„Nejsem si jist, zdali to není hovno/ nebo láska“ – řach, a je to. Verše plesknou jako řemen, naznačí, že se zde nebudeme s ničím příliš mazat. A že se přitom zároveň bez obav zamažeme, zkrátka to rozmázneme: dvě protivy, hovno i lásku, usadíme natěsno k sobě a uvidíme. „Nejsem si jist“ – a přece jsou ta dvě protipolná slova (hovno a láska) k sobě vražena jakoby s vehementní jistotou. Snad právě tenhle paradox by mohl naznačit, jak se věci mají. Jistota třesku, třeba jen malého. Hrozící lyrično, citovost, velká slova jsou hned zkraje zpohlavkovány fyzickou konfrontací s nejzazší negací a banální profánností. Ale pozor: zároveň i ten velký, emotivně napěchovaný, konvenční i svrchovaně opravdový pojem „láska“ začne v juxtapozici s „hovnem“ uvolňovat svou jinou, nečekanou, odbojnou energii. Začne být víc sám sebou, přiznávat svou skrytou absurditu, ale i sílu, již zahlédneme z nečekaného „vulgárního“ úhlu. Jistě nehrozí, že bychom kdy podcenili hovno. Ale nepodceňujme ani lásku!
Poezie ve sbírce Františka Dryjeho Nebe peklo já (Malvern, 2018) je, při svém surrealisticky obrazném východisku, jaksi vstřícně věcná, plebejská, řízná. Dryje jako by byl surrealista-realista. Když ty verše čtu, mám pocit, že jsem ve svého druhu reálném světě, jejž autor každodenně ohmatává, musí se jím prodrat, potřebuje ho pozpřevracet, aby se vůbec dostal dál. Jako spoluhráč toho světa je Dryje hravý, ale ještě spíš zarputilý, určitě zpytavý, ale víc než co jiného tvrdošíjný a svébytný. Nedá si od reality nic nakukat.
„Nemůžu nemyslet a nedokážu myslet“ – přizná bez obalu realista. Takto jasně postulovaná pravda rozvrtá věci zevnitř jako červotoč: Jakou podivnou gymnastiku tedy provozuji, když si nemohu pomoci a dělám to, co zároveň nedokážu? Nemyslet ani myslet? Není nakonec tento paradox ryzí ukázkou toho, co obvykle označujeme za myšlení? A jestli takzvané myšlení takto sebe samo ruší, co zůstává? Co je to za převalující se hmotu, jež zbývá?
„Každá sprcha ví své…“ „Čert neví nic…“ – Dryjeho poezie má zemitý vtip, básník rád mísí hmoty světa, obrací naruby zavedená jazyková rčení, vůbec rád přeorává ustálený úzus věcí. „Čas je rituál/ můžeš si o něj opřít kolo…“ Zemité přeorávání – to by mohla být metoda. Nepřekvapí, že při tomhle obracení prsti dojde na robustní skepsi, sarkasmus, ironii: „Ne, láska nemůže být ironická/ stačí se podívat – jak jinak –/ pravdě do očí/ sedí tam v prošlapaném koutě (…) a usrkává teplou limonádu.“ Kdo sedí v koutě, pravda, láska? Je to tak trochu jedno, v koutě by mohl usrkávat teplé limo celý navyklý, zavedený, pojmenovaný, obšancovaný, jak podrážky prošlapaný lidský svět. Kdysi Vladimír Merta (v nadějeplných dobách beznaděje) zpíval o pravdě jako o „omamné květině“. Dnes „pravda usrkává teplou limonádu“ – ano, to sedí.
„K jídlu už nemaj nic než nakládaný temelín“ – i toto je u Dryjeho podstatné, jsme přece neustále v malých, brutálních souřadnicích české kotliny, vystaveni banalitě, již však lze statečně i statně, se sarkastickým potěšením přeorávat. Těšit se z neurvalého rubu banality, asi jako kdybychom se zaradovali, že pod stupidně umělým hedvábím nahmatáme režnou, přívětivě sprostou, na nic si nehrající pytlovinu.
„Být pro sebe je házet nožem/ musíš to neumět“ – sbírkou prochází nit sveřepé deziluze, povstalé zejména z vědomí, že začínáme odcházet z tohoto světa. Neslavně stárneme, neslavně se loučíme s neslavným světem. Básníka přitahuje šuntovitost, náhražkovitost, rozpadání a nepevnost, do surreálných představ se mu tlačí přízemní lidové obraty a vulgarismy, jindy v básních zazní tak trochu hospodsky usmolené spílání sobě samému, či nás takhle zvenku napomínají věční unavení spoluhráči groteskní hry, jíž se zde účastníme? „Vy!/ Milé děti/ Děte do prdele…“
Dryjeho představy či imaginativní „rozhodnutí“ často zazní jako temná rána do stolu – jakápak poezie, nač se zdržovat odstíny, decentnostmi. Vždyť svět sám se moc nepředvedl, nemá tedy cenu se žinýrovat. „Budeme reklamovat kousanec/ nebo se na noc prostě pověsíme na hák…“ Některé básně jsou jaksi bez obalu neforemné, vehementně uhnětené bez velkého cizelování, což je samo o sobě také zpráva. Světu je třeba oplácet neforemností, slátaností, těkavostí. Podobně razantně lze unikat i řeči, slovům, paradoxně snad i imaginaci a poezii samé: „Být slepý jako rameno“. Vracet se dál, než kam slova či představy dosáhnou. K jádru či podstatě, již nedokážeme vyslovit, ale občas je k zahlédnutí za horou materiálu, jejž nám nezbývá než přeskupovat, takzvaně se s ním vyrovnávat – i tím, že se jím necháme zahltit, uvláčet, že ho napodobíme v jeho grotesknosti, amorfnosti, obrátíme jej naruby, případně si z něj uděláme obyčejnou srandu.
Dryjeho sarkasmus, smířenost i nesmířenost, sebeshazovačnost, neokázalost jsou sympatické, uklidňují. „A tak jsme našli/ společný jazyk/ v ústech“ – vracíme se od klišé a vysychajícího abstraktna zas k důvěrnému, přirozenému fyzičnu, k převalující se hmotě. To ona sama přece vytváří obrazy. Obrazy přece vznikají samoplozením, tak nějak proti naší vůli. Nejsou dílem vášnivého básnivého okouzlení, ale musíme se jimi nějak „furt“ prodírat. Halt někdo musí těm „andaluským štěňatům“ taky „pohladit uši“.
Autor je literární kritik, básník a hudebník.