Martin Kočiš ohledává možnosti textových procesů. Konceptuálními sbírkami txt.txt a Nadir, tvořícími první dva díly chystané trilogie, se slovenský básník přiřazuje k takzvané textové generaci. Ta pracuje s konceptuální a intertextovou tvorbou, v níž dochází k radikálnímu odosobnění autorského gesta.
Ve slovenském nakladatelství Drewo a srd letos vyšlo hned několik pozoruhodných básnických titulů. Namátkou jmenujme knihu Petra Šuleje Rotácie, sbírku Černozem od Márie Ferenčuhové nebo poetickou knihu Výsledky vzniku od neuronové sítě Lizy Gennart, za kterou stojí duo Ľubomír Panák a Zuzana Husárová. Za velice experimentální, a přitom inovativní počin lze považovat i sbírku Nadir od Martina Kočiše.
Bob, bop, dob
Kočiš už ve své básnické prvotině txt.txt (2014) svou poetickou řeč drasticky „odlyrizovává“ a záměrně jí přisuzuje status kvaziodborného (těžce srozumitelného) jazyka, který se leckdy transformuje až do jakýchsi biologických metafor, jež prorůstají tkanivem autorova básnění. Autor technicistně matematickým, fyzikálním či geologickým slovníkem vymezuje možnosti textového prostoru, který se nám vyjevuje tím, že neustále konceptuálně tematizuje proces svého vzniku. Kočiš nám tak striktně vědeckou optikou přibližuje možné propozice tvorby poezie. Svou jazykovou ekvilibristikou se přitom vysmívá různým aspektům literárního provozu – například nezpochybnitelné kategorii autora nebo zbytečné nadprodukci poetických knih.
V debutové Kočišově sbírce se postupně rozmělňuje a mizí obsah. Souvislost textu je narušena řadou svislých čar, jež jsou zřejmě vizuální metaforou pro strukturu knihovny. Tyto různě ztučněné čáry zastávají funkci hřbetů knih a je pouze na čtenáři, zda je pomyslně vytáhne na světlo světa – třeba vlastním doplněním textu. Erupce vizuální poezie přichází ve čtvrté části sbírky, nesoucí název txt.inland: očima zde přejíždíme po „textových teritoriích“, jejichž hranice jsou nejčastěji vymezeny dvěma „T“. V jednom z posledních oddílů knihy pak dochází ke grafické i významové rotaci slova „bod“, které se transformuje do podob „bob“, „bop“, „dob“, „dod“ atd. Ze statického bodu se tak na stránkách knihy stává dynamická množina reprezentující polysémantičnost jakéhokoli znaku.
Šamani a démoni
Druhá Kočišova sbírka Nadir na tu předchozí v mnohém navazuje, ale zároveň ji i podvrací. Hned na úvodních stránkách vidíme surově zneviditelněné, a přitom navzájem provázané stěžejní textové objekty „T“ a „bod“ z debutové knihy. Pod začerněným čtvercem (jenž vznikl tak, že autor sbírku txt.txt od první do poslední strany postupně kopíroval na jednu stránku) se vyjímá věta, která afirmuje bezbřehost a tekutost díla: „rieky textov nie sú zasvätené žiadnym božstvám“. Přetrvává příklon k vědecké terminologii, tentokrát těžící z hydrologie, jejímž prostřednictvím Kočiš na čtenáře chrlí „textové toky“. Vědecká rovina je přitom narušována cynickým humorem, kterým autor znehodnocuje vlastní analýzy, jež odrážejí snobismus, vyumělkovanost a pozérství básnického prostředí: „zjavenie živého hotového autora v tejto časti toku je veľmi raritné – poväčšine prúd vyvrhuje na breh nafúknuté zduté mŕtvoly“. Podobně Kočiš ironizuje i rezidenční pobyty literátů: „pobyty by mali slúžiť ako dlhodobý & pravidelný zdroj príjmu pre zabezpečenie základných existenčných potrieb: sladkovodný ostrov v súkromnom vlastníctve o rozlohe cca 3400 m² je situovaný v SZ časti fínskeho jazera suvasvesi/ nachádza sa na ňom celoročne obývateľný zrubový dom so saunou/ elektrina riešená formou najmodernejšieho generátora elektrického napätia/ satelitné pripojenie k internetu súčasťou“.
Sbírka Nadir ale nabírá plné obrátky teprve ve stejnojmenné části, kde jsme účastni podivného šamanského rituálního značení. Kočiš zde používá chladnou vědeckou terminologii k popisu obřadních mystérií a transcendentních úkazů, v nichž se střetávají duševní síly pozitivně vnímaného „t_šamana“ s rozporuplnou entitou „démona_tt“. Vizuální poezii obsahuje oddíl Horor vacui, kde dochází k fúzi bílé a černé zóny, jež jsou obě podobami prázdna, lišícími se pouze formou přítomného strachu. V kapitole Postapokalyptická reálie autor představuje dystopickou vizi, v níž se veškerá materiální forma textového teritoria přesune do formy virtuální, aby následně podlehla zkáze. Kočišovo autorské gesto posléze proměňuje v poezii i únavnou „textovou každodennost“: výpis z portfolia pracovní agentury, inzerci na prodej rodinného domu, popis aplikace, úřední dokument a podobně.
Nadir i txt.txt lze považovat za vizuálně-konceptuální sbírky, v nichž text odkazuje zejména sám k sobě – a ke své obsahové vyprázdněnosti. Kočiš se soustředí na samotný akt psaní a namísto artificiálnosti a předvídatelnosti volí textovou kamufláž a mystifikaci. Jeho práce spoléhá na koncepční podloží: oba tituly chystané trilogie zastupují soudržný intertextový labyrint, který je velmi aktuální. Autor v různých řečových zákrutech nastiňuje elitářství básnického provozu, subverzivně přistupuje k jazykovému byrokratismu a zároveň radikálně ironizuje aspekty moderní společnosti, jako je komodifikace umění, digitalizace či internetový prostor. Martin Kočiš strhává poezii z mramorového piedestalu sentimentálních a romantizujících tendencí směrem k blasfemické výpovědi, při níž – slovy Rolanda Barthese, citovaného v úvodu Nadiru – zažíváme sílu rozkoše v té „nejzvrácenější podobě ďábelskosti“.
Autor je literární kritik.
Martin Kočiš: Nadir. Drewo a srd, Bratislava 2020, 119 stran.