Nový román Davida Zábranského Logoz má jistý potenciál. Svou angažovaností dokáže naštvat a možná i donutit k zamyšlení. Na české poměry je navíc docela slušně odvyprávěný. Utopickou vizi z blízké budoucnosti bohužel sráží překombinovanost, neohrabaná frázovitost a autorovo přebujelé ego.
Po světě se šíří příliš mnoho revolučních a progresivních myšlenek – a v reakci na ně je stále populárnější tvářit se jako konzervativec či dokonce jako reakcionář. Přesně takové individuum ovšem podle Davida Zábranského dokáže zachránit Evropu a možná i celou planetu. Kdo je vlastně oním altruistickým mesiášem? Nejčastěji takový úkol čeká na bývalého revolucionáře, který ztratil veškeré iluze a má pocit, že je povolaný svou životní zkušenost předávat dál. Po přestálých útrapách tak činí zcela bez zábran a vyjadřuje se ke všemu možnému, jen aby napomohl zachování života v té podobě, která odpovídá jeho myšlenkovým pochodům.
Spasitel Zábranský tak věnuje na začátku svého posledního románu Logoz dvacet stran úvaze o tom, že náš svět ovládají značky a že za jejich úspěchem stojí velcí marketingoví hráči. Toto úvodní rozkrytí banální pravdy má kromě autorovy potřeby předvést své intelektuální schopnosti i jiný účel. Blíže seznamuje čtenáře s hlavním hrdinou Robertem Holmem, autorem velkého utopického Nápadu, i se skupinou dalších marketérů a kreativců, kteří vytvoří jádro radikálně konzervativní buňky. Jejich heslem se stane jeden z Holmových tweetů: „Nemůžete se na to dívat? Elity všech zemí, spojte se!“
Svět podle Holma
Vypravěčem příběhu ale není ani stvořitel nového, lepšího světa, ani nikdo z ustavujících členů hnutí, nýbrž představitel generace, pro niž byl tento experiment vytvořen. Myšlenky vůdce spasitelské organizace jsou nám tlumočeny jedním z potomků první generace realizátorů utopie, kteří se přestěhovali z Berlína do nově založeného Nového Berlína, vybudovaného v oblasti bývalé Mezopotámie. Ideový vůdce konzervativně pokrokového hnutí Robert Holm vytvořil společnost, která se dobrovolně zřekla konzumního způsobu života, rovnoprávnosti i většiny výdobytků moderního světa a navíc se ohradila zdí.
Kromě změny společenského uspořádání byla Holmovou pohnutkou pro vytvoření hnutí snaha zachránit se před ekologickým kolapsem, který ale stejně nastane. Předtím se znovu objeví motiv zdi, kterou vybudují nejen utopické Spojené Nejrozvinutější Země, ale i další státy, které tímto aktem potvrdí své přirozené hranice, ale také rozdělí své území na populisticko-pravicovou a liberálně-levicovou část obyvatelstva. Ve světě ovládaném hegemonií se potřeba izolace a budování hranic stává zbraní na obou stranách barikády. Tato změna zapadá do původního dalekosáhlého plánu Roberta Holma, jehož „Nápad“ spočíval v odstartování nového stěhování národů. V jeho rámci si měly vyměnit svá území USA a Čína a Visegrádská čtyřka měla převzít řecké ostrovy, ovšem s tím, že Česká republika by obsadila Chorvatsko.
Frázovité výkřiky
Logoz se zkrátka hemží nápady a chutěmi jako sváteční dort pejska a kočičky. Zábranský je zřejmě pozorný čtenář kanonických dystopií Konec civilizace nebo 1984, ale i současné odborné literatury. „Revoluční“ kritiku kapitalismu si vypůjčuje mimo jiné z knih Naomi Kleinové nebo Chantal Mouffeové a sebejistě ji představuje jako moudro inspirované vlastní zkušeností. Vypravěčem příběhu je čtyřicátník, ovšem způsob jeho uvažování, které má vyjadřovat hledisko mudrlanta zoceleného životem, nedokáže zakrýt náběhy k pubertální neohrabanosti a heslovitosti. Tuto směsku pak autor pro další ozvláštnění obohatí špetkou ironie inspirované stárnoucí ikonou konzervativní literatury Michelem Houellebecqem. Snaha o komplikovanost se ale ne vždycky vyplatí. Přinejmenším v tomto případě je výsledek překombinovaný: tam, kde se Houellebecq snaží zaujmout argumenty a provokací, Zábranský se chopí výkřiků a frází.
Šablonovité je i uvedení každé alespoň trochu důležité postavy za pomoci adjektiv „chytrý“ nebo „inteligentní“. Obvykle se tak děje prostřednictvím spojení typu „pan či paní XY vůbec není hloupý či hloupá, ale inteligentní“. Nejspíš to má být vodítko pro čtenáře, aby při čtení zpomalil a zhluboka se zamyslel nad myšlenkami pronesenými nově představenými hrdiny románu.
Angažované pomrkávání
Pokud jde o myšlenky: Zábranský překrucuje argumenty kritiky neoliberální politiky ve prospěch návratu až k duginovské tradiční společnosti. Uvádí mimo jiné komickou postavu populisty a narcise Jespera Pilgaarda, jehož vyhrnuté rukávy svědčí nejen o připravenosti k boji za něčí práva, ale i o skutečně vykonávané fyzické práci. V boji proti suchu na vlastní zahradě velmi odvážně rozmotává gumovou hadici a směle se pouští do zavlažování trávníku. Pilgaardův obraz se skládá z nejvýraznějších vlastností dnešních evropských pravicových žvanilů s motýlkem u krku. A také okruh nepřátel románového populisty je totožný se skutečnými terči útoků těchto politiků – uprchlíky, levicí, liberály, feministkami, nevládním sektorem, ekologickými aktivisty a chybět nesmějí ani úředníci v Bruselu. Celý tento svět v knize přitom netvoří protipól k levicové nebo konzervativní scéně, spíš představuje pokus o zobrazení hloupnoucí společnosti, která žije ve světě hierarchie značek coby nových symbolů životních úspěchů a hegemonie.
Po nakousnutí a kritice zmíněných společenských jevů se Zábranský pouští do velmi povrchní, až populisticky provokativní kritiky feminismu. Otevřeně se vysměje všudypřítomnému hlasu žen a tento laciný sexistický útok nekončí jen útokem na kampaň MeToo, ale hlavně vytouženým fikčním návratem k „tradičnímu“ nekomplikovanému uspořádání světa, ve kterém se ženy znovu zahalí do hábitů a vrátí se na své místo u plotny.
Bylo by však nespravedlivé, kdybych Zábranského knihu odsoudila jako celek. Obsahuje také několik pozoruhodných úvah i povedených komických prvků. Příběh je poměrně poutavý a zaujme neotřelým uchopením utopické tematiky. Je to skutečně angažovaná literatura, v níž se společenské problémy, od ekologické krize přes sílící populismus až po feministický boj, neustále drží v popředí vyprávění. Celé to ale kromě výše zmíněné přeplácanosti kazí přehnaně velké autorovo ego, které se nenechá zkrotit ani utopickým příběhem, ani tíhou světových problémů. Neustále se tu pomrkává na čtenáře, které se autor snaží upozorňovat na to, že je sečtělý, že umí uvažovat a že mu není lhostejný osud Evropy. A především nám neustále ukazuje, že sebe a svou tvorbu vnímá setsakramentsky vážně.
Autorka je komparatistka.
David Zábranský: Logoz. Větrné mlýny, Brno 2019, 404 stran.