Aby města přežila

Co vás motivovalo k práci na komiksu, který by měl pomoci městům čelit klimatické krizi?

V poslední době jsem měl možnost zapojit se do přípravy různých městských adaptačních strategií či projektů participativního plánování. Byl to pro mě úkrok od akademické diskuse, ve které se běžně pohybuji a která se věnuje spíš hledání řešení na úrovni mitigačních strategií a hlubší sociální a ekonomické transformace společnosti. Byl jsem svědkem toho, jak se liší akademické představy o sociálně ekologické transformaci od představ samospráv a dalších městských aktérů. V Česku se ve veřejné debatě hodně diskutují právě adaptační strategie a mitigace stojí mnohem více na grassrootových kořenech, nesou ji na bedrech většinou ti, kteří stojí mimo oficiální sféru rozhodování, například aktivisté. Lidé zodpovědní za plánování měst mitigační perspektivu vnímají jen málokdy.

Ve vztahu k environmentalismu je ­velmi důležité uvažovat nad infrastrukturami z po­­hledu struktur a naopak. Když řeším adaptační opatření, není důležitá jen technická stránka, kupříkladu že vysadím strom, ale je zásadní, kdo ten strom bude zalévat a komu prospěje. Je pod tím stromem lavička, na kterou si mohou sednout místní senioři? Právě environmentalismus dokáže hodnotit, jaké chování je environmentálně přínosné. Můžete mít skvěle navržené uhlíkově neutrální obchodní centrum, které ovšem přiváží neekologickou módu a květiny ze zahraničí, anebo postupnou rekonstrukci industriální zóny, založenou na participaci s místními, která naplní cíle klimatické neutrality sice později, ale jednotlivé aktivity budou klimaticky udržitelnější. Mou motivací pro spolupráci na komiksu Jak navrhnout město, které ­(pře)žije? bylo vytvořit materiál, který na tyto problémy upozorňuje a který má potenciál zasáhnout širší veřejnost – přináší odborná řešení, ale je psán populární formou.

Jaké jsou největší chyby českých samospráv při boji s klimatickou krizí? Co je nejvíce brzdí?

První klimatické plány a strategie začaly české obce připravovat teprve nedávno, je to otázka posledních pár let. Nemáme tedy zatím moc zkušeností, většinou se jedná o pilotní projekty. V poslední době sice čím dál víc měst schvaluje nejrůznější koncepce životního prostředí a vyvíjí v tomto směru velké úsilí, ale záhy narazí na limity současného urbanismu. Nejčastěji na to, že modro­-zelená infrastruktura je stále upozaďována oproti infrastruktuře dopravní a technické. Při realizaci konkrétních opatření by ideálně měly být v rovnováze, nebo by modrozelená měla být dokonce důležitější. Když to zjednoduším, internetový kabel může vést kdekoli, ale strom či jiné prvky živé sítě mají mnohem víc potřeb. Dnes se většinou udělá rekonstrukce a teprve pak se do ní vsadí zelené prvky – přitom by to mělo být naopak.

Není to také otázka politických a ideologických limitů?

Pokud nějaká opatření jdou směrem, který lidem s ekonomickou nebo politickou mocí nevyhovuje, označí je za sociální inženýrství. A to tady přece nechceme! My se ale ve skutečnosti ještě nedostali ani k tomu, co vlastně sociální inženýrství znamená. Tak jako se sociální vědy snaží přispět k tomu, aby byly klimatické strategie a budoucí společnosti spravedlivé a demokratické, technické obory by měly zajišťovat realizaci navazujících technologických opatření. Jenže u nás se často i technická řešení shazují jako sociální inženýrství, jako zelený progresivismus, který je třeba odmítnout. Natož abychom se dostali k ideovým řešením.

Města v západní nebo severní Evropě mají často nějakou vizi. Dobrým příkladem je Rotterdam, který má koncept přechodu na novou udržitelnou ekonomiku, jehož vlajkovým projektem je potravinová síť ­– food cluster. Rozvíjí ideu produkce potravin v příměstských nebo městských zónách, podporuje výzkum technologií, které by tomu napomáhaly, i různé možnosti alternativní distribuce… Podobným směrem jsem se snažil vést i náš komiks – ukázat, že jedna věc je technický základ a infrastruktura a druhá věc to, jak se ve městě chováme. Je třeba se zamyslet, zda a jak má město podporovat odpovědné chování obyvatel, a vysvětlovat, co je potřeba z hlediska městotvornosti a odolnosti. Neznamená to jen odolnost vůči suchu nebo vedru, ale i vůči faktu, že s klimatickou krizí přichází také potravinová krize. Je dobré mít na vědomí, že město je schopno vypěstovat si část potravin samo – a podobné je to i s energetikou a dalšími tématy, kterým se v komiksu věnujeme.

Je v Česku nějaké město, které lze považovat za dobrý příklad?

Chtěl bych jen upozornit, že zavádění opatření mohou bránit i vnitřní struktury magistrátů a radnic, kde najdeme odbory, které hledají řešení, ale jiné jsou byrokratičtější. Také si uvědomuji, že zatímco já v rámci své práce mohu sledovat, co se v tomto ohledu děje v zahraničí, lidé pracující na úřadech tu možnost většinou nemají. Na druhou stranu dnes existuje množství odborníků a projektů, které se obcím snaží pomoci a poskytují jim například data. Města dnes mají k dispozici tepelné mapy, klimatické zónování a podobně, ale často je neumějí využít v praxi.

Potřebu systémových změn je možné ukázat na příkladu západních měst – tam také jen nevzali bagr a neudělali na ulici víc místa pro stromy. Jedním z prvních kroků byla transformace mobility, kdy přešli ve velké míře z automobilové na cyklistickou a pěší dopravu. A v tu chvíli máte v ulicích mnohonásobně víc místa pro pobytovou zónu, která může být zároveň zelená… V Česku jsme zatím spíše v té přípravné fázi a v mnoha obcích se tomu věnují opravdu šikovní lidé, ale pokud bych měl vybrat jedno město, které má podle mě dobře nakročeno, byla by to Jihlava. Ta je dobrou ukázkou toho, že pro začátek stačí vize, kterou můžete diskutovat jak v rámci městské organizace, tak navenek s veřejností, a to se v Jihlavě daří.

V komiksu zmiňujete důležitost komunitních řešení pro městské plánování. V čem podle vás tkví síla komunit? A nejde o přenášení odpovědnosti ze systémové na individuální rovinu?

Jednání na úrovni jednotlivce je věc přesvědčení. Pokud si člověk není vědom potřeby systémové změny, může to být problém, ale to neznamená, že by neměl dělat věci, které pokládá za správné. Komunitní aktivity považuji za třetí pilíř místní samosprávy a ekonomiky, za mezistupeň mezi státními, centrálními aktéry a jednotlivcem. Teoreticky jednotlivec v demokracii může prosazovat své zájmy volbou svých zástupců, ale to je založeno na systému většiny, takže ­jednotlivé hlasy vlastně nejsou úplně zastupované. Komunitní řešení poskytují jednotlivým hlasům mnohem více prostoru, protože se často snaží o nehierarchické uspořádání. To může vést nejen k ujasňování a definování potřeb, ale i k formování politické agendy, třeba v rámci sousedství. Jednotlivec s jediným hlasem ovlivňuje veřejnou debatu jen obtížně, ale společenství má šance mnohem vyšší. Disponuje větší sílou i časovými možnostmi.

Komunitní řešení mají také potenciál zvyšovat kvalitu života. Není to přece tak, že si zvolím samosprávu a pak budu jen čekat, až mi zlepší život. Samospráva mi může poskytnout nějakou základní infrastrukturu nebo vizi a spolu se státem by měla řešit problémy typu nedostupnosti bydlení, ale kvalitu života určují i jiné faktory. Úkolem města je proto poskytovat poradenství a podporu, aby bylo pro lidi co nejjednodušší rozvíjet lokální ekonomiku a vztahy a pečovat o blízký veřejný prostor. My jsme ovšem zvyklí žít v binárním světě, rozděleném na soukromý prostor, kolem kterého si postavím plot, a prostor veřejný, o který ať se stará někdo jiný. Ale to, co se děje těsně za mým plotem, mě přece velmi ovlivňuje. A my se potřebujeme dohodnout na tom, co se v těchto místech bude dít, protože právě to jsou prostory, kde se toho může dít nejvíc. Zatím s nimi ale nedokážeme moc zacházet. Tržnímu jednání jsme se naučili, ale když někdo vstoupí do opuštěné budovy nebo brownfieldu nebo když si někdo udělá předzahrádku pod okny paneláku, ne­­umíme si s tím poradit. Cílem je přitom zvýšit kvalitu sousedství a života. Netržní řešení mohou zásadně pomoci při tvorbě klimaticky odolných měst. Obecně platí, že ve správně fungující obci by měly fungovat a spolupracovat všechny tři zmíněné vrstvy – samospráva, komunity i jednotlivci.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.