V řeči ještěrek a hadů

Fysis

1

Neprobouzíš se a neusínáš.

Tma přibitá k mozku a kůži

osahává jazyk

a tiskne ho do minut

pozpátku a beze slov.

Je první noc a první den,

mám roztřesený hlas a křeč v prstech

a nevím, jestli mluvím ze spaní

nebo svítám při veslování v rozsvícené rakvi.

Jsem rukavice obrácená tvojí rukou.

Toto je mé tělo, pupen masa,

pohlcení, prolomení všeho.

Oblékám se do tvých kostí

a pomalá vibrace tlumeně duní.

Vymýšlíš mě pouhým pohledem,

myslíš v mracích a není v nich „já“ ani „ty“,

jen chlad pod přivřenými víčky,

starší než hvězdy.

Čeříš jejich tekutá ticha

a dlaněmi čechráš neznámé bohy.

Rodíme se ze sebe navzájem

v našpuleném ranním světle,

a světlo vláční slávou těla.

Zvedám se bez plachet,

kotvím u neznámého břehu

a nevím, že se stanu větrem.

Přede mnou šutry, sucho, skály,

ticho bez barev a porostu.

Štěrk křupe pod botama.

Můj rozviklaný krok náhle zaráží nepatřičný

lesk

mezi kameny.

Zvedám z prachu zlatý plíšek, snad zubní

plombu

nebo odštěpek z náušnice.

Obracím ho v prstech a čtu

nápis vyrytý drobnou linkou:

Patřím bohyni dívce.

Rozhlížím se po pustině, napínám sluch.

Nikde žádný zvuk, žádný pohyb.

Tohle je tvoje země, tvoje tajemství – Nic.

Nic než tenhle hrob.

Tady budu klečet a rukama hrabat

jámu pro svou krev,

sem budu sázet jazyk po hrstech,

hlínou a plevelem umažu aortu,

zapatlám tepny a smísím soumrak s úsvitem,

sem vysypu slunce, substrát jara,

tady porostou lvi a pokvete podsvětí,

hukot vzdálených vlaků vystoupá po ptačích

slokách

a zpěv vyždímá mozek a dny.

Rozvibrované sluneční paprsky ti odněkud

z oblak

pošlou tahle slova:

Sluchu mě zbav a uslyším tvůj hlas,

třeba i chromý dojdu ke tvým dveřím,

zrak zatemni mi, uvidím tě zas…

Paže mi odejmi a sevře tě

mé srdce místo dlaní…

Snesou se k tobě roztříštěná o vysoké štíty

skal,

půjdeš za jejich zvukem se zdviženou hlavou

a oslněnýma očima,

půjdeš až za roh, možná za dva.

Na rozpálené poušti z horkého písku trčí drát.

Taháš za něj a z písečných prohlubní odchází do pouště

procesí nahých kardinálů o berlích.

Přicházím k tvým dveřím jako vzduch,

vítr o dvou nohách, otřesený zemí

a přidušený jílem,

přicházím a nevím z které strany.

Tolik dveří v jediné vlakové soupravě

a bohové vanou, kudy chtějí.

Hledáš mě v nádražní hale.

Vidím černý bod,

protíná prostor u pokladen

a kroky všech lidí.

Přicházím zezadu, od narození.

Obracíš se a tiskneš k mému žebru.

Proplétáme prsty,

utíkáme od všeho k všemu

a musíme všechno ztratit,

protože nemáme co získat.

Náš smích přečnívá do nekonečna

a slibuje život navíc a smrti vstup zdarma.

Mžouráme na sebe u zdi, oko na dotek oka –

jen vystřelit – a propojit čela.

 

2

Tvůj hlas je z jemného deště

a hrůzy bezeslovných slov.

Vyrůstal v planetáriu

a klopýtal o člověka, protože nestvořil sám

sebe.

Skrýváš ho a zahaluješ.

Přicházíš v černém

a pečlivě komponovanou chůzí

měníš zemi v osobní charisma.

Brouzdáme odlehlým koutem zahrady,

dáváš mi trochu napít ze svého dětství

a moje vnitřnosti rozsvěcuje dívčí smích,

nesmrtelná noc, mlčení.

Dlaněmi hladíš zevnitř

poporodní jizvy na mém břiše.

Vyprávím ti o jakémsi herním poli

a životních rolích

a tahle divná řeč

nás přivádí k železnému památníku všech válek

rozpoutaných tvými rozpuštěnými vlasy.

Tam, pod koňskými varlaty Kyklópa,

skládám v duchu věčné sliby.

Je první noc a první den,

opouštím prach a slehlou trávu

a spěchám za hudbou.

Hudba pomáhá s pocity,

když na sobě zkoušíme,

jak nám padnou naše tajné životy.

Jsme hvězdou, která putuje a září,

jsme temná záře rozprostřená do dálky.

Budím se v hrůze a nevím, kde jsem.

Nahlížím do svého trupu,

zatínáš zuby do ticha mezi syrovými

vazkými stěnami,

budím se s tvým nehtem pod jazykem

a slyším psí kňučení,

píseň složenou z tvé měsíční krve,

kterou mě za rozbřesku omýváš.

Zpívám, jako bych měl v ústech pochodeň,

zpívám i přes puchýře v každé sloce,

píseň ve mně kutá kráter,

tempo i melodie v prachu.

Hoří v něm Apollón a je to pan Láva,

napůl člověk, napůl prase.

Přemýšlel o krutosti na pozadí lásky

a nemyslel vůbec.

Věděl, že ze sebe musíme sedřít sebe.

Pojídáme pana Lávu

a jen jeden z nás je kanibal.

Přežvykuješ sladké maso a říkáš papej.

Papám všechno, co pliveš pod své nohy.

Milostné a válečné písně v mé hlavě

spínáš sponkou vykládanou stříbrnými kvítky

a češeš je dezertní vidličkou.

Pak si zapálíš, co zbylo k zapálení,

odklepeš do mě popelavou pravdu

o noci bytí a světelných rocích,

rozemneš růžovou pivoňku v rozkroku

a přikážeš mi zjednat jazykem božský lesk.

Bezodkladně sloužím tvé slasti,

protože sloužím sobě,

ale jak mám být vším a každou věcí zvlášť?

Držíš mě za ocas a vedeš k otevřenému oknu.

Věšíš mě nahého na konzoli do slunečního

světla

a bolestivě pomalu mě stahuješ ze všech

Boušků.

Neprobouzím se a neusínám.

Jsem rukavice obrácená tvojí rukou.

Toto je mé tělo,

pohlcení, prolomení všeho,

hvězda, která putuje a září,

temná záře rozprostřená do dálky.

Je první noc a první den,

voda hučí po lučinách.

 

3

Teď chodím krmit stromy v parku tvým

hlasem.

Zralé plody padají k zemi nekonečného září

v tělových barvách spadaného listí,

vzduch je rozechvělá punčocha v prstech

ženy.

Září je tvůj měsíc a temnota tvým počasím.

Musím ji vypít do posledního tónu,

vysát a pak se nadechnout a pokusit o zpěv.

Nevadí, že neuslyšíš. Nevadí, že neuvěříš,

není snadné stát na dvou notách

bez práva na vzpřímenou chůzi.

Teď sypu svůj krok mravencům,

očima krmím oslnivou menažérii sluncí

v kalužích

a za krkem mě bolí zahrada oběšenců, ráj.

Kniha živitelka při tom tiše přede

a moje chůze musí křičet, protože nároží

užírá

tvůj hlas na cestě z vlakových nástupišť.

Železitý hřmot načervenalý soumrakem

zapaluje zrohovatělý tep pod náprsní

kapsou.

Chomáče nervových vláken

klesají z oblohy po sevřených vikýřích,

zatímco můj krok propadá do jílovitých

vazkých řádků – tichá hluboká orba,

trest i slast.

Poblíž mluví externí lidé k pronajmutí

o firmě, elitě a umění.

Večer jim padají z anilinových duší studené

myšlenky.

Ráno je budou doporučovat světu,

a ten holoubek,

oběšený na pestrobarevné šňůře,

se po nich ještě jednou otočí.

Vzpřímeně a bez jediné noty.

Dusí mě brázdy, hlína přilepená k dásním,

zrna,

mluvím o lásce jen s držkou v zemi

a za sebou trousím střeva z papíru.

Jak mluvit jinak než v řeči ještěrek a hadů?

Můžu si nechat vzduchem vyfouknout hlavu

a v pátek bude stejně tuplem zabitá

na cestě dlouhým dnem do noci.

Teď můžu zavřít oči do svítání tvých nártů

a chodidel,

teď můžu kamkoli, protože není kam,

jen zpátky k tvé neviditelné přítomnosti,

zpátky k tvým punčochám,

teď s nimi znovu můžu vejít do prosince

a ledna.

Studený katatonický vzduch

tam právě roztříštil naše hlasy pod nulou.

Mráz v ozvěnách viklá minutami od euforie

k depresi

při soukromé premiéře pro tuhé patio.

Tvrdneš v černé barvě

a ve snech křičíš, že miluješ.

Ven vytékají vyčítavé scény z bezeslovného

krunýře.

Mám roli tyrana v tvých odmlkách,

proto se koušu do zaječí nohy

a ladím krok na škále tvého mlčení.

Pomalu zapomínáme slova a vynalézáme

hysterii.

Tramvaje kolem nás převážejí

mrtvé děti na vyhřátých sedačkách

za svitu nemocných značek s bílou šipkou

v modrém kruhu.

Cupitáš po hrudkách zledovatělého sněhu

v nových botách k novému neznámu.

Daleko za sedmero semafory

visí tramvajový ostrůvek.

Tiskneš bedra k zmrzlému zábradlí,

protože se o mě nemůžeš opřít.

Můj hlas mě škrtá pro hloupé potěšení

z asonance.

Vytahuješ bílé dlaně z kapes

a tvoje oči odhodlané ke skoku

náhle vědí, že jim všechno stojí za to

a že jsme Jedno, i kdybychom nechtěli.

Tajeme ve skoku do sebe a padáme,

protože neexistuje špatná cesta,

protékáš mnou dolů k souhvězdí Andromedy,

protože jsi tekutý diamant,

hudba v květu na konci světa,

který se zaklání do tvé smrtelnosti.

 

4

Tohle jsou slova, která bych vyslovila?

Musím mluvit – a to si pak zním banálně

a cize.

Všechno, ano, to je úsek mého mlčení.

Ale ty mi můžeš povědět všechno.

Co můžu? Jen rozpárat zával vody

a mluvit ze snu probodnutého pamětí.

Protékám otevřenou ranou k tvým dlaním.

Jejich světlo je totéž světlo –

každá vteřina opakuje totéž téma

v nekonečných variacích –

první noc a první den.

Vzduch nelze rozpoznat,

ale proud je tentýž pro každého.

Okamžik, banalita, nebo věčnost

na počátku a konci všeho, saje všechny barvy.

Kroky pod průčelím zdvihají slunce,

na vlhkou větev nebo okraj okapu usedá pták

a mladá žena v okně protějšího domu

tančí při skládání béžové osušky.

Ten proud nemá řeč, jen řečiště –

symfonický šum plyne tvými póry, tvými

slovy a odmlkami,

hudba společná všemu, vztah.

Povídáme si v povlečení po někom,

pomalá vibrace tlumeně duní a propojuje,

myslíme v mracích a mraky nás vymýšlejí

v rozechvělých záhybech prostěradla.

Jsme vymyšlení zasněným pohledem

někoho ve vlaku,

který právě projíždí přes nedaleký viadukt.

Ležím na zádech a ty usínáš na mém břiše.

Zítřek možná bude nosit bolavá žebra,

ale tohle odpoledne je čas naslouchat všemu.

Hlas violoncella za tvými víčky

vrní pod mým hrudním košem

a stoupá míchou v jiném člověku.

Noční můra malého chlapce z této planety

plaší ptáky

a ty se náhle probouzíš.

Není „já“ ani „ty“, jsme totéž –

hvězda, která putuje a září,

temná záře rozprostřená do dálky,

tekutý diamant,

hudba v květu na počátku světa.

(psáno 2016)

 

* * *

poslechni si svoje vlastní

slova na která teď myslím

zesil je trochu nenech se

rušit svými námitkami

a poslechni si slova

o zkaženém semenu a shnilé šťávě

domov tvůj bez táty lásky čas

a všechny ty věci kolem

si prosím znovu poslechni

pak si polož ruku na kámen

a řekni mi něco nového o těch

věcech kolem lásky

 

* * *

smiř se s tím že všechny ty věci kolem

lásky jsou obecně přeceňované

vždyť nepotřebuješ knihovny abys

věděl že dřevo rezonuje

a papír může vzplanout i samovznícením

jak dlouho doznívá jeden tón a hoří

jeden list než začne hořet

a rezonovat jiný

smiř se s tím že lásku už k ničemu

nepotřebujeme snad jenom k nostalgii

a vzpomínání na sladkou chuť jedu

kterým jsme se nespasili

 

* * *

smiř se s tím že rozum už k ničemu

není znovu si potichu přečti

svoje oblíbené filozofy ale nechoď s nimi

pod vysokou větev nebo k vodě

smiř se s tím že i při pouhé chůzi

nebo jízdě tramvají půjde o život

protože rozum už k ničemu nepotřebujeme

ale mudruj se mnou ještě chvíli

a zkus o člověku říct něco nového

pro lásku k němu tě prosím

namiř do prázdna a nikdy se nesmiřuj

 

* * *

poslechni si někdy děti ze sídliště

podívej jak se navzájem odsuzují k smrti

jak se pěkně popravují pod rozkvetlými

keři šeříku mezi paneláky

a smiř se s tím že děti už k ničemu

nepotřebujeme děti už k ničemu

nejsou je mi to líto ale všechny

jsme je potratili a nové nebudou

 

* * *

nikdo se nevrhá do prázdna

jen tak o to hlouběji pak padá

do lásky jak šutr do studny

kde spí a nespočine

nikdo bez náruče bohů

ty ale trhej bohy

pro lásku k člověku tě prosím

smiř se s prázdnem na dně studny