Debata o osudu památek z doby socialismu neutichá ani více než třicet let po roce 1989. Specifické postavení ve veřejném prostoru mají pomníky spojené s historií dělnického hnutí a KSČ. Právě v nich se totiž zhmotňuje naše nejistota ohledně minulosti, kterou – podobně jako památníky samotné – nelze zcela odideologizovat.
Před rokem plnily stránky českých médií spory o sochu maršála Koněva v pražské Bubenči, vzápětí se probíralo „poškození“ žižkovského pomníku Winstona Churchilla. Debata o pomnících a památnících bývá – jak jsme mohli sledovat – často emocionální a polarizovaná, paměť ve veřejném prostoru si však zaslouží nuancovanější pohled. A právě k takovému přístupu mohou přispět památníky, jež vznikly v období státního socialismu jako součást specifické stranické interpretace dějin. Mohlo by se zdát, že tyto pomníky již beze stopy zmizely, při bližším průzkumu českých měst, obcí i krajiny však zjistíme, že předpokládaná a často diskutovaná „čistka“ po roce 1989 zdaleka nebyla tak razantní. Ohledávání pozice těchto artefaktů v současném veřejném prostoru nám pak může odhalit daleko širší škálu přístupů, než je rozhodnutí danou památku odstranit nebo naopak chránit. Dodejme, že vzpomínání ve veřejném prostoru je dynamický proces, v němž rok 1989 sice představuje podstatný zlom, nikoliv však tečku. Debatu o paměti je třeba neustále oživovat.
Pocty pohlavárům i dělníkům
Z veřejného prostoru po sametové revoluci zmizeli zejména nejviditelnější a nejexponovanější reprezentanti komunistického režimu, především památníky Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého nebo Vladimira Iljiče Lenina. Připomínky některých dalších, ne tak jednoznačných postav byly skrývány a odsouvány na méně významná místa. Do této kategorie spadá třeba i osobnost Julia Fučíka. Právě Fučíkova nepřítomnost v dnešním veřejném prostoru přitom dobře reprezentuje dilema české společnosti po roce 1989. Fučík byl komunistický odbojář popravený nacisty. Zároveň ale dvě generace zažily natolik intenzivní a tendenční propagaci Fučíkova odkazu, že nabýval až komických rozměrů a postupně se zcela vyprázdnil. Mají tedy být Fučíkovy sochy odstraněny, anebo je máme zachovat?
Zřejmě ne tak křiklavé, ale o to více vypovídající jsou příběhy památníků, jež byly v dobovém jazyce nazývány „památky revolučního a dělnického hnutí“ a tvořily významnou součást socialistické interpretace dějin. Jedná se o připomínky událostí z různých období bojů dělnické třídy, u nichž byla zpravidla zdůrazňována role komunistické strany a jejích předchůdců. Mezi takové monumenty patřily například památník duchcovského viaduktu, památník obětem frývaldovské stávky nebo památník dělnického hnutí na Bílé hoře v Brně. V Duchcově byl pomník postaven v roce 1954 blízko železničního viaduktu, kde došlo roku 1931 ke střetu dělnického pochodu s četnictvem; v roce 1963 byl pak kvůli těžbě uhlí přesunut do centra města. Plastika k připomínce třicátého výročí frývaldovské stávky vznikla v roce 1961 v obci Lipová-lázně poblíž Jeseníku. Oba tyto pomníky, stejně jako mnohé další, měly status národní kulturní památky. Brněnský památník dělnického hnutí z roku 1967 se skládá z abstrahující sochařské realizace a pamětní desky, která připomíná demonstrace dělníků vedených Josefem Hybešem. Podobná místa bychom však nalezli ve většině českých regionů.
Koroze významu
Památníky byly dějišti oficiálních vzpomínkových aktů, ale i místy spojovanými s dalšími podstatnými událostmi v životě měst a obcí. Jejich forma ve většině případů čerpala ze socialistického realismu, u některých monumentů bylo však využito i abstraktnějších výrazových prvků, jako je tomu například u sochy Miloše Zeta Noční přechod z roku 1968, která je součástí památníku partyzánského hnutí v Morávce. Pomníky vyprávěly příběhy, jež byly dobově podmíněné a podřízené oficiálnímu výkladu dějin. To však neznamená, že tato pietní místa byla nutně dysfunkční. O tom, že se stávala přijímanou součástí veřejného prostoru, svědčí například záznamy v pionýrských kronikách nebo jejich ustálené využívání v lokální lidové toponymii. Někdy se památníky zapsaly do historie města i z jiných důvodů – v Duchcově například v souvislosti s vyjednáváním o budoucnosti města, jež bylo ohroženo těžbou uhlí. Jako součást místního koloritu se také stávaly součástí vzpomínek jednotlivců, kteří si je spojují s pionýrskými strážemi či školními výlety.
Po roce 1989 se mnohé památníky revolučního a dělnického hnutí změnily. Mnohdy jim byl odejmut status nejvyšší památkové ochrany, v některých případech byly provedeny i úpravy – došlo kupříkladu k obměně textu na pomníku nebo k sejmutí některých symbolů. Přesto realizace ve veřejném prostoru často zůstaly – připomínaly totiž události, které se skutečně odehrály, jakkoli se o jejich významu mohou vést spory. V některých případech, například u dělnických stávek, hrál důležitou roli také pietní vztah k obětem násilí.
Ještě komplikovanější situace nastala u památníků připomínajících válečné dění. Jejich dědictví se nový režim zříci nemohl, a tak přišlo období jejich složité reinterpretace. Nejzřetelněji se toto hledání nového významu projevilo v případech, jež se staly součástí globální sítě míst paměti válečného utrpení, jako jsou třeba Terezín nebo Lidice. A zde se znovu dotýkáme klíčové otázky, kde leží hranice mezi připomínkou určité událostí a její dezinterpretací. Je možné památníky očistit od předchozích významů a shodnout se na současné, historiky přijímané interpretaci události, k níž se odkazuje? Terezín i Lidice představují významnou součást porevoluční politiky paměti, naopak většina lokalit připomínajících boje dělnické třídy postupem času upadla do zapomnění – korodovala nejen jejich fyzická podoba, ale i význam událostí, které měly připomínat.
Chvála nejednoznačnosti
Při hledání vhodného přístupu k památníkům z doby socialismu vezměme v potaz ještě další prvek, a sice obecnou proměnu našeho vztahu k minulosti. Nemluvím teď o razantních politických gestech, ale spíše o jemnějším, každodenním zabydlování našeho světa minulostí. Právě tento prvek v často hlasitých diskusích o pomnících postrádám. Hledání rodinných kořenů nebo až archeologický zájem o dějinné stopy v krajině se v poslední době stává sdílenou kulturní praktikou a oblíbenou volnočasovou aktivitou. Historie je pro mnoho lidí podstatným tématem. Existují i specifické způsoby zacházení s minulostí, například objevování opuštěných míst, kde se „zastavil čas“. Fotografie pozapomenutých objektů i některých památníků se pak objevují na sociálních sítích, kde se připojují k seznamům turisticky atraktivních lokací (příkladem může být zakonzervované město Pripjať nedaleko Černobylu nebo opuštěný zábavní Spreepark v Berlíně).
Přestože českým památníkům chybí monumentalita sochařských a architektonických realizací, jaké najdeme třeba v bývalé Jugoslávii, i některé tuzemské pomníky spojené se státním socialismem mají svou atraktivitu. Třeba výše zmíněná sochařská realizace na Bílé hoře v Brně je častou součástí stylizovaných fotografií uživatelů Instagramu – dnešní podobu skulptury dotvářejí graffiti nejrůznější kvality, navíc je odsud výhled na Brno. Instagramové příspěvky nemají žádný politický podtext, sochařské zhmotnění komunistické interpretace dějin pouze dotváří estetiku „divného místa“.
Myšlenka, že bychom mohli památníky, které výrazně ideologizovaly odkaz některých dějinných událostí a historických postav, očistit a dobrat se „historické pravdy“ je každopádně mylná. Památníky dělnického hnutí a socialistických hrdinů navždy ponesou otisk doby svého vzniku, původní významy v nich zůstanou nadále zapsány. Stejně tak se ale do paměti vryly nové obsahy, které jim byly postupem času připisovány, včetně vzpomínek našich předků. Mimo to tyto artefakty ve veřejném prostoru svou nejednoznačností i svým aktuálním stavem připomínají některé debaty a spory vedené po roce 1989. A v neposlední řadě tato místa mohou nalézt nové využití a nový překvapivý význam. Případ každého monumentu je třeba posuzovat zvlášť a důležité slovo by měla mít především místní komunita. Pokud bychom se však pokoušeli veřejný prostor vyčistit, nezbavili bychom se tak i vlastní paměti?
Autor je historik.