Chimamanda Ngozi Adichie patří k nejznámějším a nejoceňovanějším nigerijským spisovatelkám. Čeští čtenáři se již mohli seznámit s pozdějšími romány i esejistickou tvorbou této anglicky píšící autorky. Její debut Purpurový ibišek vypráví příběh dospívajících sourozenců, kteří čelí patriarchální despocii.
Debutový román nigerijské autorky Chimamandy Ngozi Adichie, nazvaný Purpurový ibišek (Purple Hibiscus, 2003; česky 2020), je pestrobarevnou mozaikou života dospívající Kambili. Prostřednictvím jejího vyprávění nahlédneme do vnitřního chodu domácnosti, která žije ve zkoprnělém strachu před despotickou hlavou rodiny. Otec Eugene, fanatický křesťan, si potrpí na řeholní řád, jehož porušení se nemilosrdně trestá. Metoda cukru a biče, kterou Eugene řídí celou domácnost, normalizuje to, že láska musí pálit jako horký čaj na jazyku i na srdci. Násilí, jež páchá doma, však nevypouští za čtyři stěny svého vyleštěného paláce. Pro ty, kteří ho neznají v rodinném kruhu, je Eugene symbolem úspěchu, ztělesněním dobromyslnosti, bohabojnosti a pokory. Díky misionářům to dotáhl ze své rodné vesničky Abba do vysokých kruhů ve městě Enugu, kde vlastní několik továren a novinové vydavatelství, kterému záleží na svobodě slova. Pro troufalé články je jeho redakce často terčem nigerijské vlády, musí měnit adresy a novináři čelí výhrůžkám smrti. V Eugeneově domě ale panuje hrobové ticho.
Za pískově béžovými závěsy je tíživé dusno, které se mísí s úzkostí, strachem a bezmocí. Komunikace zde probíhá hlavně neverbálně, posunky, pohledy a mlčením. O tom, co se v honosném domě s mramorovými podlahami a vysokými stropy děje, se nemluví. Kambili i její starší bratr Jaja tráví svůj čas analyzováním vzorců otcova mechanického chování. Podle rychlosti a dusotu tátových kroků rozpoznají, jakou má náladu, a předpovídají jeho další tahy. Se zatajeným dechem sledujeme terorizovanou domácnost, kde jen promluvit znamená porušit pravidla.
Bortící se domov
„Doma se to začalo bortit, když bratr Jaja nešel ke svatému přijímání. Táta pak po něm hodil svým těžkým misálem a rozbil přitom figurky na poličkách.“ Úvodní scéna předpovídá další vývoj příběhu. S roztříštěnými figurkami se postupně tříští i celý skleněný palác, ve kterém jsou uvězněni členové rodiny. Zpochybnění ideologické autority otce motivuje i ostatní členy rodiny k tomu, aby se stavěli kritičtěji ke každodenním násilným činům, před nimiž byli zvyklí zavírat oči. Téměř systematicky se totiž zaposlouchávají do pravidelného bušení dveří v ložnici rodičů a vyčkávají maminku Beatrice, která z pokoje pokaždé vychází jinak zbarvená.
Jazyk popisující modřiny po surovém násilí jako „kruhy nachovočerveného odstínu přezrálého avokáda“ vypovídá o tom, že Kambili si jen stěží přiznává závažnost násilí, kterého je svědkem a zároveň obětí. Dívka, která nemá po svém boku soběstačnou a sebevědomou postavu ženy, se totiž jen velmi obtížně může vymanit z patriarchálního sevření. Naštěstí se jejich mramorový palác brzy zaplňuje smíchem tety Ifeomy, postavy, jejímž prostřednictvím se knížka dostává k feministické kritice falocentrické společnosti. Úspěšná profesorka v Ústavu afrických studií v Nsukce odmítá přijímat marginalizovanou pozici přisuzovanou ženám. Jaja a Kambili u ní nacházejí útočiště před tyranií otce a také pojítko ke svým kořenům, které se Eugene odjakživa snažil přervat.
Když se kolonizuje duše
Katolická víra, evropská společnost a jazyk kolonizátora představují pro Eugenea jedinou pravdu a ta je mu bližší než jeho vlastní kultura, jazyk a tradice. Indoktrinovaný západními ideály se nechává vykořenit a nutí k odmítnutí kořenů i své potomky – jako typická oběť koloniálního násilí. Chirurgicky se snaží odstranit jakýkoli vztah ke své minulosti a rodině. Se svým otcem přerušil veškerý kontakt od chvíle, kdy papa-nnukwu odmítl evangelizaci bílými misionáři. Vnoučata dědečka znají jen z každoročních návštěv trvajících čtvrt hodiny. Zde se nám poprvé ukazuje kontrastní charakter Ifeomy a Eugenea – sourozenců, kteří sice získali totožné vzdělání, ale vydali se jinými životními cestami. Oproti Eugeneovi dokázala Ifeoma najít rovnováhu, udržet si svoji identitu v zemi zmítané mnoha politickými a kulturními změnami a zároveň se na tyto změny adaptovat.
Podobně uvažují i Ifeominy děti: ač jsou mladší než Jaja a Kambili, pohybují se v reálném světě mnohem lépe. Přemýšlejí kriticky, kladou otázky a snadněji rozpoznají manipulaci. Zároveň si střeží svoji národní a kulturní identitu, silně se vymezují vůči korupci, kritizují vládnoucí skupiny a protestují proti odlivu mozků, jenž ničí vyhlídky na zdravou budoucnost Nigérie. Jaja a Kambili jim zprvu mlčky přihlížejí. Postupně ale nacházejí svůj hlas a učí se své myšlenky artikulovat bez ostychu.
Čas trávený s rodinou tety Ifeomy v univerzitním městě Nsukka se dá přirovnat k jejich prvnímu bezstarostnému nádechu. Poprvé se nacházejí mimo dohled otcovy autority a ochutnávají nový způsob života. V nově nalezeném útočišti si poprvé uvědomí, že se katolická víra, igboština a národní písně nemusejí vylučovat, že Bůh miluje každého člověka bez ohledu na způsob, jakým vyznává víru. K této reflexi jim pomůže i iniciační setkání s mladým knězem Amadim. Poznávají poprvé sami sebe, svá přání, tápavě se zbavují nánosů myšlenkových automatismů a pravidel vštípených otcem a seznamují se se zvukem svého smíchu. „Znělo mi to podivně – jako by mi někdo pustil nahrávku cizího smíchu. Najednou jsem nevěděla, jestli jsem vůbec někdy vlastní smích slyšela.“
Vůně svobody
„Život je tu plný drobných divů, které jsem se snažila zachytit ve svém románu,“ říká Chimamanda Ngozi Adichie o městě Nsukka, ve kterém sama vyrůstala a do nějž se rozhodla zasadit příběh svého prvního románu. Tyto drobné divy Jajovi a Kambili doplňují mozaiku společnosti a otevírají jim nové možnosti, ukazují na další alternativy a na to, že se za odlišnost netrestá. Zkušenost ve společnosti, která se zásadně liší od norem v otcovském domě a dává jim možnost výběru a svobodného rozhodování, se stává pohonným motorem ke změnám. Purpurový ibišek, který si Jaja odveze z Nsukky jako suvenýr, tvoří právě jeden ze symbolů tohoto vzdoru. Vyšlechtěná odrůda je metaforou pro svobodu, pro možnost rozkvětu a změn, které mohou zakořenit a vykvést i v domě, kde řádí harmattan.
Purpurový ibišek představuje silný feministický hlas nigerijské (i afroamerické) literatury. Do role hybatelů příběhu zasazuje primárně ženy. Kromě postavy tety Ifeomy do příběhu vstupuje její dcera Amaka, která se stává jakýmsi vzorem pro Kambili, a maminka Beatrice, jež se zaťatými zuby bojuje o přežití a neztrácí naději. Svědčí o tom i samotný výběr vypravěčky. Adichie nechává hovořit dospívající ženu, která prochází mnoha fyzickými i psychickými změnami, poznává sebe samu, svoji sílu a snaží se vybudovat vlastní postavení ve společnosti. Ve svých pozdějších pracích se Adichie k otázce feminismu vrací s ještě silnějším a důraznějším hlasem. V eseji Feminismus je pro každého (2014, česky 2018) upozorňuje na to, že je potřeba, aby společnost změnila svůj postoj k feminismu, a v knize Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti esejích (2014, česky 2018) formou dopisu adresovaného kamarádce předkládá návod, jak vychovat z dcery feministku.
Autorka studuje romanistiku.
Chimamanda Ngozi Adichie: Purpurový ibišek. Přeložil Petr Štádler. Host, Brno 2020, 312 stran.