Při bilancování určitého období v literatuře ani při tvorbě antologií se s texty určenými primárně dětem či dospívajícím příliš nepočítá. Přesto v této oblasti vyšla za posledních třicet let řada próz, obrázkových knih i nonfikcí, které se podílejí na žánrové pestrosti současné české literární produkce a jež si zaslouží pozornost.
Maďarský literární historik Pál Réz s oblibou vzpomínal, jak se na okružní třídě v Budapešti zastavily tramvaje, když vyšla nová sbírka od Endre Adyho či byl vydán román Tibora Déryho, někdejších velikánů maďarské literatury. Jakkoliv skvělé by bylo ocitnout se i dnes uprostřed takové neinscenované literární zácpy, nezmiňuji tuto vzpomínku z nostalgie. Že se něco takového mohlo dít, mělo jeden předpoklad – totiž že literatura vytváří víceméně jednotné pole, v němž jsou sdíleny nejen představy o tom, který text si zaslouží být událostí, ale také přesvědčení o tom, že nedílnou součástí takové události je veřejná debata, otevřená výměna interpretací. Když uvažuji o kánonu české beletrie psané pro děti a mládež po roce 1989, sepisuji seznam titulů, které by si také zasloužily, aby se kvůli nim doprava alespoň na chvíli zastavila. Pochybuji však, že by se na vyjmenovaných titulech shodli všichni aktéři současného literárního pole: pedagogové, rodiče, knihovníci, literární odborníci a hlavně samy děti.
Pokud bychom ale uznali, že by dětské knihy českých autorů měly mít vlastní kánon, jaká by byla jeho podoba? Vypadal by jako rozvětvený strom, jako klikyháky vzniklé překrýváním vrstev textu, nebo jako mapa navzájem se prolínajících dílčích seznamů? Teoreticky bychom mohli vymýšlet různé sofistikované obrazy kánonu, ale ani ta nejpromyšlenější varianta by nám neumožnila psát o dobrých knihách, aniž bychom nutně vyloučili jiné. Bytostnou exkluzivitu kánonu však můžeme vybalancovat širším horizontem vnímání: můžeme přihlížet k tomu, že psaní pro děti a mládež je v neustálém tvořivém pohybu, a že je proto třeba přihlédnout k obsahové, estetické i žánrové pestrosti této oblasti literární tvorby.
Za hranicemi prózy
Zahrnout do kánonu prózu zastoupenou různými románovými a pohádkovými útvary je samozřejmé. Narazíme přitom nejen na žánrovou pestrost, ale také na mnohost argumentů pro výběr jednotlivých titulů. Na mém seznamu by figurovaly tyto knihy: O princi Čekankovi (1993) od Patrika Ouředníka pro zábavné jazykové kejklířství; Pohádka o Rybitince (2001) od Petra Nikla pro spontánní, místy nonsensovou jazykovou hravost, která spolubuduje metaforickou dimenzi smyslového pohádkového světa; Středa nám chutná (1994) a Nazí (2009) od Ivy Procházkové nejen pro mistrovské vypravěčství, ale také pro autorčin smysl pro sociální kritiku a nenásilné odbourávání všeho, co nám autoritativní myšlení předkládá jako normální; Prašina (2018) Vojtěcha Matochy pro dystopickou tematizaci nostalgie po analogovém světě (spíše než pro literární formu); a konečně Cukrárna U Šilhavého Jima (2018) od Marka Tomana, která představuje nevšední románový úvod do výuky literatury a nalézá přímé spojitosti mezi klasickými díly a zkušenostními světy čtenářů. Pozoruhodné věci se ale dějí i v poezii, komiksu a především pak v obrázkových knihách a nonfiction. Jejich zařazení do kánonu je nutné už kvůli oslovení cílového publika – skupina dětských čtenářů je totiž přinejmenším tak pestrá (z hlediska literárních preferencí i sociokulturního kapitálu) jako literární tvorba na ni zaměřená.
V oblasti obrázkových knih je patrná tendence odklánět se od prvoplánového ukazování. Ty nejpozoruhodnější tituly nespoléhají jednoduše na to, že obrazy vidíme; chtějí po nás, abychom je „četli“, abychom je dešifrovali a rozkryli další úrovně sdělení. Že běžný pohled nestačí, dokazují Obrazy světa (2016) od Terezy Říčanové. Čtrnáct barevných vyobrazení v podobě jakýchsi map reprezentuje čtrnáct různých segmentů komplexně pojímané reality a vytváří inventář jevů z empirického i myticko-symbolického světa. Expresivní mapy překypují obsahem a je třeba je číst na způsob textů. Obrazovým celkům porozumíme pouze skrze podrobnosti a při jejich dekódování se můžeme nechat vést autorčinými autentickými popisky z textového průvodce. Krásné na tom je, že mapy Říčanové – na rozdíl od geografických map – nepřispívají k odkouzlení, zploštění a zpřehlednění světa, ale právě naopak k jeho obohacení nevšedními souvislostmi a asociacemi.
Jak tvoříme příběhy
Impuls ke čtení a luštění obrazů přitom nemá být samoúčelný. Vzpomeňme si třeba na geniálního Petra Síse a jeho Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou (2007). Když na předposlední dvojstraně, věnované roku 1989, autor konstatuje, že „někdy se sny vyplní“, nejde o lacinou frázi: k plnému významu této věty se čtenář dopracuje, jen pokud důkladně „přečte“ i obraz v pozadí. Ten mluví o mocných křídlech našich nejodvážnějších snů, stejně jako o dřině mnoha lidí, bez níž se žádné sny nesplní. Otázku, zda právě vzájemné doplňování obrazu a textu je tím, co činí z této obrázkové knihy umělecké dílo, nechávám nezodpovězenou; každopádně je zřejmé, že mnozí autoři dokážou z tohoto formátu vytěžit maximum: oslovují čtenáře bez věkového omezení a pomáhají šířit mnohdy umělecky hodnotné artefakty do běžných domácností.
V tomto ohledu je bravurní kniha Vojtěcha Maška a Chrudoše Valouška Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček (2017), jež překračuje jak hranice prózy, tak hranice obrázkové knihy. K šíření umění do soukromých životů a každodenních mezilidských interakcí přispívá hned dvojím způsobem: jednak živým vyprávěním a dramatickou řečí, jednak dynamicky působícími linoryty. Literární historie si bude tuto knihu pamatovat rovněž kvůli metapříběhům, které vyprávějí o tom, jak tvoříme příběhy, jak jejich prostřednictvím utváříme svět a jak jsou naše identity nestálé a v nestálosti neoddělitelné od příběhů o nich vyprávěných.
Umění a poznávání
Na závěr ještě několik slov o domácí scéně dětské nonfiction literatury, která si právem říká o pozornost. V posledních třech dekádách se ukázalo, že autorský potenciál tohoto žánru je obrovský a že především v této oblasti má tuzemská knižní produkce šanci oslovit i zahraniční publikum. Kniha Davida Böhma A jako Antarktida. Pohled z druhé strany (2019) výstižně ukazuje obecnější rysy nového pojetí naučné knihy pro mládež, totiž uvědomění si, že fakta sama nepromlouvají a že absence narátora není žádoucí, ba právě naopak: setkáváme se s aktivní autorskou intencí informovat o posledních poznatcích jednotlivých vědních oborů a rozšiřovat vědomostní rozhled způsobem, který v sobě zahrnuje i morální, filosofickou a osobní perspektivu. Rozšiřuje se tak mimo jiné i představa o tom, co to znamená učit a učit se, co všechno lze do procesu učení zahrnout a jak důležité je, aby hlas prostředníka zněl autenticky (přičemž záměrně nemluvím jen o hlasu pedagoga).
V knihách, jako jsou Rostlinopis (2012) Jiřího Dvořáka a Alžběty Skálové nebo Hravouka (2016) Terezy Vostradovské, krystalizuje klíčová role umění při poznávání světa: fakta jsou v těchto publikacích zprostředkovávána literárními i vizuálními uměleckými prostředky, díky nimž myšlenky a informace „oživnou“. Daná vizuální podoba a styl vyprávění přitom nepředstavují formu, do které lze přelít jakýkoli obsah, ten se totiž rodí v průběhu promyšleného a pečlivého uměleckého ztvárnění.
Důležité je rovněž podněcování čtenářovy chuti k vlastnímu prozkoumávání různých oblastí světa, což je v současné digitalizované době pořád větší výzva. Naštěstí máme k dispozici knihy, které exploraci, kladení otázek a zvědavost uchopují jako elementární vztah ke světu. K takovým titulům patří například Neboj, neboj! Velká kniha o strachu nejen pro malé strašpytle (2017) a Velký Bobek. Hrdinské putování hovnivého muže trávicí soustavou (2018) od Milady Rezkové, Lukáše Urbánka a Jakuba Kaše nebo kniha Martiny Freitagové a Ondřeje Horáka Proč umění? (2019).
Autorka je socioložka.