David Dolenský
Rufus zálesák
Baobab 2020, 44 s.
„Rufus žije ve městě. Ale pořád ho to táhne do lesů. Vždycky si tam odpočine, pročistí hlavu a načerpá síly.“ Těmito slovy začíná obrázková kniha o zálesáku Rufusovi, kterou výtvarník David Dolenský vytvořil původně jako bakalářskou práci v ateliéru ilustrace a grafiky na UMPRUM. Jednoduchý příběh vousáče s fajfkou, který má rád přírodu, čte dobrodružné knížky o lesní moudrosti a ve volném čase jezdí na vandry, začíná přípravou na víkendový výlet. Balení batohu s rozkresleným seznamem vybavení střídá scéna nákupu nové čutory a brzy ráno už hrdina vyráží na výlet (samozřejmě vlakem). Dolenský nás zavádí do krajin malovaných v pastelových barvách s převládajícími odstíny zelené. Meditativní příběh prokládá naučnými vsuvkami, které navazují na tradici zálesáckých příruček určených především mládeži. Kromě zobrazení důležitých rostlin, hub a zvířat zde najdeme tipy na postavení přístřešku z celty, způsoby rozdělávání ohně, recept na zálesáckou polévku i radu, kde nabrat vodu a jak ji upravit. Nechybí ani upozornění, že by člověk měl lesu naslouchat a nedělat v něm nepořádek. Další Rufusovy příhody můžeme sledovat na jeho instagramovém účtu, kde se zálesák zhmotnil jako loutka v půvabných (a vtipných) bushcraftových videích. Zjistíme díky nim třeba, kam jezdí na výlety, co vaří a kde přespává. Hezká příručka pro tuláky všech generací, v níž se povedlo zachytit neuhasitelnou touhu po návratech za klidem lesních tišin a vůní táboráku.
Karel Kouba
Ewald Murrer
Tajný sběrač levandule
Aula 2020, 154 s.
Básnická sbírka Tajný sběrač levandule Ewalda Murrera, za niž letos obdržel Magnesii Literu za poezii, je jako defilé bizarních snů, prolínajících se s realitou ve fantastických záblescích veršů. Tryskají z básníkovy imaginace a vedou představivost komnatami, komorami, celami a špeluňkami vzdušného labyrintu obydleného iluzemi a monstry. Básnictví je umění iluze, která má nadchnout a přivést k novému vidění, vnímání, povznést lidského ducha, nově odívat všední anebo zapomenuté vjemy. Ewaldu Murrerovi se daří naplňovat ideály magického romantismu, jak by kráčel ve šlépějích Meyrinkových, tykal si s Golemem a znal vchod šatní skříní do Země snivců. Ovšem jeho poezie se děje v současnosti, nikoli ve vysněném kuloáru sentimentu předminulého věku: figuruje v ní nejen vlak, tlakový hrnec a kapesní hodinky s ručičkami, ale i astronaut. Básník jako by poutal hrůzy a zármutek, které se občas vyjeví z nepředvídatelné skutečnosti, a dával tak protilátky na jejich zhoubný vliv – anebo současnost dokonce předstihl? „Před začátkem honu/ jsou zvířata žádána o názor./ Výbor honicích psů/ diskutuje se zástupci/ lovné zvěře.“ Ewald Murrer schraňuje světélko jemnocitu, když kolem vládne temnota pragmatismu, pojmenovává beznaděj, aby posílil čtenáře pro každodennost. V jeho důvěrných básnických příbězích najdeme chvilku spočinutí a klidu.
Vít Kremlička
Jan Rychlík a kolektiv
Mezi Terstem a Istanbulem
Vyšehrad 2020, 408 s.
Kolektivní monografie s podtitulem Balkánské národy ve 20. století navazuje na knihu Mezi Vídní a Cařihradem, která vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2009 a sledovala utváření balkánských národů od 16. století do první světové války. Zatímco první svazek byl z větší části dílem Jana Rychlíka s dílčím přispěním „kolektivu“, v případě pokračování má sousloví „kolektivní monografie“ skutečně svůj pravý smysl – každou kapitolu zpracoval jiný člen česko-bulharského autorského týmu. Vídeň a Cařihrad byly ovšem v novověku nejen geografickými, ale i politickými a kulturními póly, které ovlivňovaly dění na Balkáně, kdežto Terst a Istanbul ve století dvacátém jsou pouze zeměpisným ohraničením. Vymezení jednotlivých kapitol národními celky sice odpovídá tomu, že ve sledované době už bylo formování národních států v zásadě dovršeno, tematické členění předchozího dílu ovšem umožňovalo komparativnější a syntetičtější přístup, daný pochopitelně i rolí hlavního autora. Nyní čteme spíš paralelní historie a zvlášť v kapitolách věnovaných Jugoslávii se často opakují takřka totožné popisy jen s mírně posunutou perspektivou. Svazek je věnován hlavně politickým dějinám – na přesahy do dějin sociálních či kulturních většinou dochází pouze tehdy, když se promítají do „velké“ politiky, a na mnohá témata bohužel nedojde vůbec. Celkově je kniha ve srovnání se svou o jedenáct let starší předchůdkyní, která byla skvělou a čtivou syntézou novověké historie Balkánu, spíš zklamáním.
Matěj Metelec
Alfie Bown
Playstation. Svet snov
Přeložil Lukáš Likavčan
OZ KPTL 2020, 176 s.
Do zatím nepočetné rodiny knih o počítačových hrách vydaných v češtině a slovenštině přináší útlý svazek Alfieho Bowna s názvem Playstation a podtitulem Svet snov novou perspektivu. Bown nemá zázemí ani tak v game studies, jako spíš v psychoanalýze a současné levicové teorii. Jeho zájmem není nic menšího než předvést videohry jako zprostředkovatele tužeb, požitků a slastí v současné výrazně algoritmizované společnosti – tužeb, které momentálně slouží především k utvrzování korporátního kapitalismu, ale zároveň mají subverzivní potenciál. Nástrojem, který nám umožní, abychom v tomto kontextu hrám rozuměli, je podle autora právě psychoanalýza. Bown přitom příznačně věnuje větší pozornost budování vysoce abstraktních konstruktů opřených o velké teorie než samotným herním fenoménům. Jména jako Lacan, Deleuze či Srećko Horvat se tu objevují častěji než pojmy typu gamifikace, augmentovaná realita nebo procedurální rétorika počítačových her, přestože se jich téma dotýká. Také výběr her, s nimiž Bown pracuje, působí účelově a nahodile. Na jednu stranu je přínosné, že se soustředí na masivně hrané online hry typu Candy Crush Saga, na stranu druhou ale víceméně ignoruje zmíněný poměrně vlivný koncept procedurální rétoriky Iana Bogosta – z her odkazujících na tento princip cituje jen slavný titul Papers, Please. Větší zacílení na dnes dost široké pole alternativních her by přitom Bownovi jistě pomohlo přesněji formulovat jeho výzvu k naplnění subverzivního potenciálu herního média.
Antonín Tesař
Disco
Režie Jorunn Myklebust Syversenová, Norsko, 2019, 94 min.
Premiéra v ČR 24. 9. 2020
Tvůrci norského snímku Disco se rozhodně nebáli extrémních voleb. Ve svém zaměření na krajnosti sice film tak trochu ztrácí rozumnou míru, ale jeho radikalismus má zároveň své nesporné kouzlo. Příběh o dospívající Mirjam, která vyrůstá uprostřed náboženského hnutí Friheten, ubíhá spíš na pozadí a my se o něm dozvídáme vlastně jen z úsečných privátních výjevů vložených mezi dlouhé záznamy exhibicí samotného spolku. Disco se totiž soustředí především na veřejné prezentace hnutí. Ukazuje nám dlouhé scény hudebních a tanečních vystoupení, které dodávají Friheten image cool církve pro mládež, ale i plamenných kázání jejích představitelů. Dokonce i v domácnosti Mirjam neustále hraje televize naladěná na křesťanský kanál. Když Mirjam přestoupí do jiné křesťanské komunity, jsou to opět kolektivní rituály, na něž je kladen důraz a jejichž prostřednictvím se nakonec něco dozvídáme o hlavní hrdince. Takové řešení je sice formálně uhlazené a působí osvěžujícím dojmem, zároveň ale dělá z hrdinky spíš pasivního svědka nebo trpitele než aktivní součást zachyceného světa. Snímek navíc sice postupně ukáže dvě velmi rozdílná křesťanská společenství, jenže obě nakonec vyznívají stejně patologicky. Navzdory pozorovatelské metodě, které se film formálně drží, tak děj směřuje ke zkratkovitým a předpojatým závěrům. Přehnaně ostatně působí i samotné finále, které jako by chtělo být za každou cenu vyhroceně tragické.
Antonín Tesař
Paul Czerlitzki, Michal Błudny
Twilight
Svit, Praha, 18. 9. – 7. 11. 2020
Zatímco ve druhém patře činžovního domu na pražských Vinohradech, kde již několik let sídlí galerie Svit, probíhá interaktivní výstava Cipriana Mureşana a Radu Oreiana, v prvním poschodí, které je nyní také využito galerií, můžeme zhlédnout instalaci Paula Czerlitzkého a Michała Bludného. Interaktivita první zmíněné výstavy spočívá hlavně v rozhýbaných Mureşanových sochách, podobných autorovým dílům představeným v losangeleské Nicodim Gallery a ovladatelným skrze dálkové ovladače, jako by se jednalo o dětské hračky. Celá výstava je živá, místy pohyblivá (třeba díky videu zabírajícímu detaily Oreianova propracovaného obrazu) a vyžaduje pozornost k mnohým detailům a rozpoznání skryté ikonografie. Instalace v prvním patře může být stěží větším protikladem: místo detailů a pohybů je výstava jedním velkým celkem, kde velkoformátová, téměř monochromatická plátna splývají s ošoupanými, roky neopravovanými zdmi a celek vyzývá spíše ke kontemplaci než aktivnímu zapojení. To vše ještě doplňuje skutečnost, že prostor v prvním patře v zásadě odpovídá výstavnímu sálu o poschodí výš, ale místo bílé, uměle osvětlené krychle jde o zašlou místnost s několikabarevnými zdmi a okny na dvě strany. Czerlitzkého a Błudného malby, vzniklé jako obtisky pláten s černou a bílou barvou, tak působí jako „site specific“ instalace, vytvořená přímo pro toto místo.
Natálie Drtinová
Jiří Havelka & kol.
Gadžové jdou do nebe
Divadlo Husa na provázku, psáno z představení v Divadle Archa, Praha, 18. 9. 2020
Hledání společného dialogu je předsevzetí, které nic nestojí a v grantové žádosti se pěkně vyjímá. Proto je v nepokrytě antiromské české společnosti oblíbenou frází. Naštěstí se ale i ve chvíli, kdy se nad stavem světa o člověka pokoušejí mrákoty, najde mezi pokusy dát prázdné slupce obsah čestná výjimka. Během večera nazvaného Gadžové jdou do nebe, v němž se ve stand up výstupech s pravým Moravákem, pravým Východniarem a pravou (ale nerasistickou) Češkou střídají „skuteční romští performeři“, si publikum s protagonisty zazpívá i zatančí, přičemž v předvádění pohybových nuancí národních folklorů exceluje Dominik Teleky coby bývalý tanečník Vojenského uměleckého souboru Ondráš. Zažijeme inaugurační projev romského prezidenta a „role se obrátí“ (jaké role vlastně?) i v jevištní realizaci známé devadesátkové hry Matiční ulice. Když se nakonec herečka Kristina Richterová dočká svého vysněného angažmá, které s její barvou kůže nijak nesouvisí, divák by se nad svou přístupností až dojal – pokud by si ovšem potupně nepřiznal, že i na jeho osvícenou dušičku „černá“ Maryša působí jako bílá vrána. U pokusu režiséra Jiřího Havelky o „Comedy! Ghetto“, jak hlásá nápis na scéně, se publikum brzy mohlo začít cítit podobně trapně, jako když „vtipy o cikánech“ vypráví novodobý Felix Holzmann před smíchy se svíjejícími Romy v pozadí. Díky upřímnosti a nasazení všech zúčastněných se však povedlo nevídané – vytvořit divadlo, u nějž může s trochou snahy projít nenásilnou katarzí i váš tchán, který sice není rasista, ale…
Martin Zajíček
Lauren Pakradooni
Flite
Digital download, 2020
Pražský koncert americké hudebnice a výtvarnice Lauren Pakradooni, vystupující rovněž pod jmény Pak či Tether, mě v roce 2012 minul. Na základě kazety Box (2011) jsem si ovšem dokázal představit, jak tehdy mohly v závěru večera vyplněného převážně taneční elektronikou vábit její páskové manipulace, zpětné vazby a zastřený zpěv. Těžko zařaditelná produkce může snadno nabídnout únik ze situací, které jinak představivosti moc prostoru nedávají – v kontextu taneční party působí Pakradooni jako zjevení, jež zneklidňuje a asocializuje publikum, v rámci noisové scény se její tvorba zase podezřele blíží písňovému formátu a hraničí s líbivostí. K dojmu outsiderství napomáhá i to, že se její hudba během uplynulé dekády nijak zvlášť nezměnila. Album Flite dokládá, že výživnější než hledat, co se děje nového, může být sledovat to, co se zdánlivě nehýbe. Samozřejmě nelze Pakradooni upřít jistý vývoj, ať už v průběhu let nebo v rámci nahrávek, je jen scestné zaměřovat se na ten lineární: její hudba je založená na krátkých smyčkách (útržcích klávesových melodií nebo zpětných vazeb nahraných na magnetofonové kazety), jež se postupně splétají, dokud z nich nevznikne pulsující síť. Tep je pravidelný – co smyčka, to svébytný ornament, který se však snadno snese s tím sousedním. Médium kazety umožňuje vše vnímat z odstupu, takže i „živý“ zpěv působí jen jako další vrstva. Obrazně řečeno, místo tekoucí řeky je vidět tůň – nesejde na tom, jestli z ní vystoupíte, protože nikam neteče. Odkud se vůbec bere chuť se ponořit?
Patrik Pelikán