Změna začíná zevnitř

V Londýně usazená ­francouzsko­-americká režisérka Lisa Rovner se ve svém dokumentárním filmu Sestry s tranzistory (Sisters with Transistors) zaměřila na ženskou stopu v dějinách elektronické hudby. Lineární vyprávění a nenápadná režie, vedená snahou nestrhávat na sebe pozornost, což není u dokumentů tohoto typu příliš obvyklé, přispívají k tomu, že snímek působí poněkud tradičně. Řadu dostupných archivních materiálů režisérka doplňuje novými rozhovory o práci skladatelek, nahrávkami, záznamy koncertních vystoupení a průvodním komentářem americké hudebnice Laurie Anderson. Touto formou film provádí diváky novátorskými postupy elektronické hudby a svým výhradním zaměřením na tvorbu žen obrací perspektivu naprosté většiny dokumentů na dané téma, neboť ty obvykle neuvádějí ani jednu ženu.

Většina skladatelek, o nichž dokument pojednává, není již aktivní, případně za sebou mají větší část své kariéry. Z vlastní zkušenosti ale vím, jak vděčné bývají tyto umělkyně za pozornost, které se jim konečně – se značným zpožděním – dostává a s jakou ochotou sdílejí výsledky své práce. Fakt, že jména významných skladatelek zůstávají širší veřejnosti neznámá, je důkazem dlouhodobého systémového selhávání kulturních institucí. V tomto smyslu jsou Sestry s tranzistory pokusem o narovnání obecného povědomí o tvorbě zastoupených umělkyň, protože práce těchto žen byla z dějin vypuštěna. A je načase s tím něco udělat.

Nezbytný protipól

Tara Rodgers ve studii Toward a Feminist Historiography of Electronic Music (K feministické historiografii elektronické hudby, 2012), založené na rozsáhlém výzkumu o sociální spravedlnosti v elektronické hudbě, dochází k závěru, že jména žen byla v průběhu psaní dějin hudby průběžně vymazávána. Hlavním motorem tohoto mechanismu je fakt, že promotéři, producenti, kurátoři a další kulturní aktéři v mocenských pozicích nejsou ochotni přijmout zodpovědnost, pokud jde o nastavení spravedlivého přístupu k historii, a co je důležitější, ani pokud jde o rovné příležitosti. Film Lisy Rovner tuto agendu zcela opomíjí a nevyužívá možnost vyjádřit politicky vyhraněnější postoje. A z tohoto důvodu také mnohé z toho, co se nachází pod nálepkou „pionýrky elektronické hudby“, zůstává nerozkryto. Nezbývá než doufat, že tato neangažovanost pramení z vědomého rozhodnutí zmíněné otázky neřešit. Rovner nakonec vytváří důležitou protiváhu zažitým vzorcům už jen tím, že poskytuje k tématu daleko více informací, než se dá v obvyklých zdrojích dohledat.

Není třeba zdůrazňovat, že s elektronickou hudbou byla vždy spojena určitá privilegia. K jejímu vytváření jsou potřeba nástroje, které hned tak někdo nemá a které vždy byly a dodnes jsou závislé na ekonomických, společenských a geopolitických podmínkách. Mechanismus, jímž vznikl poměrně úzký soubor toho, co je dnes považováno za reprezentativní pro ranou elektronickou hudbu, je v tomto světle přirozené čitelný. Promítá se do něho i jazyková bariéra, neboť historie často zahrnuje pouze ty, kteří komunikují v angličtině. Dnes však máme k dispozici dříve nedostupné informační zdroje, a abychom byli schopni vidět celý obraz, měli bychom nahlédnout i za hranice toho, co je na první pohled zjevné. Jinak se totiž vystavujeme riziku, že uvidíme pouze nepatrný výsek i mezi samotnými skladatelkami. Sestry s tranzistory tak mohou vést k opětovné replikaci názoru, že dotyčné umělkyně jsou výjimečné případy v převážně mužských dějinách hudby. Přitom ač nelze popřít, že ženy tvořily mezi skladateli menšinu, nebylo jich zase tak málo. Potvrzuje to kupříkladu kniha Women in Audio (Ženy v audiu, 2019) od Leslie Gaston­-Bird nebo poslední dobou časopis Trigger, jejž vydává Synth Library Prague.

Minulost patří ženám

Snímek Sestry s tranzistory se zaměřuje především na známější tvůrkyně, jako jsou Wendy Carlos, Suzanne Ciani nebo Daphne Oram. Carlos celosvětově proslula syntetickými varia­cemi Bachových partitur, ale také sound­trackem ke Kubrickovu Mechanickému pomeranči (1971), Ciani byla průkopnicí syntezátorové hudby a byl o ní natočen samostatný dokument A Life in Waves (Život ve vlnách, 2017), Oram v padesátých letech pracovala v radiofonické dílně BBC a objevila systém grafické notace, tzv. oramics. V dokumentu má samozřejmě své místo i Éliane Radigue, která se loni dočkala rozsáhlé monografie Éliane Radigue – Intermediary Spaces / Espaces intermédiaires (­Éliane Radigue – Mezilehlé prostory, 2019), nebo Pauline Oliveros, jejíž tvorba otevřela tak velké množství nových možností, že zúžení jejího přínosu na metodu takzvaného hlubinného poslechu (deep listening) je značně reduktivní.

Dalším problémem filmu je fakt, že neposkytuje příliš mnoho kontextu. Je dobře, že se nepokrytě soustředí pouze na tvorbu žen, ale bohužel už neříká, proč to dělá. Zdá se mi, že je stále důležitější nezdůrazňovat pohlaví umělců. Proč bychom ho vlastně měli řešit? A proč se řeší pouze tehdy, když jde o ženy? Ve feministických kruzích o tom probíhá dlouhá a už poněkud vyčpělá diskuse. Chápu důležitost vyzdvihování bojů a úspěchů všech, kteří jsou členy neprivilegovaných skupin, ale možná je načase přestat považovat hudební skladatelky za minoritu a začít o nich přemýšlet jako o chybně interpretované a dlouhodobě ignorované skupině. Jak prohlásila Pauline Oliveros už na začátku sedmdesátých let, „neříkejte jí dámy skladatelky“. Nejsou to ženy­-umělkyně, ale pouze umělkyně.

Potřeba změny

V dokumentu pochopitelně najdeme i řadu dalších, méně hvězdných jmen. Například Maryanne Amacher, jejíž zvukový výzkum vedl k objevení sluchového jevu, jejž nazvala „otoakustické emise“; Maggi Payne a její rozsáhlou multimediální tvorbu šedesátých let; Claru Rockmore, dobově známou pro její mistrovskou hru na těremin; Delii Derbyshire z radiofonické dílny BBC, jež se v šedesátých letech proslavila ústřední melodií seriálu Doctor Who; Laurie Spiegel, která se mimo své práce se syntezátorem Buchla podílela na vývoji algoritmického hudebního softwaru Music Mouse. Kromě toho je ve snímku ještě jedna rovina vyprávění: skládá se z hlasů současných tvůrkyň, jako jsou Aura Satz, Ramona Gonzales a mnohé další umělkyně, které jsou podle všeho širšímu publiku také neznámé.

Nakonec je potřeba zmínit, že nerovnosti vládnou ve všech oblastech, v nichž jsou ženy (nebo naopak muži) chybně považovány za minoritu. V dokumentu o ženských elektronických hudebnicích tak většinu zvukového týmu tvoří opět muži. Změna musí začít zevnitř.

Autorka je zvuková designérka.

Z angličtiny přeložil Martin Blažíček.