Když zažijete kolaps civilizace

První světová válka znamenala pro naprostou většinu tehdejších Evropanů mezní zážitek. Dlouhý mír po roce 1815, kdy se vojenské konflikty omezovaly jen na krátká střetnutí nebo byly exportovány na periferii kontinentu či do kolonií, vymazal válečný prožitek z jejich bezprostřední zkušenosti. Ekonomická globalizace světa gradující na přelomu 19. a 20. století dodávala na síle optimistickým vizím o světě, který se stal natolik hospodářsky provázaným celkem, že velký vojenský konflikt již není možný. Toto přesvědčení nenávratně odkázaly do minulosti dva výstřely, jejichž původcem byl 28. června 1914 v zapadlém balkánském městečku Sarajevo mladík jménem Gavrilo Princip. Evropa se během několika týdnů ocitla uprostřed totální války.

Zrod totální války

Byl to šéf německého válečného generálního štábu Erich Ludendorff, kdo zpopularizoval pojem totální války. Později, v polovině třicátých let, v tomto smyslu napsal: „První světová válka byla úplně jiného charakteru než všechny války za posledních 150 let. (…) Válka byla zaměřena proti samotným populacím, které tak byly hluboce integrovány do válečné mašinérie. Boj byl veden proti duchu a životní síle nepřátelské populace s cílem jejího zničení a paralyzace. Tak se zrodila totální válka.“ Právě proto se tak nesmazatelně zapsala do paměti, protože měla negativní dopad na obrovské množství lidí a jen málokdo z ní profitoval.

Válka sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Jako jakákoli jiná událost či proces se jednoduše děje. To lidé jsou aktivními tvůrci významů, posuzují ji dle svých hodnot a významových rámců na mentálních mapách ve svých hlavách. První světová válka ukončila dlouhé 19. století, zpochybnila autoritu elit, jež byly ochotny své národy hnát na frontová jatka, a byla i dalším z hřebíků do rakve víry v lineární pokrok směrem k liberální společnosti masového konzumu. Pro jedny byla jen klopýtnutím, po němž je nutné vrátit se zpátky k zásadám liberální ekonomiky, individuální pracovní ctižádosti a svépomoci přesně v tom smyslu, který Alois Rašín ohlašoval v roce 1922 výrokem „svět jde doprava“. Pro další byla daleko závažnějším klopýtnutím, které mělo dokazovat zpochybnění buržoazní modernity. Proto se mělo začít znovu a lépe a vykročit k socialistické společnosti. Jiní ji zase chápali jako vyústění soumraku Evropy, který byl již dlouho předznamenáván dekadencí povrchní občanské společnosti, řídící se plutokratickými principy a liberálním pragmatismem. Z tohoto zdroje čerpaly svou přesvědčivost rozličné fašistické mytologie národního znovuzrození.

Ernst Jünger měl nepochybně nejblíže k poslednímu z táborů, přestože jej za fašistu označit nemůžeme. Ostatně i v době, kdy se dostal k moci Adolf Hitler a Jüngerovi se potenciálně otevírala možnost slibné kariéry v nacionálně socialistickém systému, na rozdíl od řady svých názorových souputníků, někdy souhrnně označovaných pojmem „konzervativní revoluce“, si zachoval kritický odstup od hitlerovského režimu. V beletristické formě toto odpírání pokušení ztvárnil v románu Na mramorových útesech (1939, česky 1995). Ani to jej však po roce 1945 ne­­uchránilo od nálepky nacistického pomahače, jemuž byla na několik let v okupovaném Německu zakázána publikační činnost.

Na frontě nové civilizace

Nakladatelství Academia v loňském roce vydalo hned dvě Jüngerova díla: nejprve deníky z doby války, precizně zpracované literárním historikem Helmuthem Kieselem, a poté jeho prvotinu V bouřích ocele (1920), kterou lze z hlediska žánrového označit asi nejvýstižněji jako soubor frontových reportáží. Z podstaty věci se obě knihy svým obsahem překrývají a na řadě míst můžeme nalézt i totožné formulace. V doslovu k Bouřím ocele český odborník na německé konzervativní myšlení Aleš Urválek srovnává reprezentaci války u Jüngera a Remarqua. S úmyslným didaktickým zjednodušením je považuje za protiklady. Jüngerova syrovost popisu válečných událostí postrádá deziluzi a zklamání, typické pro Remarqua, který válce nechtěl přiznat žádný kladný smysl. Pro Jüngera je naopak tato válka okamžikem mobilizujícím potenciál pro vytvoření vyššího stupně moderní civilizace.

Komentátoři u něj obvykle vyzdvihují důraz na hluboké vazby válečného kamarádství, které překonává povrchní vztahy typické pro moderní společnost, a význam války ve smyslu existenciální očisty. Přesně v tom smyslu Jünger také komentuje svou účast v jedné z největších bitev: „Strašlivé nakupení sil v osudovém okamžiku, v němž se zápasilo o vzdálenou budoucnost, a nespoutanost, která za ním tak překvapivě, tak děsivě následovala, mě poprvé zavedly do hlubin nadosobních sfér. To se odlišovalo od všeho, co jsem dosud zažil; jednalo se o zasvěcení, které otevíralo nejenom žhnoucí komory hrůzy, nýbrž vedlo také skrze ně.“

Možná někde tam se zrodil onen Jünger známý z dvacátých let. V bouřích ocele lze číst jako odrazový můstek k jeho pozdějšímu konceptu totálně mobilizované společnosti dělníků, kteří překonají fádní šosáckou mizérii existence posledního člověka, jak o něm psal Nietzsche. Jünger se nestal tím konvenčním konzervativcem, který oplakává ztracený svět minulosti, považovaný za zdravý v porovnání s trudnou a údajně úpadkovou současností. Nezříká se modernity, hledá jen cestu k autentičtější existenci člověka v podmínkách technické civilizace. Pídí se po pozitivní svobodě spojené s autenticitou, kterou liberální demokracie posledních lidí ve spojení s tržním řádem není schopna poskytnout.

Dekadence Západu

Bouře ocele je třeba přenést do mírového stavu. Jüngerův dělník se v ekonomice ovládané totální mobilizací v ničem neodlišuje od frontového vojáka a obdobně má být sociální řád v podmínkách technické civilizace budován – stejně jako armáda – na hierarchickém principu. Jen v takových podmínkách může být překonána předválečná dekadentní modernita. Prožitek totální války z ní ukázal Jüngerovi cestu. Jeho dělník – který však nemá nic společného s marxistickým proletářem – se stává jednou z variant Nietzscheho nadčlověka, jenž v autorově koncepci v symbiotickém vztahu člověka a techniky dosáhne naplnění své existence. I motor dynamiky na této cestě zůstává nietzschovský. Je jím vůle k moci, kterou v sobě naopak poslední lidé – občané liberálních společností – ve svém povrchním mžourání takřka úplně udusili.

Nemá dnes patrně smysl Jüngera číst jako prekurzor Adolfa Hitlera, o němž si navíc sám autor patrně nikdy nic dobrého nemyslel, a to ani v časech, kdy publikoval v nacistických novinách Völkischer Beobachter. Daleko inspirativnější v současnosti může být jeho interpretace v kontextu dnešních nacionálně konzervativních tendencí, v jejichž rámci četní politikové odsuzují dekadenci Západu způsoby, jež by Jüngerovi nebyly vůbec cizí.

Je škoda, že v této věci nesledoval nakladatel promyšlenější ediční politiku. Během jednoho roku vydal dvě Jüngerova díla, jež se obsahově překrývají. Naopak jeho vrcholné kusy z meziválečného období – Die Totale Mobilmachung (Totální mobilizace, 1930) a Der Arbeiter (Dělník, 1932) – přeloženy do češtiny dosud nejsou. A zveřejněný ediční plán je ani neobsahuje. Snad se tedy český čtenář těchto zajímavých děl německé konzervativní revoluce dočká někdy později.

Autor je historik.