Současná krize provázená povinnou karanténou je zátěžovou zkouškou nejen pro naši psychiku, ale i pro kulturní instituce a jejich fungování. Začíná být jasné, že kdo se nestačí včas adaptovat, může snadno vypadnout ze hry. Digitální umění a online vystavování ovšem mohou hrací pole výrazně změnit.
Vládou nařízené uzavření obchodů a kulturních institucí se nevyhnulo ani muzeím a galeriím, které už několik týdnů zejí prázdnotou – a to nejen u nás. Jako odpověď na omezení kulturního provozu vznikl fenomén „lockdown culture“, jak to trefně označil britský deník Guardian, tedy „kultura v době izolace“ sdílená ve virtuální podobě. Globální propojenost se stává hyperpropojeností a sociální život se přesouvá na síť. Úspěšnost galerií a muzeí se tak začíná odvíjet od schopnosti adaptace na nové, virtuální prostředí. Platformy pro digitální umění mají lehký náskok, zatímco některé kulturní instituce se s novou výzvou potýkají opatrně a příliš neriskují – jak ukázaly například první nejisté krůčky v podobě komentovaných videoprohlídek.
Galerie na obrazovce
V českém galerijním prostředí není kvalitních příkladů využití virtuální reality mnoho. V poslední době vystupuje do popředí Holešovická Šachta a její nový online výstavní projekt Digital Gallery, kurátorovaný Janem Gajduškem. Digitální prezentace děl, mezi nimiž prozatím převládá video, se rozrůstá dvakrát týdně a díla je možno zhlédnout přímo na stránkách galerie. Mezi prvními vystavenými umělci jsou Šimon Sýkora, Olga Krykun, Adrian Altman, Martin Lacko a Jakub Jansa. Galerie, donedávna pracující převážně s médiem malby, tak vykročila na nové, digitální pole, kterému se doposud příliš nevěnovala.
Po vstupu do Digital Gallery dostávám možnost vybrat si dílo, kterému věnuji několik minut svého karanténního času. Po zvolení nejnověji přidané práce, jejímž autorem je Jakub Jansa, mohu na své třináctipalcové obrazovce sledovat video s názvem Spiritual Fitness – One Touch. Stejně jako ve skutečné galerii ani v tomto případě nesleduji video s ubíhající časovou lištou ve spodní části, ale pohyblivý obraz, jehož stopáž neznám. Zatímco ke mně promlouvá uklidňující hlas, pozoruji skupinu lidí, kteří se navzájem dotýkají – hladí se po hlavě, po ramenou, krouživými pohyby si navzájem třou hrudníky. Mluvčí se stává koučem popisujícím pozitivní účinky vzájemných doteků. Ve videu se zároveň objevuje samotný autor, který je jakýmsi lektorem a vede ostatní ke správnému provedení dotyku. Dílo působí intimně a kombinace tlumených barev v odstínech béžové s oranžovými prvky spolu s jemnou podkresovou hudbou funguje terapeuticky. Jansova diplomová práce z roku 2016, pojatá jako několikadílný video seminář zaměřený na osobní rozvoj, příhodně reaguje na současné pocity izolace a nedostatku sociálního kontaktu. U ostatních děl si však důvodem výběru už tak jistá nejsem.
Digital Gallery Holešovické Šachty rychle a pohotově zareagovala na změnu situace a přizpůsobila se podmínkám kultuře v době izolace. Virtuálně vystavuje současné mladé autory a autorky, jejichž práce je mnohdy určena přímo pro online prostor, a v tom reálném proto nemusí tolik vynikat. Jedná se o jakousi digitální symbiózu. Digital Gallery nicméně postrádá jasnější utřídění děl, a to i přesto, že jde o kurátorský výběr. Prozatímní řazení jednotlivých prací za sebou podle jmen autorů nemusí s přibýváním vystavovaných děl fungovat. Otázkou tedy je, jak se projekt bude vyvíjet dále – což ostatně platí i o celé současné situaci. Hrozí totiž, že se online prostor galerie v budoucnu stane nepřehledným skladištěm, kde se jednotlivé obsahy budou navzájem překrývat a sežvýkané internetem ztratí svůj obrys. I z tohoto důvodu je zajímavé zkoumat koncept online vystavování u platforem s delší digitální stopou.
Krácení dlouhé chvíle
Starším a zkušenějším digitálním oddenkem je americká galerie Rhizome, založená v roce 1996. Tato platforma pro digitální umění a kulturu je od roku 2003 připojena k newyorské galerii New Museum. Rhizome se kromě online výstav zajímá také o konzervaci digitálních děl a od roku 1999 spravuje archiv ArtBase, který je volně přístupný veřejnosti. Přestože je tato platforma ve světě virtuálního umění veteránem, pro kterého je online prostor přirozeným prostředím, na současnou globální situaci reagovala podobně jako ostatní speciálně uzpůsobeným obsahem – skupinovou online výstavu WE=Link: Ten Easy Pieces. Projekt, jehož název odkazuje k americkému filmu Five Easy Pieces (Malé životní etudy, 1970), reaguje na pocity úzkosti a potřebu hledání identity, zažívané v době pandemie. Kurátor Zhang Ga na webu vystavil deset digitálních děl z mezinárodního open callu a zaštítil je společným cílem: zdůraznit důležitost internetového umění. Tato myšlenka ovšem mnohdy nabývá formy zábavné mobilní aplikace na ukrácení dlouhé chvíle.
The Ongoing Moment umělkyně Li Weiyi funguje jako obličejový filtr, který se nastavuje prostřednictvím jednoduchého testu nálady. To může i přes specifické vizuální provedení působit poněkud vágně. Na dílech je vidět, že pracují s představou diváka jednotlivce. Jelikož většina z vystavených prací byla určena především pro „oťukávání“ potenciálních technologických limitl mobilních telefonů, řada z nich je interaktivního rázu. Předem se tu počítá s komunikací díla s jednotlivcem, přičemž divákovo aktivní zapojení zajišťuje i jeho plnou pozornost, která by v prostoru reálné galerie nemusela nastat. Příkladem je práce Get Well Soon! australské umělkyně Tegy Brain a programátora Sama Lavignea – jakési internetové přáníčko, obsahující přes dvě stě tisíc generovaných přání brzkého uzdravení. Jedná se o abecedně uspořádaný archiv, kterým jako návštěvnice výstavy mohu vesele projíždět a pročítat si jednotlivá, občas trochu bizarní přání. Nicméně právě v tom, že je mohu podrobně a sáhodlouze zkoumat z pohodlí své chaty odloučené od civilizace, a na delší dobu se tak zabavit, vidím jisté úskalí. Svým zábavným, interaktivním charakterem se dílo po určité době stává spíše aplikací na ukrácení nudy a člověk po čase snadno zapomene, na co se to vlastně vůbec dívá. Otázkou zůstává, zda kurátor Zhang Ga při výběru děl nemyslel právě na karanténou znuděná, po zábavě hladovějící individua.
Digitální budoucnost?
Pozměněné pojetí prostoru v pandemické situaci se projevilo nejen na větší fyzické vzdálenosti mezi jednotlivci, ale i na mnohonásobně větší pozornosti, kterou získal virtuální prostor. Pro kulturní instituce to je výzva dívat se na svou činnost novým způsobem a adaptovat se na digitální provoz. Pro některé je to zkouška ohněm. Snaha se cení, ale neměli bychom zapomínat, že ne vše, co vznikne v online prostoru, je skvělé a inovativní. Virtuální prostor je oblastí nedozírných možností. Má tedy vůbec cenu snažit se do něj přenést kopii fyzické výstavy, která se stane jen stínem originálu?
Blízká budoucnost kultury je v tuto chvíli nejistá a online prostor může být oporou, která poskytne alespoň určitou míru jistoty. Je ovšem jen na nás, návštěvnících galerií a muzeí, abychom se v něm zorientovali a dokázali rozlišit, co je smutným výstavním stínem, a co naopak krokem vpřed k digitální výstavní budoucnosti.
Autorka studuje teorii umění.