minirecenze

Ewald Murrer

Zápisník pana Pinkeho

Milan Hodek / Paper Jam 2018, 220 s.

„Jsem jiný, než jsem byl, kdybych se znal, než jsem se narodil,“ píše se v nenápadné knize Ewalda Murrera, jehož dílo je důstojným pokračováním odkazu pražskoněmecké mystické literatury přelomu 19. a 20. století – Meyrinka, Leppina či Kubina. Kniha psaná jako fiktivní deník má snovou atmosféru místa, kde by se dala mlha krájet, a proniká až do hlubin všelidských archetypů. Narazíte tu na černého kocoura Elema Ryšona, kozla Mumelšauva, mluvící vrány, létající ryby či bájného jednorožce, který panu Pinkemu v závěru radí: „Nezůstávej na místě, ať dar dětství neztratíš. Zapustíš­-li někde kořeny, staneš se dospělým se vší úzkostí, se vší obavou, se vší slepotou a hluchotou. Putuj světem od místa k místu v radosti z poznání.“ Děj je situován do zapadlé haličské osady Voronsko s pozoruhodnými obyvateli – od starého cikánského houslisty Dilmače po záhadného obchodníka Chaima Finkela. Téměř se nechce věřit, že jde o dílko vzniklé teprve počátkem osmdesátých let minulého století a že ho autor začal psát již ve svých sedmnácti letech. Mezitím zápisník vyšel i v několika cizích jazycích a stal se pro znalce téměř kultovním. V plném znění však vychází až nyní u malého, leč agilního nakladatelství Milan Hodek / Paper Jam. Jméno jeho autora je pseudonymem Michala Wernische, syna básníka Ivana. Na ilustracích se kromě autora podílela i jeho matka Helena Wernischová. Kdo v minulosti podlehl návnadám Meyrinkova Golema či Kubinovy Země snivců, pravděpodobně propadne i této svébytné knize.

Petr Mareš

Jan Riedlbauch

Ein traum aus schwarzen Glas / Sen z černého skla

Literární salon 2018, 96 s.

Strakonický rodák Jan Riedlbauch, jenž je širší veřejnosti znám především jako akademický flétnista, vydal výbor z vlastní básnické tvorby Ein traum aus schwarzen Glas / Sen z černého skla. Jedná se o tři desítky básní, které jsou kromě české verze i v němčině. Riedlbauchova poezie nezapře inspiraci v klasické hudbě. Jak se píše v jednom z paratextů knihy, autor dokonce přímo usiluje o převedení hudebních forem do jazykové roviny. V této transformaci spočívá největší půvab, ale i úskalí jeho tvorby. Čtenář se sice může nechat unést jakousi abstraktní symfonií pocitů, v ní se kvůli vrstvení dalších a dalších nánosů metafor dostáváme až k hranici srozumitelnosti. Tato výrazová mnohovrstevnatost může připomenout rozpité impresionistické obrazy, v nichž nejde o komplexní obraznost, ale především o zachycení těkavých a dynamických okamžiků přírodních scenerií: „modřín do modři se vzpíná/ rezavé větve/ do suchého slunce“. Při čtení lze však snadno upadnout do letargie ze zacyklující se vyumělkovanosti autorových veršů. Občas je těch „přesycených metafor“ už zkrátka příliš: „krev rozlitá/ po levandulovém poli“. Místy by zkrátka neškodilo upustit od slovně vyprázdněných ornamentalizací. Zdá se, že Riedlbauchova poezie je nejsilnější v momentech, kdy se jeho básnické vidění zřekne okázalých metaforizací a přejde ke koncentrovanějším polohám – jako třeba v žalozpěvech věnovaných blízkým.

Libor Staněk

Miroslav Pech

Otec u porodu

Argo 2018, 187 s.

Schopnost napsat dobře vystavěnou povídku Miroslav Pech naposledy předvedl v knize Američané jedí kaktusy z roku 2017. Ve stejném roce ale vydal fragmentární novelu Cobainovi žáci, která je poněkud banálním popisem dospívání. A loni si Pech dost nepřesvědčivě zaexperimentoval s žánrem hororových příběhů v souboru Mainstream. Jeho titulní povídka měla s novou knihou společné hlavní téma – otcovství. Nyní se ovšem jedná především o přípravu na otcovství, všednodenní banality týkající se blížícího se porodu, zabezpečení rodiny rutinní prací ve fabrice a také o promluvy k budoucímu dítěti, jemuž se rodič snaží vysvětlovat zákonitosti tohoto světa. Pokud by šlo o deníkový záznam, který svému dítěti otec předá na prahu dospělosti, neměl bych s textem problém. Bohužel to ale vyšlo jako kniha, a jakkoliv je mi autor sympatický, nenacházím žádný dobrý důvod pro její existenci. Zapadá mezi díla autorů, kteří nemají o čem psát, ale činí tak až obsedantně. Většinou to jsou více či méně osobní příběhy, které kloužou po povrchu věcí, chybí v nich jakákoliv výraznější zápletka či reflexe, a přesto je patrné, že jejich pisatelé mají pocit, že sdělují cosi velmi zásadního. Možná by bylo dobré, aby si spisovatel příště lépe rozmyslel, co bude nabízet nakladateli, co potřebuje ještě uzrát a konečně co nechá navždy na dně šuplíku. Především v literatuře totiž platí citace z hororu Osvícení, kterou Pech použil ve své knize: „Samá práce a žádná zábava dělá z Jacka nudného patrona.“

Karel Kouba

Miloš Anděra, Jan Sovák

Atlas fauny České republiky

Academia 2018, 664 s.

Nový atlas české fauny je unikátní v tom, že živočichy žijící u nás autoři rozdělili podle prostředí, v němž se vyskytují, což značně usnadňuje jejich určování. Pokud tedy chcete určit motýla poletujícího v městském parku, stačí nalistovat oddíl Lesy, parky a obory, případně Vesnice a města, anebo to zkusit v Kulturní krajině. Pravděpodobnost, že ho na některé z tabulí najdete, je vysoká. U motýlů samozřejmě nechybí ani vyobrazení housenky, případně obou pohlaví, pokud se liší. Tabule jsou seskládány podle kmenů, podkmenů a tříd. Pravda, ne vše, co se mi podařilo v přírodě objevit, jsem byl schopen i určit, ale většinou jsem uspěl. Kromě již zmíněných prostředí tu jsou ještě Vrcholy a hřebeny hor, Stepi, lesostepi a písčiny, Bažiny, mokřiny a rašeliniště, Stojaté a pomalu tekoucí vody, Potoky, bystřiny a prameniště, Skály a sutě, Podzemní prostory, Devastovaná území a na závěr i Vzácní hosté – těch se změnou klimatu přibývá. Úvod jednotlivá prostředí stručně vystihuje a zároveň představuje nejběžnější živočišné druhy, jež se u nás vyskytují. Dozvíme se z něj také, že u nás najdeme zástupce patnácti kmenů živočichů, přičemž většina těch známějších spadá do čtyř z nich. Naopak z kmene pásnic u nás žije jediný živočich – pásemnička sladkovodní, která má červovité tělo, „vychlípitelný chobotek s vápnitým bodcem napojeným na jedovou žlázu“ a tři páry očních skvrn. Najdeme ji prý „běžně na kamenech a vodních rostlinách ve stojatých a mírně tekoucích vodách“.

Jiří G. Růžička

Iluze

Režie Kateřina Turečková, ČR, 2018, 60 min.

Premiéra v ČR 10. 1. 2019

Díky společnosti Pilot Film máme možnost ve vybraných kinech vidět kolekci snímků z České radosti, soutěžní sekce domácích dokumentů na festivalu v Jihlavě. Ve výběru bohužel vesměs nejsou nejdůležitější filmy, ale průměrné až podprůměrné tituly z tentokrát celkově poměrně slabé sekce – třeba bezkrevný portrét člena sokolského hnutí Dobrý život sokola Bendy nebo rozklížený pohled do volební kampaně Michala Horáčka Máme na víc. Ani snímek Iluze, který natočila studentka FAMU Kateřina Turečková, příliš nenaplňuje svůj vlastní koncept. Film chce být portrétem současného Maďarska, zároveň ale přebírá formální prvky počítačových her. Spojení interaktivního média se společenskokritickým dokumentem je na pár místech vtipně osvěžující, třeba když film nechává hrdinku nakupovat toaletní papír pro její dítě do školy. Jinak se ovšem redukce jednotlivých fenoménů na funkce a proměnné, se kterými videohry pracují, ukazuje jako příliš zjednodušující postup. Těžko totiž může nahradit chybějící širší kontext. Film může připomínat takzvané persuasivní videohry, které často simulují různé problematické jevy moderní společnosti. Pro hry je však zásadní právě jejich interaktivní prvek, to, že hráč sám provádí či odmítá provádět eticky pochybné úkony, k nimž ho herní systém nutí. U pouhého sledování filmu tyto postupy zdaleka nevyzní tak silně a ve výsledku působí jako samoúčelné ozvláštnění dokumentu, který jinak skládá absurdní střípky současné maďarské každodennosti.

Antonín Tesař

Catherine Biocca

Infinity Pool

Polansky Gallery, Praha, 17. 1. – 16. 2. 2019

Kurátorka Christina Gigliotti tentokrát pro výstavu v Polansky Gallery zvolila tvorbu Catherine Bioccy – italské umělkyně žijící v Berlíně, jež se dlouhodobě věnuje propojování vědeckofantastických témat s kýčovitě pojatou a zlehčenou lidskou brutalitou, a to především ve vztahu k organickému světu. Zjevně ekologická tematika je tu nicméně pojímána velmi „nenásilně“ v duchu jakési „ekologie bez ideologie“, která funguje spíše bezděčně a implicitně. Ačkoliv je Gigliotti ve svém doprovodném kurátorském textu přesvědčena, že jsme se na výstavě ocitli v imerzivním prostředí, jež diváka okamžitě pohlcuje, sám se raději podržím opatrnějšího přesvědčení, že se jedná o vcelku standardní multimediální instalaci, která diváka ve skutečnosti pohlcuje podstatně méně, než se v textu tvrdí. Ačkoliv narušení subjekt­-objektové figury ve prospěch nového sebeuvědomění, jež lidskou subjektivitu klade dovnitř světa, a nikoli na jeho distancovaný a rezervovaný okraj, dává v rámci ekologické teorie a umělecké praxe bezesporu smysl, výstavě Infinity Pool se daří takovou ambici naplňovat přinejlepším částečně – navzdory tomu, že je plná významů a referencí, stejně jako organické estetiky, která se v posledních letech stává populární. Tato estetika se přirozeně netýká jen ekologicky orientovaného umění, ale chce mluvit obecnějším jazykem intimity a blízkosti – v případě italské umělkyně jde o to sblížit lidskou subjektivitu s jejím přírodním protějškem.

Martin Vrba

Alois a Vilém Mrštíkové

Maryša

Národní divadlo, Praha, psáno z reprízy 19. 1. 2019

Po pročtení anotace na Maryšu, kterou v současné době uvádí činohra Národního divadla, jsem se těšila na novou interpretaci kanonického díla. Jak by ne, když se v anotaci píše, že „naštěstí existují příběhy, které stojí za to vyprávět vždy znovu a znovu. Také v naší inscenaci Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Ale jaká Maryša? A jakého Vávru?“ Z divadla jsem ovšem odcházela s tím, že jsem dostala zase úplně klasickou Maryšu a úplně klasického Vávru, i když snaha nabídnout „jiné“ čtení z inscenace patrná je. Tedy: Pavla Beretová a David Prachař hrají skvěle a jejich dialogy jsou strhující podívanou, jsou však sešněrováni textem, a musí tedy odříkat i spoustu replik, které diváka, ať chce nebo ne, strhávají z 21. století zpět do národního obrození a k tehdejším společenským poměrům. Tvůrcům se tak podařilo vzepřít muzeálnosti především ve výtvarné stránce inscenace: uměřené kostýmy Kateřiny Štefkové evokovaly spíše elegantní bezčasí nežli folklorní slavnost a oproti scéně Marka Cpina přitom nevyužívaly ornamenty. Jak jinak než jako ornament totiž označit rekvizity, které na jevišti prostě jen tak stojí, anebo neustále poletující mouku, která nás nenechá na pochybách ohledně Vávrova způsobu obživy? Škoda, že se dramaturgové Marta Ljubková a Jan Tošovský trochu neodvázali a nedovolili si v textu víc škrtat. Mnohé momenty byly skvěle vycizelované a sdělné, bohužel napětí nevydrželo po celou dobu představení.

Eva Marková

The Plastic People of the Universe

Klub Underground, Cheb, 22. 12. 2018

Vystoupení The Plastic People of the Universe v Chebu se uskutečnilo u příležitosti padesátého výročí založení skupiny a zavzpomínat přišly zasloužilé máničky z celého chebského okresu. První část koncertu byla docela ospalá. Nahluchlý Vratislav Brabenec uváděl písničky a občas komicky, více či méně úspěšně komunikoval s kapelníkem Josefem Janíčkem. V publiku šlo zaslechnout narážky na znečištěnou toaletu („To byl Vráťa, já ho viděl, ale už mu táhne na osmdesát, takže to je ok“), husarské kousky z minulých dob („S Vráťou jsme se v jednom kulturáku rumama zřídili tak, že nás pak ráno spící vykopala uklízečka“) nebo ustrojení mladších hráčů („Dřív jsi jim v džínách viděla ptáka, dneska tam má blikající mobil“). Jeden z diváků se dožadoval písně Kanárek slovy: „Zahrajte horníkům, neměli kanárka!“ Páteř prvního setu tvořil repertoár z období po roce 1999. Brabenec si neodpustil jedovatý komentář na adresu bývalých kolegů, kteří nyní občasně vystupují pod názvem The Plastic People – New Generation. Jejich kytarista Joe Karafiát se prý někde ohradil, že „originálové“ hrají některé jeho písně, načež mu Brabenec lakonicky vzkázal, že „to má u prdele“. Vrcholem večera byly ovšem starší skladby Já a Mike, Okolo okna, Spofa Blues, Samson nebo Nenávist vola k řeznickýmu psu. Zajímavým elementem sestavy PPU je kytarista David Babka: v mládí hrál hokej za Spartu nebo Bohemku a na pódiu jej bylo možné vidět například s Philem Schoenfeltem, Kamilem Střihavkou, Honzou Vyčítalem & Greenhorns, Fešáky, a dokonce i s Tučňáky. To je Babylon!

Petr Karlíček