V šest ráno umírají ve fakultní nemocnici pacienti, kos v parku zpívá písničku z 19. století a na rohu se otevírá kostel.
Kdysi jsem nedaleko – v prodejně devocionálií – potkal jednu svou bývalou studentku, která uprostřed semestru odešla z mého semináře, protože nemohla snést, jak jsem při výuce „lehkovážný“. Seminář opustila uprostřed hodiny a v pláči. Za několik týdnů jsem ji zahlédl v církevních potřebách. Jako teď se blížily Velikonoce a prodejní pult byl zastavěný paškály všech velikostí a stála tu dlouhá fronta. Naše oči se bohužel potkaly současně; neměl jsem ani pár vteřin, abych ji pozoroval dřív, než si mě všimla, a trochu si to celé srovnal v hlavě. Jakmile mě uviděla, pohnula rty v neslyšném pozdravu, sklopila oči a v tom okamžiku – jako by to měla nacvičené – se rychle propletla mačkajícími se lidmi, kteří čekali na velikonoční věci, a zmizela na ulici. „Jako by se jich ani nedotkla,“ pomyslel jsem si a dál stál ve frontě na svíčky. „Jako by to měla nacvičené,“ opakoval jsem si pořád dokola a ani se nepohnul.
Zákazníci měli přání, o nichž si chtěli s prodavači povídat, navíc to často byli staří lidé, kteří se nemohli rozhodnout – fronta se skoro nehýbala. Nevadilo mi to, myslel jsem dál jen na ni. A zvláštní – byl jsem spokojený, byl jsem spokojený neznámým způsobem. Necítil jsem s tou dívkou, nebylo mi jí líto, nelíbila se mi, nic. A nic jsem necítil ani sám k sobě: nebyl jsem si protivný, nevyčítal si, neobdivoval se. Spokojenost vycházela z celé té historie a situace, z toho, že se udála, že dnes a tady pokračovala tak, jak pokračovala. Mohu s tím celým libovolně hýbat, připadalo mi, aniž bych se kohokoliv dotýkal!
Když jsem si ten pocit naplnění uvědomil, udivilo mě to a – musím přiznat – lekl jsem se. Ale moje spokojenost sílila.
V kostele v šest nikdo není. Jenom žena, která zevnitř odemkla a rozsvítila některá světla a obchází teď prostor kolem dokola. Rozděluje kýbl tulipánů k postranním oltářům. Na mramor pokládá vždy sedm žlutých květů. Pak oltáře obejde s vázičkami, které staví vedle květů. V dalším kole opatrně zasunuje stonky do váz. Následuje kruh s konvičkou vody, který působí jako rozvážný houpavý tanec.
Stojím v kostele před farní nástěnkou a čtu inzeráty. Kosi v parku cvrlikají tak silně, že se zdá, jako by hnízdili uvnitř kostela, někde tady, nízko, někde mezi lavicemi.
Na nástěnce visí tři inzeráty. Dvojice starších lidí hledá byt. „Spěchá. Hledáme naléhavě pronájem 1 místnosti + pomoc s domácností. Muž 58, žena 54. Nenároční, obyčejní lidé. 724 827 499.“
„Prodám persiánový KOŽICH. Dámský – dlouhý – černý. Ze 40. let = poškozený! Na nižší starší paní. Jen za 50 Kč. Nutno si sami odvézt. Tf až večer: 724827499.“
„Nabízím napínavou zachovalou dobrodružnou knihu pro mládež: Karel May: DUCH LLANA ESTACADA. Za 50 Kč. Vyd. SNDK, Praha 1966, v edici KOD = Knihy odvahy a dobrodružství, 2. vydání v SNDK, váz., A5, 168 stran. Ilustroval Zdeněk Burian (čb). 724 827 499 večer.“
Potom okouním v jedné z postranních lavic, odkud je výhled na zakrytý oltářní obraz. Žena s tulipány zmizela. Nejspíš se ale brzy objeví. Mohl bych tu ještě zůstat. Mohl bych už jít. Nemusím, ale po chvíli vycházím z kostela. Asi se sem brzy vrátím, říkám si v duchu a rozhlížím se po ranním náměstí.