Z feministického pohledu byly v době znovusjednocení SRN východoněmecké ženy v některých ohledech emancipovanější než ženy na Západě, i když nepochybně žily v ryze patriarchálním systému, a navíc v diktatuře. Vývoj po roce 1989 tak lze nahlížet jako promarněnou šanci nejen feminismu, ale i celé německé společnosti.
V Německu se v minulém roce znovu rozhořela diskuse o zákonu 219a, který zakazuje reklamu na úkon přerušení těhotenství. Německé feministické hnutí nepřekvapivě usilovalo o zrušení zákona s tvrzením, že ženy mají mít právo být o interrupci plně informovány. V samotném feministickém hnutí přitom takřka zapadla skutečnost, že v polovině Německa platí podobné omezení interrupce teprve od pádu berlínské zdi. Zákony o potratech byly totiž v bývalém NDR o poznání progresivnější, se znovusjednocením se ovšem rozšířila západoněmecká legislativa i na východoněmecké spolkové republiky.
Aktivistka Wibke Charlotte Gneuss je přesvědčená, že je to jeden z příkladů, jak diskusi o důležitých tématech v Německu stále formuje především západní zkušenost. Gneuss je členka hnutí Aufbruch Ost, které se znovu snaží otevřít téma východoněmecké identity a navázat na demokratické a emancipační momenty, které vedly před třiceti lety ke změně režimu. Kromě témat, jako je privatizace a deindustrializace východoněmecké ekonomiky nebo dosud trvající platová nerovnost mezi východem a západem Německa, se kolektiv zaměřuje i na feminismus a práva žen. Právě tato perspektiva přitom ukazuje dynamiku sjednocování obou částí Německa v obzvlášť překvapivém světle.
Východ a Západ
Právě zmíněný příklad potratové legislativy patří k těm, které ukazují ženy z NDR jako ty, jež měly, slovy publicistky Jany Hensel, „náskok v emancipaci“. Podobných příkladů je ovšem víc a na rozdíl od rozprodaného a zrušeného východoněmeckého průmyslu mají tu výhodu, že je těžko lze označit za zastaralé nebo neschopné konkurence. Mnohem dří-
ve zde došlo k destigmatizaci rozvodu i nemanželského mateřství a fungovala široká a dostupná síť jeslí a mateřských školek. Ženy mohly velmi brzy pracovat a do jisté míry rozvíjet kariéru. To mělo za následek především jejich finanční nezávislost. Dnes se tomu těžko věří, ale ve Spolkové republice Německo mohl muž až do roku 1977 dát za svou ženu výpověď v práci. Když v roce 1989 padala berlínská zeď, chodilo do zaměstnání 51 procent žen v SRN, zatímco v NDR to bylo 91 procent. Někteří západní politici dokonce mluvili o tom, že východoněmecké ženy mají „sklon k zaměstnanosti“, a chápali to jako specifický komunistický fenomén, který se s postupem času vrátí do západního normálu.
Tyto skutečnosti narušují příběh o znovusjednocení Německa jako o více či méně úspěšném dohánění Západu zaostalým Východem. Jenže kouzlo feministické perspektivy spočívá v tom, že celý příběh podkopává mnohem důsledněji, než se může na první pohled zdát. To, že Německá demokratická republika byla patriarchálním státem, je zřejmé z pouhého pohledu na jeho vedení. Téma emancipace žen sice navazovalo na autentickou tradici dělnického hnutí a přineslo i zmiňované reálné výsledky, často bylo ale motivováno především posílením výkonu ekonomiky. Neproblematizovala se role ženy v domácnosti, kde vládlo tradiční dělení genderových rolí, ačkoli se žena mohla při péči o děti opřít o podporu státních institucí. Chyběl prostor pro svobodnou a kritickou diskusi o zkušenostech a potřebách žen, nemluvě o těch, které měly jinou než heterosexuální orientaci. Také téma genderu a řeči se na Východ dostalo až s pádem železné opony.
Problematičnost státněsocialistického pojetí ženské emancipace ukazuje také to, že pro nastupující neoliberální režim mohly být některé její aspekty výhodné. Zvláště kvůli důrazu na ekonomický výkon. „Převést tento způsob myšlení do současnosti by znamenalo přijmout, že například v novějším právu na péči o děti by vězely pouze radikálně tržní zájmy,“ upozorňuje Charlotte Gneuss z Aufbruch Ost.
Nezávislý svaz žen
Feministický úhel pohledu je cenný ovšem také proto, že ani v NDR se feminismus nevyčerpával oficiální stranickou linií. Částečně ji překračovala třeba spisovatelka Irmtraud Morgnerová, která vytvořila originální žánr magického feministického realismu pracující s každodenními reáliemi žen v NDR. Její knihy byly před revolucí překládány do češtiny, jako například Život a dobrodružství trubadúry Beatrice (1976, česky 1981), která podle oficiálního popisu vypráví „příběh básnířky a pěvkyně z první poloviny dvanáctého století, která je nespokojena s diskriminací žen v povolání trubadúra, tak se dá uspat bohyní Persefonou na osm set deset let, aby se probudila v emancipované současnosti“.
Z politického hlediska je zajímavé především ženské hnutí, které se začalo ve východním Německu vynořovat spolu s přelomovými událostmi roku 1989. Mezi mnoha proudy, jež se zapojily do Nového fóra, sdružícího demokratickou opozici, patřil i okruh žen, které formulovaly feministická témata, ale kladly důraz také na ekologii, mír a sociálně spravedlivou transformaci společnosti. Jak vzpomíná jedna z výrazných feministických aktivistek Tatjana Böhm, hnutí tehdy sdružovalo širokou paletu lidí: „feministky, ženy z venkova a z církve, lesby, autonomky, ekoženy“.
Ty všechny se po zkušenosti naprostého přehlížení a nepochopení ze strany mužů nakonec rozhodly opustit zastřešující organizaci Nového fóra a založit vlastní Nezávislý svaz žen, jenž se účastnil takzvaných kulatých stolů, kde se diskutovala budoucnost státu a prosazoval například paritní podíl žen na ekonomickém a politickém rozhodování. V posledních východoněmeckých volbách kandidoval svaz s východoněmeckými Zelenými a společně prosazovaly mimo jiné formulaci Sociální charty, která měla platit na východě i západě Německa. Ve volbách získala koalice dvě procenta hlasů a osm mandátů, Zelení svazu žen však žádný nepřenechali.
O tom, že těmto ženám nešlo jen o „ženskou otázku“, ale o celospolečenský projekt, který rozhodně neměl být pouhým převzetím západního modelu, svědčí způsob, jak některé z nich formulovaly frustraci z porevolučního vývoje. V roce 1991 již mluví jedna z členek svazu, Christina Schenk, v úvodu protokolu k diskusím o společenských utopiích jasně o „zničení nadějných perspektiv podzimu 1989“ a „reinstalaci kapitalismu“.
Co zbylo z revoluce?
Feministické aktivistky z NDR po roce 1989 usilovaly o nalezení společné řeči s jejich západoněmeckými souputnicemi, a jak vzpomínají pamětnice, pokusy to byly obtížné a často plné neporozumění. Východoněmecké ženy ztratily mnohé ze sociálních jistot, byla omezena jejich reprodukční práva, oslabena byla také státní infrastruktura jeslí a školek. Zároveň se ovšem nenaplnila představa západoněmeckých konzervativců: zaměstnanost žen zůstala stejně vysoká a stala se nakonec do jisté míry normou i pro západní Německo.
I tam, kde byly nakonec postupem času zavedeny vymoženosti bývalé NDR, byla souvislost s východoněmeckou zkušeností ve veřejném prostoru zakrývána a potlačována. Když například ministryně Ursula von der Leyen z CDU obnovila podporu mateřských školek, mluvila o skandinávském modelu, přitom byl v podstatě převzat ten východoněmecký.
Právě docenění zkušenosti žen s minulým režimem a přechodem na ten současný je pro současné diskuse o feministických i obecně společenských tématech klíčové. Nejde přitom o obhajování nekritického přístupu. Naopak – právě toto téma je tak přitažlivé mimo jiné v tom, že ukazuje, jak jsou cesty (nejen) ženské emancipace spletité a že nemůžeme dovolit žádnému z režimů, které si před třiceti lety předávaly dějinnou štafetu, aby si ji přivlastnil pro sebe.
Autor je aktivista sociálních hnutí.