Jugonostalgie je příznakem krize

Milovan Đilas, původně přední představitel jugoslávské komunistické strany, staví ve své knize Nová třída sovětský a jugoslávský model komunismu na stejnou úroveň. Z dnešního hlediska se přitom zdá, že zkušenost zemí bývalé Jugoslávie s komunismem byla mnohem pozitivnější.

Přestože se v roce 1952 Komunistická strana Jugoslávie deklarativně přejmenovala na Svaz komunistů Jugoslávie, aby se připodobnila původnímu Svazu komunistů založenému Karlem Marxem, a proklamovala systém odlišný od „byrokratického etatismu“, jak označovala systémy sovětského typu, jedna důležitá věc se nezměnila. Zůstal zachován mocenský monopol komunistické strany. Strana se sice oficiálně vzdala vedoucí úlohy ve společnosti a její role měla být jenom dohlížitelská či poradní, v praktické rovině k tomu však nikdy nedošlo. Je pravda, že samosprávný socialismus byl na konci šedesátých let podpořen i dalšími reformami, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení státu a přenesení politické moci na úroveň jednotlivých pracovních kolektivů, tato decentralizace se ale zastavila na úrovni republik. V otázce mocenského monopolu komunistické strany se tedy jugoslávský a sovětský systém v zásadě nelišily. Při studiu dělnického prostředí a fungování samosprávných vztahů v podnicích badatelé docházejí k závěru, že samosprávný socialismus v politické oblasti nikdy nefungoval a i na té nejnižší úrovni přetrvával mocenský monopol komunistické strany.

Značné rozdíly však byly v řadě jiných věcí, které ovlivňovaly každodenní život. V Jugoslávii byla volnější kulturní politika, svobodnější postavení médií, větší prostor pro kritiku – ačkoliv je pravda, že hranice nebyly přesně stanoveny, ale když je někdo překročil, mohlo se snadno stát, že byl odsouzen nebo vyhozen z práce. Asi nejpodstatnějším rozdílem ovšem byla mnohem větší ekonomická svoboda, to, že bylo dovoleno drobné soukromé podnikání. Jugoslávští občané navíc směli volně cestovat jak na Západ, tak na Východ, což bylo za studené války mimořádné. Đilas sám se ve svých disidentských letech postupně posunul na sociálnědemokratické pozice. Za ideální uspořádání považoval skandinávský sociálnědemokratický model. K tradičním levicovým otázkám se později už příliš nevyslovoval, jeho tématem se staly liberální svobody a Jugoslávii oprávněně kritizoval za to, že svým občanům neposkytuje svobodu slova a svědomí.

Đilasova osobnost ilustruje paradoxy spojené s utvářením balkánských národů. Jako vysoký představitel komunistické strany pocházející z Černé Hory uveřejnil v poválečných letech sérii článků, v nichž dokazoval, že Černohorci jsou svébytným národem. Když se však s komunistickou stranou rozešel, říkal o sobě, že je Srb, a snahu o vytvoření černohorského národa označoval za nesmyslnou.

Đilas ve svých pamětech popisuje, jak byl Titem pověřen, aby napsal programový text, kterým zdůvodní existenci Černohorců jakožto národa odlišného od Srbů. Přijal to jako stranický úkol. Faktem je, že ačkoliv to někteří historici zabývající se dějinami Černé Hory upozaďují, nebyl spor mezi federalisty a unitaristy, který v Černé Hoře probíhal ve dvacátých letech, veden mezi Srby a Černohorci. Černohorští federalisté se totiž považovali za Černohorce, kteří jsou součástí srbského národa. Ani za druhé světové války, kdy v Černé Hoře, podobně jako v jiných částech Jugoslávie, probíhala občanská válka mezi četniky a partyzány, to nebylo tak, že by snad partyzáni byli Černohorci a četnici naopak Srbové. Vnitřní spory mezi Černohorci byly spíše konfliktem o státoprávní uspořádání, pojetí černohorství a postavení Černé Hory v rámci širšího jugoslávského státu. Đilas svůj text napsal proto, že Jugoslávie měla vzniknout jako federace podle sovětského vzoru. Stalinská teorie říkala, že nárok na vlastní republiku má jen svébytný národ, a aby jako součást Jugoslávie mohla vzniknout republika Černá Hora, bylo potřeba její ­existenci ospravedlnit tím, že se zdůvodní existence černohorského národa. Nicméně poté, co se dostal do konfliktu s Titem, byl sesazen ze svých funkcí a stal se disidentem, díval se Đilas na zmíněný text s kritickým odstupem.

V Jugoslávii už ale tato idea žila svým vlastním životem a Černohorci možnosti přihlásit se k černohorské národnosti hojně využívali. V Jugoslávii pro ně ostatně nebyl problém považovat se současně za Černohorce i za Srby. To všechno navíc zastřešovala jugoslávská identita, kterou v Černé Hoře brali velmi vážně. Vývoj černohorské národní svébytnosti je tedy až záležitostí devadesátých let a období bezprostředně předcházejícího ustavení nezávislého černohorského státu v roce 2006. Důsledkem tohoto vývoje bohužel je, že černohorská společnost je dnes rozdělená – na jedné straně stojí Černohorci, na druhé Srbové žijící v Černé Hoře. Původně přitom šlo o jednu společnost, takže dělicí linie mezi oběma národnostmi často prochází jednotlivými rodinami.

Každopádně je vhodné připomenout, že na rozdíl od jiných kritických intelektuálů, kteří se v osmdesátých a devadesátých letech často nějakým způsobem připojili k srbskému nacionalismu, jej Đilas kritizoval. V devadesátých letech však už zůstával spíše v ústraní.

Vztah Čechů k Jugoslávii procházel v průběhu 20. století proměnami, většinou však byl až nekriticky vstřícný. Proč?

Češi se na Jugoslávii opravdu dívali velice pozitivně, a to především po druhé světové válce. Kladně se u nás hodnotilo zvláště Titovo partyzánské hnutí. Zajímavé přitom je, že jiné než komunistické odbojové hnutí reflektováno takřka nebylo. Například činnost četniků pod vedením Draži Mihajloviće byla skoro neznámá a proces, v němž byl Mihajlović po válce odsouzen k smrti, nevyvolal téměř žádnou reakci. Výjimkou byly jen kruhy, které měly vztah k Jugoslávii už před válkou, například národní socialisté. Protifašistický odboj zapadal do tradiční české představy o Jihoslovanech jako o zbojnících a rebelech, kteří se zbraní v ruce bojovali proti cizím mocnostem a proti bezpráví, což je něco, co Čechům v jejich novodobé historii chybí.

Velmi pozitivní vztah k Jugoslávii u nás ale existoval už v meziválečném období…

Ano, Jugoslávie tehdy byla chápána jako spojenecký slovanský stát. Kořeny tohoto vztahu sahají až do 19. století, kdy představitelé českého národního hnutí pozorně sledovali boj slovanských balkánských států za nezávislost a rozšíření svého území. Do Bulharska, Srbska či Černé Hory tehdy odcházela řada Čechů a podílela se na budování těchto států, jejich kulturních institucí i hospodářství. Kult nejen Srbů, ale Jihoslovanů obecně jako blízkého a hrdinského lidu pomáhal utvářet boj, který za první světové války Srbsko vedlo proti mocnějšímu Rakousku­-Uhersku a Německu. Po roce 1948, kdy došlo k roztržce mezi Titem a Stalinem, tato tradice pokračovala. Titovo úspěšné vzdorování Stalinovu nátlaku česká veřejnost vnímala kladně. Češi Jugoslávii pochopitelně poznávali především po stránce turistické, během letních dovolených na Jadranu. Obraz, který získávali, odpovídal představě o socialistické zemi, jež je „západnější“ než ostatní země východního bloku. Stinné stránky Titova režimu ovšem nevnímali: nevěděli mnoho o tom, že i v Jugoslávii jsou odpůrci režimu vystaveni represím, ani o problémech hospodářského charakteru, například, že v Jugoslávii existují velmi chudé oblasti a že velkým problémem země je zaostávání venkova.

Đilasova Nová třída česky vyšla už dvakrát – v roce 1958 ji vydalo exilové nakladatelství Sklizeň v Lundu, později pak DEMOS v Curychu. Četla se ale také v Československu?

U nás se šířila samizdatově – pomocí cyklostylu nebo v podobě opisů. Ale nakolik tato práce, patřící k vlně marxistického revizionismu přelomu padesátých a šedesátých let, naše prostředí ovlivnila, si netroufám říct. Pravděpodobně příliš ne, protože řada českých marxistických revizionistů tehdy ještě působila v různých institucích, a mohla tudíž rozvíjet kontakty s Jugoslávií na oficiál­ní úrovni. Například jugoslávští filosofové, členové školy Praxis, u nás pravidelně publikovali své články ve Filosofickém časopisu, vyšla tu i některá díla, třeba Etika a svoboda Milana Kangrgy či Filosofie a marxismus Gaja Petroviće. A naopak práce některých českých autorů vycházely v Jugoslávii. Skutečnost, že českoslovenští stoupenci humanistického marxismu obdivovali jugoslávský projekt samosprávného socialismu, nebo na něj přinejmenším pohlíželi se sympatiemi a s Jugoslávií udržovali kontakty na oficiální úrovni, příliš nenahrávala tomu, aby popřávali sluchu člověku, který byl v Jugoslávii proskribován či dokonce vězněn. Pokud vím, třeba Egon Bondy, který nepatřil k těm, kdo zastávali nějaké oficiální pozice, se s Đilasovými texty setkal, příliš ho však neovlivnily.

V Listech č. 6/2015 jste napsal, že „socialistická Titova Jugoslávie je pro velké množství obyvatel dnešních států ztraceným rájem“. Platí to pořád?

Období Titovy Jugoslávie bylo dobou relativní prosperity a zejména dobou míru. Předcházela mu druhá světová válka, před ní první světová, která měla pro balkánské státy mimořádně ničivé následky, a v letech 1912 a 1913 v regionu proběhly války balkánské. Také devatenácté století bylo poznamenáno dlouhou řadou válek. Titovo období tedy bylo z tohoto hlediska mimořádné. Jeho vláda navíc obyvatelům nabídla perspektivu samostatné existence, do dění v regionu tehdy nezasahovala žádná velmoc. Roli hrál i kulturní a materiální pokrok. Na počátku své existence šlo sice o režim bezpochyby násilný, a i později sahal k represím proti svým odpůrcům, většině obyvatelstva však přinesl nejen zlepšení materiálního postavení, ale ve srovnání s okolními zeměmi také zvýšení kulturního a společenského statusu. Dnes se v zemích bývalé Jugoslávie hovoří o „jugonostalgii“, což je nostalgie jednak po období míru a prosperity, ale také po hrdosti, kterou obyvatelé Jugoslávie ve vztahu k zahraničí pociťovali. Nejvýraznější je pochopitelně v Bosně a Hercegovině a v Makedonii, tedy v zemích, které dnes prožívají nejhlubší krizi, silná je však i v Srbsku a dnes také ve Slovinsku, o němž se dá říct, že je hospodářsky nejúspěšnější. Nejslabší je jugonostalgie v Chorvatsku, kde se obyvatelstvo nejsilněji identifikuje se svou národní státností, vybudovanou na popření Jugoslávie.

Někteří publicisté a filosofové ze zemí bývalé Jugoslávie si ve světě získali značné uznání. Kromě filosofické superstar Slavoje Žižeka to jsou třeba chorvatští filosofové Boris Buden a Srećko Horvat. Zmínit můžeme i ekonoma Branka Milanoviće, který se zabývá globální nerovností. Jsou to plody relativní svobody, které se země bývalé Jugoslávie těšily v období socialismu?

Pro studenty v socialistické Jugoslávii bylo celkem běžné studovat aspoň několik semestrů na západních univerzitách. Díky tomu přinejmenším univerzitní mládež chápala problémy vysokoškoláků v zemích západní Evropy. Skutečnost, že se v osmdesátých a zvláště pak v devadesátých letech dokázali někteří intelektuálové ze zemí bývalé Jugoslávie mezinárodně etablovat, byla možná také díky tomuto jejich habitu. Jiným důvodem bylo, že si lidé, kteří nesouhlasili s vlnou nacionalismu na počátku devadesátých let, hledali uplatnění v zahraničí a snažili se uchytit v západoevropském nebo americkém akademickém provozu. Nejsem si ale jistý, jestli to tak funguje i dnes. Devadesátá léta totiž byla také obdobím izolace a lidé, kteří v tomto desetiletí studovali, tato dočasná izolace poznamenala. To se týká Bosny a Hercegoviny, ale zejména Srbska, které bylo až do Miloševićova pádu postiženo embargem. Do zahraničí ale odchází mnoho lidí i z generace, jež absolvovala studia po roce 2000, protože doma nemohou najít uplatnění. Současnými západoevropskými odborníky na dějiny Jugoslávie jsou tak většinou lidé, kteří z tohoto regionu sami pocházejí. Nedá se ovšem říct, že by tito lidé zpětně ovlivňovali prostředí ve svých zemích. To je dnes mentálně do značné míry uzavřené.

Letos v březnu uběhlo dvacet let od počátku náletů NATO na Jugoslávii. Srbsko sice míří do Evropské unie, ale otázka Kosova stále není vyřešena.

Kosovská otázka se nevyřeší, dokud nedojde k dohodě mezi Bělehradem a Prištinou, ať už to bude na základě nějaké arbitráže velmocí, nebo půjde o bilaterální dohodu. Pro Srbsko je Kosovo stále velmi bolavým místem. Řekl bych ale, že po letech, která od zřízení mezinárodního protektorátu v Kosovu uběhla, se srbská veřejnost smiřuje s tím, že už celé Kosovo zpátky nezíská. Přivítala by však určitý ústupek v podobě úpravy hranic. Sever Kosova, kde žije srbské obyvatelstvo, by mohl být vyměněn za tři okresy dnešního Srbska, kde naopak většinu obyvatelstva tvoří Albánci. Srbská veřejnost by měla mít pocit, že Srbsko není poníženo, že přijaté řešení něco dává i Srbsku. Vždycky se samozřejmě najdou radikálové, kteří budou proti. Větší, nebo přinejmenším stejný problém to ale podle mého názoru bude pro kosovskoalbánskou společnost, která se stále veze na vlně vítězství. Citlivě vnímá přetrvávající protektorát, jenž jí neposkytuje možnost svobodně rozhodovat o svém osudu, a zároveň se její velká část staví proti tomu, aby se Srbsku vycházelo jakkoliv vstříc. Vyřešení sporu mezi Srbskem a Kosovem je ovšem nezbytným předpokladem dlouhodobějšího mírového uspořádání v tomto regionu. I pak ale zůstane otevřená otázka albánského národního sjednocení. Není jasné, zda k němu v budoucnu dojde v podobě jednoho státního celku, nebo aspoň formou odstranění bariér představovaných státními hranicemi. V každém případě však Priština, Tirana i albánská reprezentace v Makedonii soustavně usilují o co největší propojení albánského národního společenství. Mezi Kosovem a Albánií například již nyní existuje bezcelní zóna. Hypotetický budoucí vstup těchto zemí do Evropské unie třeba umožní i jiné řešení, kdy by vztah jednotlivých území obývaných Albánci připomínal například vztah mezi Rakouskem a Jižním Tyrolskem, které je součástí Itálie. Neudržitelná je i situace Bosny a Hercegoviny, která se stále nachází pod mezinárodním protektorátem. Ukazuje se přitom, že v okolních státech, kde je státoprávní situace vyřešena o něco lépe, jsou také lepší předpoklady pro ekonomický rozvoj. Bosna je na tom v tomto ohledu nejhůře.

Země bývalé Jugoslávie se potýkají s tím, že mnoho jejich obyvatel pracuje v zahraničí. Asi nejvíc se to týká Kosova a Bosny a Hercegoviny. Jaké to má následky?

V současnosti řeší masový odchod svých obyvatel do zahraničí všechny státy bývalé Jugoslávie. V Chorvatsku například média a politici varovným tónem hovoří o tom, že Chorvatů, kterých jsou necelé čtyři miliony, stále ubývá. Země přitom v turistické sezóně trpí nedostatkem pracovních sil. Pracovní migrace samozřejmě v tomto regionu není nic nového – už v devatenáctém století odcházeli obyvatelé chudých zemědělských krajů pracovat do ciziny, často i do zámoří. Po druhé světové válce pak byla cílem pracovní migrace západní Evropa. Současný stav tedy odpovídá migračním vzorcům, které v regionu existují už dlouho. Problémem ale je, že zejména ze Srbska, ale i z Chorvatska, nemluvě o Bosně a Hercegovině či Makedonii, dnes odcházejí mladí a vzdělaní lidé. Odliv obyvatel nepostihuje zaostalé zemědělské regiony, jde totiž například o lékaře či absolventy humanitních oborů. Jejich odchod tedy ­představuje ­značnou ztrátu. Samozřejmě, že tito emigranti udržují – podobně jako v dřívějších dobách – ­kontakty se svou vlastí a posílají domů část svých příjmů. Avšak postavení zemí bývalé Jugoslávie v migračních procesech je jednostranné – je to oblast, odkud se lidé pouze stěhují. Vzhledem k nižší porodnosti už také nedochází k dorovnání tohoto stavu, jako tomu bylo ještě v padesátých a šedesátých letech, kdy se populace i přes velké válečné ztráty a trvalou migraci do zahraničí přirozeně obnovovala. Dokonce i v Kosovu dochází k velkým změnám a rodiny s více dětmi už nejsou zdaleka tak běžné jako ještě před patnácti či dvaceti lety.

V médiích se dnes často mluví o „západním Balkánu“, odborníci však namítají, že to je uměle vytvořený termín s negativními konotacemi. Co si o tom myslíte?

Termínem západní Balkán se označuje území bývalé Jugoslávie a někdy také Albánie. S delším časovým odstupem už není vhodné stále opakovat, že jde o země bývalé Jugoslávie, a na druhou stranu je užitečné zahrnout do tohoto regionu i Albánii. Tento termín však s sebou nese určité významy, které mají negativní, až pejorativní charakter. Cítím v něm přezíravý, až neokolonialistický přístup Západu. Dodal bych, že v období socia­lismu se v českém prostředí pojem Balkán takřka nepoužíval, a zvláště ne pro Jugoslávii. V cestopisech o Jugoslávii, které tehdy mohly vyjít – moc jich nebylo, protože o Jugoslávii se spíše mlčelo, než aby se vysvětlovaly její odlišnosti od socialistického zřízení v Československu –, slovo Balkán nenajdeme, nebo nanejvýš v souvislosti s osmanskou minulostí. Balkán byl spojován s Orientem, s válkami a se zaostalostí, kdežto obraz socialistické Jugoslávie byl obrazem rozvíjející se země. Do oběhu se slovo Balkán vrátilo až v souvislosti s jugoslávskou krizí a válkami devadesátých let, a to opět v negativním významu. Osobně dávám přednost termínu „jihovýchodní Evropa“, který je v českém prostředí neutrálnější.