pastvině skáče jehňátko a moje růžová chodidla laská hebká půda, po níž chodím. Takhle tu s matkou žijeme už mnoho let.

Z anglického originálu My Mother, vydaného v povídkovém souboru At the Bottom of the River (Penguin Books, New York 1992), přeložila Alžběta Franková.