Chápání přírody je dnes značně vychýlené. Bez mrknutí oka vyzdvihujeme selskou kulturní krajinu jako tu nejlepší ze všech a někteří tvrdí, že divočina – například vlk – do ní nepatří. Ohledně zdravé krajiny a její adaptace na klimatickou krizi související s omezováním sucha a povodní snad nemůže panovat větší omyl.
Po ústupu posledních ledovců na našem území se z původní řídce zarostlé tajgy stala hustě zalesněná krajina. Lesy byly s nástupem zemědělství klučeny, mokřady vysoušeny. Za pár století vznikla převážně bezlesá krajina (lesy v Česku zabírají zhruba 34 procent z celkové rozlohy) s vodní sítí redukovanou zhusta do otevřených kanálů či trubních podzemních systémů. Odkanalizovali jsme zkrátka obrovská území. Vyhnáním vody se utvořila polopoušť určená zejména pro obilí a zemědělské bezlesí, které těžko odolává horku a povodním. Namísto smíšených lesů pak vznikla především monokulturní pole smrků.
To nutně vedlo k narušení přírodní rovnováhy, což se projevuje vymíráním či naopak přemnožováním druhů. Krajinu jako celek však stále neřešíme.
Jako by ovládání přírody a krajiny bylo pozitivní za všech okolností. Květnatou louku plnou hmyzu vystřídal monoliticky mrtvý anglický trávník udržovaný pomocí traktůrku, jehož rachocení se stalo zvráceným projevem péče o pozemek. Hlavní imperativ říká, že pozemek musí být v rovině, i kdyby se měl zavézt radioaktivním odpadem. Roviny přitom generují bleskové povodně, před nimiž se „chráníme“ betonovými koryty, hrázemi či přehradami za stovky miliard korun. Dokud teče voda z kohoutku, proč přemýšlet o lepší krajině?
Současné mladé generaci přijde povážlivě divoká i smrčina za vsí. Někdy se do ní dokonce bojí vypravit sami. V Praze si prý do lesa najímají i průvodce! Když jsem byl před dvaceti lety v lese s kamarádkou z USA a shýbl jsem se pro borůvku, vrhla se ke mně s panickým křikem, že se otrávím – potraviny se přece kupují v supermarketu! Netrvalo dlouho a už takovou generaci máme i tady.
Žijeme v domnění, že můžeme dělat, cokoli chceme, a příroda to vydrží. Sice ve zdejší krajině ubyly desítky tisíc kilometrů mezí, stromů, potoků a mokřadů, ale kdo by si té vleklé změny, postupující během několika generací, všímal? Příchozí z doby vzdálené pár set let by se divil, co vše dnes považujeme za normální.
Kulturní krajina se hroutí a bez určitého podílu divočiny nemá šanci dále poskytovat své produkční ani mimoprodukční (ekosystémové) funkce. Čím více divokosti v krajině bude, tím bude zdravější, což platí i pro tu kulturní, jež je uzpůsobená pro lidské potřeby. Proto je zcela legitimní usilovat nejen o obnovení smíšených lesů a zasazení stromů do zemědělské krajiny, ale i o návrat velkých živočišných predátorů, kteří udržují rovnováhu býložravců. Přítomnost vlka tak pomůže uzdravit i kulturní krajinu. Zdivočení lze přitom dosáhnout snadno: část ploch prostě vrátíme přírodě a vodě. To podpoří i ekosystémové služby včetně zvýšení zádrže vody a uhlíku. Krajina, pitná voda i potraviny pak budou čistší. Péči o tyto služby pochopitelně bude nutné zemědělcům i lesníkům dostatečně ocenit.