Rozkolísaná fotografie

Sestry Linda a Daniela Dostálkovy, autorky celoroční dramaturgické koncepce ostravské galerie PLATO, zahájily letošní program fotografickou výstavou Skɪz(ə)m. Z instalace je na první pohled zřejmá kontaminace média všudypřítomnou vizualitou. Fotografie a video se staly nejdůležitější komunikační platformou dneška – jsou nástrojem marketingových strategií, každodenní komunikace, ale i politické a ideologické propagandy. Přejídání se digitální kaší z nejrůznějších internetových velkovýkrmen přerostlo v nekontrolované zhoubné bujení na sociálních sítích. Zrychlené scrollování obrázků na displejích tenkých černých destiček se stalo sice soukromým, také ale masovým rituálem. V lepším případě vyplňuje dlouhou chvíli v čekárně, ve vlaku nebo na toaletě, v horším nahrazuje komunikaci v kavárně, sledování filmu, divadla nebo koncertu.

Digitální obraz však není jen nástrojem sdílení informací, ale také prostředkem šíření dezinformací a stává se účinnou zbraní ovlivňující veřejné mínění. Vývojáři nejrůznějších softwarů na úpravu fotografií zřejmě jen stěží domýšleli možnosti takového zneužití a nyní k němu dochází v ohromné míře. Denně tak čelíme kvantům obrazových sdělení, na jejichž rozklíčování lidské smysly často nestačí. Fotografie, dlouho vnímaná jako otisk skutečnosti, se stala radikálně manipulovaným a zároveň manipulativním znakem, a to navíc na obecně dostupné bázi, kterou reprezentují kupříkladu aplikace v našich mobilních telefonech, třeba ty na záměnu tváří či vylepšení vzhledu.

Jemnozrnná kritika

Výstava Skɪz(ə)m mimo jiné ukazuje různé formy manipulací obrazu. Modifikace a vizuální asambláže prorůstají do fotografie a toto médium se s nimi musí vypořádat, ať chce nebo ne. Pod náporem všudypřítomné koncentrované vizuální agresivity se fotografie proměňuje a přijímá rozličné strategie vrstvení, nesrozumitelnosti, prolínání se softwarovou vizualitou nebo apropriace reklamně­-marketingového jazyka, který je bezpochyby součástí dnešního uměleckého diskursu.

Kurátorky Linda a Daniela Dostálkovy sestavily nevelkou mezinárodní výstavu fotografů a fotografek, které lze považovat za schizmatiky opouštějící tradiční formu fotografie, neboť se věnují postprodukčním přesahům a jiným strategiím zákulisní konceptuální práce. Konkrétně české autory Lukáše Jasanského s Martinem Polákem můžeme označit za významné hybatele konceptuální fotografie, a to i v mezinárodním kontextu. Formální charakter jejich fotografií se ale od většiny přístupů zastoupených na výstavě liší. Je neexplicitní, intelektuálně subtilnější a vyžaduje obeznámenost s jejich prací. Série snímků sochařských hlav, bust a poprsí od polského sochaře Alfonse Karneho je typickým dokladem „jemnozrnné“ a do jisté míry podvratné kritiky autorské dvojice. Nabízí divákovi subverzivní hru se seriózní fotodokumentární prací. Hlavy a busty instalované v muzeu v polském Białystoku jsou usvědčovány z pitoresknosti, aniž by autoři opustili vysoké profesionální standardy fotografování soch.

Rychle za sebou

Architektura výstavy sestává z dlouhé sádrokartonové zdi, na níž jsou v navazujícím sledu bez důslednějších pauz traktovány fotografie a digitální koláže. Instalaci tak lze vnímat jako otisk současného principu rychlé konzumace obrazových informací. Pokud budeme výstavou procházet zleva doprava (kurátorsky není jednoznačně dáno, kterým směrem se má pohyb odvíjet), uvidíme jako první velkorozměrnou koláž izraelské umělkyně Illit Azoulay. Zde je podstatné povědomí o tom, co je v díle obsaženo a zjevováno – bez něj bychom totiž skončili „pouze“ u estetického hodnocení. Ohromná koláž, která má na délku téměř deset metrů, sestává z tisíců makrofotografií a je vrstevnatou topografií konkrétního místa: luxusního brutalistního hotelového komplexu, nyní známého jako Elma, který se nachází na severu Izraele. Původní záměr nafocení opuštěného chátrajícího hotelu přerostl v archeologický průzkum odkrývající rozmanité historické a sémantické vrstvy (hotel sloužil jako základna pro vyslýchání zajatců během jomkipurské války a výpovědi zajatců jsou jako součást instalace umístěny na odvrácené straně výstavní stěny).

Na tuto koláž navazuje série digitálně manipulovaných koláží francouzské dvojice Mazaccio & Drowilal. Jejich práce tematizuje současnou vizuální turbulenci. Autoři apropriují (často mimo legislativní rámec autorských práv) volně dostupné internetové fotografie a spojují je do nových významových celků. Využívají přitom znakové síly reklamy, ale i obrazů heroizovaných populárních osobností, které má divák euroamerického civilizačního okruhu takzvaně pod kůží. Takové znaky mají velký psychologický potenciál budit emoce a lze s nimi dále strukturovaně a diverzně pracovat. Zabalením koláží do fólií a přelepením páskou nesoucí jména umělců autoři explicitně demonstrují vztah současné civilizace k obrazu jako ke komoditě.

Sílu softwarové manipulace fotografií pocítíme také v sérii dánského fotografa Asgera Carlsena. Jeho znepokojivě hybridní anatomické kompozice se volně pohybují na pomezí skutečného a surreálného, něžného a brutálního, pravdivého a lživého. Mrazivá síla Carlsenových „tělesných soch“ tkví ve stírání hranice mezi výchozí informací o povaze těla a její postprodukční deformací.

Zóna ticha

I když výstavní projekt na první pohled působí dosti skromně, portfolio různých přístupů, posunů a manipulací je široké a umožní i nezasvěcenému divákovi proniknout do strategií současné fotografické umělecké praxe. Výstava je zprávou o tom, jak se zbytňování a manipulace obrazových kódů – především ve virtuál­ním prostoru – propisuje do oblasti umělecké fotografie. „Plastické operace“ v médiu fotografie ukazují na obecnější fenomén otřesu a pokřivení pravdivosti. Ovšem jak bylo zmíněno výše, výstava neukazuje jen případy, kdy je fotografie volně manipulovaným obrazovým znakem, setkáme se i s fotodokumentárními záznamy konceptuálních procesů odehrávajících se mimo objektivy a software. Vedle již zmíněné série Jasanského a Poláka jde o práce polské fotografky Joanny Piotrowské. Ta fotografovala ochranné bunkry, které lidé na vyzvání sestavili v interiérech svých domovů.

Kurátorky představují také autory opouštějící fotografii jakožto dvourozměrné závěsné médium. Ruský umělec Andrey Bogush ve svých dílech přenáší fotografický či digitálně upravovaný obrazový materiál na látky, závěsy, sloupy, koberce a podobně. Kurátorky přesvědčily autora, aby se na výstavě prezentoval klasicky, tedy dvourozměrným závěsným obrazem, osobně bych ale ocenil spíše příklad pro něho typického přesahu k objektu.

Výstava obsahuje moment napětí, který ale nebyl zcela naplněn. Zatímco na jedné straně je výstavní stěna nahuštěna díly bez zásadnějších přechodových pauz, druhá strana je téměř prázdná – ovšem právě jen téměř. Myslím, že videotiráž, která běží ve smyčce na jednom konci, a přetištěné rozhovory zajatců z jomkipurské války na druhém konci jinak prázdné stěny působí rušivě, a ocenil bych, kdyby byly umístěny někde mimo tuto zónu ticha. Pak by se naplnil princip dvou kontrastních polí instalace: na jedné straně koncentrovaná vizuální smršť, na straně druhé ztišení a možnost kontemplace.

Autor je kurátor.