minirecenze

Leonid Andrejev

Satanův deník

Přeložil Jakub Šedivý

Odeon 2021, 191 s.

Poslední kniha ruského spisovatele Leonida Andrejeva z roku 1919, vydaná v novém českém překladu, zaznamenává rozmar vládce pekel, který se začátkem roku 1914 vtělí do amerického chovatele prasat, miliardáře Henryho Wondergooda. S jeho třemi miliardami si chce v Římě užít velkolepou hru, v níž hodlá rozdat peníze a sledovat lidskou nízkost, kterou tím vzbudí. Jenže Satan v člověčí podobě, jenž si po dobu čtyř měsíců vede deník, „v nejtemnějších hlubinách lidskosti náhle narazil na nová nečekaná světla“ a našel zalíbení v dívce Marii, která se až podezřele podobá Madoně. Wondergoodovi se jeho hra postupně vymyká z rukou a on nebezpečně zapomíná na svou nelidskou podstatu. Poté, co svěří své finance do opatrovnictví Mariinu otci, záhadnému muži s temnou minulostí, se navíc začíná ukazovat, že v porovnání s člověkem je Satan naivní beránek. Lidská šelma převezme roli ďábla a využije peníze k přípravě války s přesvědčením, že lidí je příliš mnoho, a je proto „nutné na chvíli zrušit zákony a pustit do té králíkárny smrt“. Satanův deník oplývá symbolistními a alegorickými obrazy, protikřesťanským a protiválečným étosem, zároveň má smysl pro karikaturu a hlubinný ponor do mysli rvané na kusy. Především ale niterně ohledává hranice lidskosti: „Vlk má být vlkem, zajíc zajícem a červ červem, jejich duch je temný a ubohý, jejich vůle je pokorná, ale ty, člověče, jsi do sebe vstřebal Boha i Satana – a Bůh i Satan v tomhle úzkém a smrdutém prostoru strašně trpí!“

Karel Kouba

Alois Mikulka

To jsou věci!

Malvern 2021, 90 s.

Malíř a autor několika desítek vlastnoručně ilustrovaných knih pro děti Alois Mikulka vydal ve svých osmaosmdesáti letech sbírku básní To jsou věci!. Lépe řečeno, z pětice starších Mikulkových ineditních sbírek, jejichž názvy jsou výmluvné – Cirkus Mondo, Jarmark všehochuti, Záznamy z aukcí chimér, Čekání na ateliér a Inventura, básně vybral a uspořádal básník, jemuž Mikulkova poetika nemůže být lhostejná – Ivan Wernisch. Na rozdíl od Jiřího Janatky, kterému Wernisch prokázal obdobnou editorskou službu v loňské sbírce V předpokoji pouště (předchozí Janatkovu sbírku Zrádná nostalgie sodovkáren doprovodil nadšenou glosou), je Mikulka básníkem naivnějším, intuitivnějším, na první pohled jaksi pohádkovým, freneticky pitvořivým, jakkoli neběží jen o „veselé vyprávění pro děti“. Svět jeho básní, na hony vzdálený našemu světu teď a tady, je prostorem setrvalého údivu, jemuž se ve verších poddává téměř kdokoli a cokoli. Mikulka pravidelně otáčí kolovrátkem své obraznosti, zaříkává, hrká rýmy. Hned v prvním verši se beze všeho ptá: „Z čeho je strach v podmelouní?“ Všecka ta přízračnost působí nanejvýš přirozeně právě jen proto, že ji Mikulkovy verše ukazují jako možnou, že se tu zdá dít odpradávna. Takový dojem nepochybně umocňují autorovy ilustrace, které známe z Ohníčků a Mateřídoušek. Básně totiž v poměru jedna ku jedné doprovázejí autorovy kresby šklebících se figurek, posupně bradatých, okatých tváří s vyceněnými zuby.

Martin Lukáš

Irena Dousková

Konec dobrý

Druhé město 2021, 148 s.

Mezi letošními nominantkami na cenu Magnesia Litera se objevila i Irena Dousková, která se čtenářům vryla do paměti jako autorka Hrdého Budžese. Ve své nominované knize Konec dobrý ohledává na omezeném prostoru devíti povídek životní úseky, vztahy i vnitřní stavy obyčejných lidí. Povídky zasazuje do historického rámce – od událostí roku 1968 se ve sbírce postupně dostává i k propukající pandemii koronaviru, avšak veškeré zásadní dějinné události se jen letmo míhají v pozadí, a zůstávají tak pouhými kulisami. Kniha staví především na plastičnosti charakterů a jejich postojů ke svému okolí. Vystřídají se zde vypravěči (povětšinou muži) všech věkových kategorií i sociálních bublin, které spojuje otázka, jak se vyrovnat se ztrátou a konečností. Ale právě tento leitmotiv není dostatečně silný a zdá se, že autorka ve všech směrech pouze klouže po povrchu bez snahy jít víc na dřeň. Každý další příběh stírá hranici s předchozím, chybějí výraznější dějové linky. Výsledkem je jakýsi slabý povídkový odvar. Jednotlivé mikroepizody sklouzávají k podivné frustraci a stává se z nich přímý odraz české nudy. Do mnohokrát ohraných témat Dousková nevnáší nic, čím by je pomohla renovovat, a Konec dobrý proto nechtěně slouží jako jeden z příkladů fenoménu, který se v posledních letech na tuzemské literární scéně objevuje se stále větší frekvencí – kontinuální únavy české prózy.

Barbora Voříšková

Patrick Modiano

Rodokmen

Přeložila Jovanka Šotolová

Garamond 2021, 150 s.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2014 Patrick Modiano napsal v roce 2005 dílo, v němž se pokusil shrnout zážitky ze svého mládí. Rodokmen je dílo velmi úsečné, doslova napěchované nejrůznějšími reáliemi, jen občas v něm prosvitne osobnost autora a jeho pohled. Jako by se Modiano rozhodl zaznamenat nepříjemné okolnosti svého raného života, aniž by sám sobě otevíral rány. Možná i proto pak mají osobnější okamžiky ve vyprávění tak silný účinek – třeba když najednou z masy jmen, názvů míst nebo literárních děl vytryskne smutek nad ztrátou bratra v dětském věku anebo když se odhalí finančně pragmatický přístup otce i matky ke svému synovi. Popisované události zároveň působí až neuvěřitelně, téměř jako ze starého akčního filmu s Jeanem Gabinem. Otec se totiž už od války živí nejrůznějšími kšefty na černém trhu, takže se malý Patrick seznamuje nejen se spisovatelem Raymondem Queneauem, ale i s lidmi, o nichž postupně zjišťuje, že patřili k francouzskému kriminálnímu podsvětí. Jeho matka si pak užívá dráhu nepříliš úspěšné herečky s mnoha románky. Právě zahlcení textu množstvím dat bylo jistě problematickým bodem při překladu – mimochodem, zhruba jednu třetinu útlé knihy tvoří připojený abecední rejstřík. Rodokmen je tak především důležité svědectví o obtížném období francouzské historie a tehdejší kultuře. A také o tom, že i z neutěšených podmínek může vzejít laureát Nobelovy ceny.

Jiří G. Růžička

Vengeance Is Mine, All Others Pay Cash

(Seperti Dendam, Rindu Harus Dibayar Tuntas)

Režie Edwin, Indonésie 2021, 114 min.

Premiéra v ČR 1. 4. 2022 (Netflix)

Vítězný film loňského festivalu v Locarnu, indonéské drama Vengeance Is Mine, All Others Pay Cash od režiséra vystupujícího pod jménem Edwin, se v dubnu objevil na Netflixu. Adaptace románu uznávaného indonéského spisovatele Eky Kurniawana je založena na evokaci osmdesátých let včetně popkulturních odkazů. Svět snímku natočeného na 16mm filmový materiál stojí někde mezi civilními kulisami dobové Indonésie a žánrovým zobrazením organizovaného zločinu, kung­-fu a sexuálních traumat. Příběh lásky mladé dívky a impulsivního rebela trpícího impotencí je v Edwinově podání méně exploatačně drastický než původní román, ale hlavní téma zůstalo stejné. Lehce braková a záměrně „cheesy“ stylizace na pomezí levné gangsterky a generačního filmu o mladých hrdinech na hraně zákona tu slouží k podvratnému uchopení machismu, ale i kolektivních traumat indonéské společnosti. Děj je možná až příliš rozbíhavý a sází spíš na silné scény než na promyšlenou strukturu, Edwinovi se však povedlo udržet celek pohromadě nejen úspěšným oscilováním mezi stylovostí a groteskností, ale také spontánními hereckými výkony dvou indonéských mainstreamových celebrit Marthina Lia a Ladye Cheryl. Rozevlátost Vengeance Is Mine, All Others Pay Cash někdy hraničí s ledabylostí, nicméně Režisérovi se daří vynášet na světlo obtížná témata a komentovat je s ironickým nadhledem, který dokáže být jízlivý, ale zároveň není urputný.

Antonín Tesař

Jan Dušek

80

Café Nona, Praha, 15. 4. – 31. 5. 2022

Janu Duškovi přichystali jeho kolegové z katedry scénografie DAMU, kterou dlouhá léta vedl, u příležitosti osmdesátých narozenin výstavu. Jde o výběr oslavencových scénografických návrhů zejména z období normalizace. Jednotlivá tabla zachycují náčrtky postav a podoby scény pro inscenace, na nichž často spolupracoval s Evaldem Schormem a které se uváděly třeba v Divadla Na zábradlí. Jednotlivé skici jsou doplněny autorovými popisky, které konkretizují materiály k použití. Na tablu s návrhy pro Büchnerovu hru Leonce a Lena tak vidíme dvě postavy lehce mimozemského vzezření s poznámkou, že herci mají mít na hlavě upravené plynové masky. V konceptu pro Hrabalovu Příliš hlučnou samotu zase sledujeme na provaze zavěšené knihy, směřující do černé díry lisu na papír. Hned ve dvou návrzích (pro Cestu dlouhého dne do noci a Zločin a trest) si Dušek hraje s kontrastem stěny postavené ze dveří a osamocených židlí a křesel. V druhé jmenované inscenaci měly figurovat i šikmé dveře, představující snad – podle připsané poznámky – šílenství hlavního hrdiny. Pokud na Duškovu výstavu zavítáte, doporučuji projít si také prostory u šatny, kde jsou tři arkádové automaty s hrami, které vycházejí z původních herních automatů, ale jsou přetvořeny do tematiky sametové revoluce. Místo Pac­-Mana vás tak budou prohánět policisté po uličkách kolem Národní třídy a vy přitom musíte sbírat lékárničky pro své potlučené demonstrující spolužáky. Ostatně, hned po revoluci se Dušek na žádost studentů stal na chvíli i děkanem DAMU.

Tereza Zubatá

Daria Gosteva

Moskva­-Dačnoje

Valdštejnská lodžie, Jičín, psáno z večerní reprízy 15. 4. 2022

Krátké, jednoduché, originální a intenzivní. Všichni jsme někdy opouštěli místo, odkud se nám nikam nechtělo. Studentka DAMU Daria Gosteva své vzpomínky na takřka komunitní soužití ve vile na periferii Moskvy podává s takovým citem a něhou, že musí zasáhnout i duši nejokoralejšího cynika. Vypráví a ví, že milované místo už neexistuje, že už se tam nikdy nevrátí. Dům je tady hlavní postavou – postavený veteránem afghánské války z toho, co bylo zrovna po ruce, a tak, jak ho to zrovna napadlo. Schody jsou příliš prudké a kuchyň je vytvořená z okenních rámů. Loutková dokumentární inscenace vypovídá o tom, že když je nám v životě nejlépe, není vlastně moc co říct, a loutky jsou tak drobné, že je třeba sednout si ještě trochu blíž. Gosteva využívá striktně přírodní materiály: samorosty a odřezky dřeva, hrubé látky. Představení vyvolává silnou touhu po ztracené každodennosti (ladí se rádio, přijíždějí a odjíždějí vlaky) a ruská válka na Ukrajině mu otevírá nové významové roviny. Scéna se osvětluje svíčkami a v příšeří, nad silným čajem, který po celou dobu bublal na kamnech, působí příběh ještě o něco osobněji. V následné diskusi, jejíž délka výrazně přesáhla samotné představení, na otázku, odkud se bere zlo, neodpovídala osamocená tvůrkyně jako symbolická zástupkyně toho nepochopitelného národa, který žije v bludech a neštítí se nejhoršího násilí, ale všichni přítomní ve svých úvahách. Na tom místě jsem chtěla zůstat.

Marta Martinová

Beach House

Once Twice Melody

LP, Sub Pop 2022

Jednou z nezajímavějších desek prvních měsíců letošního roku je osmá studiová nahrávka americké dreampopové skupiny Beach House. Pozoruhodné je už to, že se o albu vydaném po osmnácti letech existence projektu mluví jako o jeho možná nejlepším počinu. Kariéry současných popových hudebníků se zpravidla odehrávají v mnohem rychlejších tempech. Ideologie neustálého „růstu“ nutí muzikanty svou tvorbu každých pár let inovovat, jako by každá další deska musela být novou kapitolou. V tomto kontextu je cesta Beach House poměrně unikátní. Kdyby si posluchač ze všech nahrávek vydaných mezi roky 2006 a 2022 vytvořil jeden playlist, vznikl by jednolitý celek. Tím nechci říct, že by Beach House hráli stále totéž. Alex Scally a Victoria Legrand spíše připomínají badatele neúnavně rozvíjející potenciál svých melancholických zvukových krajin. Ačkoli v polovině nultých let Beach House patřili k nejoceňovanějším jménům tehdejší neopsychedelické vlny, v jejich zvuku bylo vždy cosi anachronického – jako by se záměrně izolovali od hudebních trendů. Možná i proto svým posluchačům mohli přinášet tak sugestivní eskapistický prožitek. Letošní osmnáctiskladbová kolekce Once Twice Melody trvá téměř pětaosmdesát minut (skupina uveřejňovala nové skladby postupně, ve čtyřech částech), a nabízí tedy spoustu prostoru pro snění. I v tomto ohledu baltimorské duo vzdoruje době, která nás svou nejistotou nutí žít v bdělém, ostražitém stavu.

Benjamin Slavík