Přestože by se teď na začátku dubna mohlo zdát, že hlavním problémem světa je pandemie koronaviru, neměli bychom na ni upírat veškerou pozornost. Ať už bude šíření viru a s ním spojený výjimečný stav pokračovat jakkoli, zásadní opatření byla přijata a dříve či později se vrátíme do normálu. Zásadní otázkou ovšem je, jak bude nová normalita vypadat, a o tohle se právě teď bude hrát.
Stejně jako Tomáš Baťa hned po vypuknutí první světové války uháněl do Vídně, aby si posichroval důležité armádní kontrakty, i teď nejspíš na dveře ministerstev a úřadů buší všichni, kdo v krizi cítí hlavně příležitost k obohacení a přerozdělení moci. Pokud si stejným směrem nepospíší i ekologické organizace a zeleně smýšlející občané, může se jim snadno stát, že je předběhne fosilní lobby. A to by zrovna teď byla velká škoda. Pandemie totiž ukázala, že i dříve neprůchodná opatření se dají ve výjimečné situaci prosadit velmi snadno.
V řadě světových metropolí včetně Prahy se najednou našlo bydlení pro bezdomovce, v Berlíně byly rozšířeny cyklostezky, aby mohli lidé snadněji dojíždět na kole do práce, letadla stojí na zemi a víkendová turistika, ničící evropská města, je u ledu, v řadě států se dramaticky zlepšila kvalita vzduchu, v parcích i ulicích se daří ptákům i jiné zvěři. Pandemie ovšem zvěstuje i pád mnoha malých obchodů a kulturních institucí, konečnou dominanci gigantických e-shopů či nástup diktatury v Maďarsku – záleží jen na nás, co se teď pokusíme zavést do praxe a čemu se naopak budeme bránit.
Hlavním argumentem fosilní lobby teď nejspíš bude tvrzení, že na zelenou transformaci ekonomiky nejsou peníze a musíme investovat do záchrany stávajících podniků. Proto je potřeba přesvědčit veřejnost, že fosilní průmysl byl už odepsanou záležitostí, a nemá tedy smysl do něj vrážet další prostředky. O práci teď tak jako tak přijde značné množství lidí, a proto přestává fungovat i věčný argument udržením zbývajících pracovních míst v dolech či uhelných elektrárnách.
I když se bude všechno vyvíjet dobrým směrem a brzy bude uvolněn pohyb zboží a služeb přes hranice, celý systém globální logistiky se bude z šoku nejspíš vzpamatovávat léta. Už teď je jasné, že se v létě a na podzim budeme muset rozloučit se španělskými rajčaty či italským lilkem. Přirozeně tak bude stoupat tlak na rozvoj udržitelného a soběstačného lokálního zemědělství a produkce potravin, což zase může dát trumfy do rukou zelené veřejnosti – pokud si pole zničíme herbicidy a erozí, ze zahraničí si sklizeň na rozdíl od dřívějších poměrů nedovezeme. A když si necháme zemědělství ovládnout obřími korporacemi, bude náchylnější k otřesům a méně pružné v reakcích na aktuální poptávku.
Bylo by naivní předpokládat, že současná krize radikálně změní přístup veřejnosti a politiků ke klimatickému kolapsu či neoliberálnímu kapitalismu – ty totiž na rozdíl od koronaviru nezabíjejí tak rychle a s vyčíslitelnou jistotou. Máme ale možnost dorazit polomrtvé zbytky ekologicky škodlivých firem, obchodních odvětví, plánů a koncepcí a na jejich místě začít v rámci obnovy prosperity budovat zelenější a udržitelnější společnost. Není to špatná vyhlídka.