Jedna z nejúspěšnějších herních sérií Grand Theft Auto není slavná jen pro své nepopiratelné kvality, ale i pro kontroverze, které ji provázejí. Ne nadarmo se stala symbolem „všeho špatného“, co videohry ztělesňují – násilí, rasismu a především sexismu.
Série Grand Theft Auto se odehrává ve světě, kde se smí víceméně cokoli. Hráči v něm mohou bezcílně jezdit autem po městě, účastnit se nelegálních závodů, vyrazit si na burger nebo do striptýzového baru, ale také se toulat po ulici a mlátit náhodné kolemjdoucí. A právě to s oblibou dělají. Dá se říct, že GTA v podstatě nabízí plejádu typicky mužských (macho) aktivit, díky nimž se i v reálném světě muži cítí mužní a mužnější. Hra má prostě parametry zábavního parku pro chlapy, kde neexistují diskuse o pocitech nebo monogamie. Tohle je svět páchnoucí potem, penězi, benzínem a krví.
Ženy k smíchu
Není proto divu, že s ženami hra nakládá dost necitlivě. Jsou postaveny do role němých obětí nebo prostitutek, které je možné bez výčitek zmlátit nebo zabít. Ženy přitom nejsou ozbrojené, nejsou nepřáteli, proti nimž hráč se svým avatarem stojí – jejich zabíjení nepředstavuje ve hře nutnost. Právě takové výrazně genderované násilí je přitom ztělesněním feministické noční můry. V době diskusí o male gaze, objektifikaci nebo počtu ženských postav ve filmech (a v zásadě už i ve hrách) to působí jako výsměch. Rozpaky nad tím, jak se v GTA zachází se ženami, přitom provázejí sérii už od začátku. Ve Vice City (2002) bylo možné ženy na ulici pronásledovat a okrádat, mimo to ale hra umožňovala také provozovat sex s prostitutkami (byť nebyl vidět na obrazovce). Ačkoli šlo samozřejmě o dobrovolnou aktivitu, vyplatila se, protože díky ní hráč získal bonus v podobě extra života. Hra GTA: San Andreas (2004), inspirovaná životem gangů v Kalifornii, zase obsahovala kontroverzní sexuální minihru, o které se v rámci snah o regulaci herního obsahu diskutovalo dokonce i v americkém Senátu. V oficiální (počítačové) verzi sice nebyla, stačilo ale nainstalovat speciální mód, který ji odemkl.
Diskuse o misogynii a sexismu se však naplno rozhořely až s vydáním GTA 5 (2013). V téhle hře je kromě „starého známého“ násilí na ženách možné například zaplatit si prostitutku, pak ji zabít a vzít si peníze zpátky, pozorovat cizí pár při sexu nebo zasypávat striptérky penězi. „Ženy jsou v GTA prostě proto, aby byly zachráněny, aby se na ně křičelo, aby byly k smíchu, aby se šukaly nebo se na ně při šukání koukalo,“ popisuje novinář Dave Cook na webu VG247. Zajímavé je, že GTA 5 nevzbuzovalo pohoršení, ale spíš rezignaci. Texty vydávané na herních webech, ale i v NY Times, Guardianu nebo magazínu VICE se shodovaly na jednom: reprezentace žen v GTA je prostě nudná. „Nejde o to, že se cítím uražená,“ psala například herní publicistka Leigh Alexandreová. „Je to spíš vyčerpávající, nudné a monotónní. Prostě promarněná příležitost.“ Ještě překvapivější ale je, že podobný dojem mají někteří komentátoři i z toho, jak vypadají postavy mužské.
Velký příběh o mužství
Maskulinita, kterou GTA ztělesňuje nejen prostřednictvím hratelných postav, ale i metanarativem kolem nich, je totiž také dost homogenní. Hráč hraje postavy, které jsou agresivní, dominantní a násilné a zároveň provádějí aktivity, které jsou výrazně maskulinní – závodí v autech, střílejí nebo páchají násilí na ženách. Celá série zkrátka učebnicově reprodukuje koncept hegemonické maskulinity. Tu lze definovat jako esenciálně násilnou, neemotivní, sexuálně agresivní a přímo spojenou se vzrušením z nebezpečí, přičemž GTA v tom není nijak specifické – z výzkumů vyplývá, že podobně nenápaditou, uniformní maskulinitu reprezentuje většina akčních her. Není to moc hezký obrázek – muži jsou většinou v hrách zobrazováni jako lháři, podvodníci, špatní manželé i otcové nebo psychopati.
GTA v konstrukci maskulinity ukazuje svět gangsterů v dost idealizované podobě, která je navíc spojena s fascinací převážně afroamerickým podsvětím, přestože ne všechny postavy, za které hráč hraje, jsou černoši (ve skutečnosti je nebílých jedenáct ze sedmadvaceti postav). Metanarativ GTA tak spoluvytváří nejen naivní představy o drsné maskulinitě, ale také blaxploatační oblibu ghett, hip hopu a pouličních gangů. Z „černošství“ se tak prostřednictvím postrasistického „identitového turismu“ stává hned po ženském těle další spektakulární komodita ve hře.
„Tenhle svět musí být maskulinní, sedí to do příběhu, který chceme vyprávět,“ brání se kritice GTA jeho hlavní tvůrce Dan Houser. A má vlastně pravdu. GTA totiž není jen kontroverzní hra pro puberťáky, ve které si kopnou do prostitutky, je to velký příběh o světě s jasně danými pravidly a rolemi, bez problematických postmoderních diskusí, queer konceptů a ženské emancipace. Jde o archetypální příběh o hegemonické maskulinitě, která se v reálném světě postupně komplikuje (nebo velmi pomalu odumírá), je to virtuální simulace krystalicky čistého machismu. Dá se říct, že člověk v GTA opravdu „hraje“ (tedy performuje) hegemonickou maskulinitu.
Co lidé chtějí?
Možná ale není fér vyčítat machismus hře o gangsterech. V případě GTA se navíc zdá, že je to machismus až příliš očividný. Jde o koncentraci všech stereotypů o drsných chlápcích, která je tak přehnaná, že nemůže být myšlena vážně. Tenhle popkulturní pastiš totiž poměrně ironicky – byť s frajerským úsměvem – kritizuje současnou kulturu spektáklu a aktivity, kterými se lidé baví. Koncentrací (genderovaného) násilí tak vlastně před hráče klade otázku: „Je tohle ještě v pořádku? Fakt vám to nevadí?“
Při kritizování GTA se navíc dost často zapomíná na částečnou míru svobody, kterou série nabízí. Mnoho problematických aktivit je dobrovolných, a když člověk nechce, nemusí je páchat. Ukazuje se tak, že ne všichni chodí v GTA po ulici a bezhlavě mlátí prostitutky. Samozřejmě, že mnoha hráčům slouží GTA jako prostor pro uspokojování frustrací a naplňování různých rape fantasies. Samozřejmě, že takto extrémní hra přitahuje toxické hráče, kteří pak kolem ní vytvářejí nepřátelské, homofobní a misogynní prostředí. Může se pak zdát, že ženy nemají důvod GTA hrát, protože nereflektuje „jejich“ zkušenost. Na druhou stranu je ale hra variabilní a strategií, jak ji hrát, je nespočet. Extrémním příkladem jsou subverzivní přístupy k hraní, které existují i u mnoha dalších open world her (například v online multiplayeru World of Warcraft, 2004). Hráči se třeba mohou rozhodnout, že nebudou následovat základní pravidla hry a nikoho nezabijí. GTA 5 ostatně umožňuje – mimo jiné – také chránit civilisty a pomáhat policii v boji proti gangsterům.
Nic z toho samozřejmě nemaže problematičnost celé série. Ano, je násilná, je agresivní, je sexistická. Už fakt, že sexuální násilí umožňuje, vzbuzuje mnoho otázek o tom, kde leží hranice „obyčejné“ zábavy. Je také možné, že koncentrace genderových stereotypů žádnou ironickou reflexi naší společnosti nepředstavuje. A pokud to satira je, dost pravděpodobně ji většina lidí nepochopí a ve světě GTA se prostě vyřádí. Narativ zběsilého, nekontrolovatelného násilí je natolik silný, že snaha se mu vyhýbat v tomto případě nedává příliš smysl. Pořád je to ale dobrá hra. Problematické a kontroverzní tituly navíc umožňují zahájit konstruktivní diskusi o problémech, které reprezentují. Přes všechnu zábavnost v duchu guilty pleasure je GTA herní série, která k takové diskusi aktivně vybízí.
Autorka je herní analytička.