O kulturní identitě

Není to tak dávno, co se začalo hojně hovořit o kulturní identitě. Tímto výrazem se označuje povědomí o jedinečné a jasně definované osobitosti, jež se projevuje na všech úrovních kolektivního výrazu země či národa a díky němuž se tato země či národ může vymezovat vůči jiným zemím či národům. Ovšem na toto povědomí se od počátku pohlíželo s jistou nedůvěrou, velice záhy totiž zjistíme, že vychází z pocitu ohrožení. A vskutku o něm neslyšíme od silných zemí či národů, nýbrž od těch, jež se obávají buď oslabení, nebo přímo ztráty své politické a ekonomické moci. Za příklad můžeme vzít Francii, konfrontovanou se vpádem severoamerických modelů, nebo africké země čelící Evropě. Poznamenejme na okraj, že toto nebezpečí se nevyhýbá nikomu a že pocit ohrožení může být oboustranný.

Strach a pocit ohrožení mohou stát za vznikem silně problematických mýtů. Černé národy si už však mýtů vytrpěly dost. Mýtů stvořených Evropou. Mýtů stvořených samotnými černochy. V tomto směru můžeme sledovat smutné důsledky négritude přenesené na vládní úroveň, povýšené na systém vládnutí. A tak tedy první otázka, kterou si klademe, zní: Kdo hovoří o kulturní identitě?

Kulturní identita a exil

Obyvatelstvo frankofonních Antil můžeme zcela jistě rozdělit do dvou skupin. Jednu tvoří ti, kteří dál žijí, lépe či hůře, na svých ostrovech, druhou ti, kteří z nich odcházejí – dnes jich ve Francii můžeme napočítat na tři sta tisíc. Nejprve se zaměříme na druhou skupinu. Na první pohled zjistíme, že má složitější strukturu – někteří si totiž odchod z vlasti zvolili sami, ale jiní k němu byli donuceni. V prvním případě se integrace do francouzského živlu jeví jako bezproblémová, často se můžeme setkat s Guadeloupany či Martiničany usazenými ve Francii dvacet i čtyřicet let, aniž by dávali najevo jakoukoli nespokojenost. Ve druhém případě ale všechno funguje jinak. Je zřejmé, že studenta či učitele – a to dokonce i ty, kteří byli do Francie přeloženi proti své vůli – a dělníka z továrny či zaměstnance pařížského dopravního podniku dělí jistý odstup. Musí­-li však všichni trvale žít stejně daleko od rodné země, začne je spojovat stesk po ní, čímž dochází k oslabování a mizení společenských bariér. Je nepopiratelnou skutečností, že exil lidi uměle spojuje. U emigrantů, kteří si tento úděl sami nezvolili, se většinou vyvíjí skutečné niterné zatvrzení. Snaží se odlišit od hegemonní populace.

Zejména v posledních letech můžeme v ko­munitě antilské emigrace sledovat snahy o čím dál užší sdružování. Vznikají časopisy, které se odvolávají na „jednotu“ a přinášejí informace o životě této komunity. Vycházejí i různé publikace a kalendáře, v nichž jsou pro každý měsíc vyznačená důležitá data z antilské historie. Organizují se cesty pro děti emigrantů na Guadeloupe a Martinik, nejedná se však o turistické zájezdy, ale o cesty mající za cíl probudit v dětech zájem o problematiku spojenou s rodnou zemí jejich rodičů. Pokud se zaměříme podrobněji na obsah výše zmíněných časopisů a publikací, ale i na povahu údajů zmiňovaných v kalendářích, snadno zjistíme, že se nezabývají záležitostmi výhradně kulturního rázu. Jedná se o široké rozpětí informací, vedoucí od snah o odmítnutí oficiálně šířeného obrazu těchto zemí, to znamená obrazu předkládaného Francií, jenž má podpořit ničím nepodloženou „departementalizaci“, až k požadavkům zásadního významu, například povýšení antilské kreolštiny na regulérní jazyk, či k informacím týkajícím se národů bojujících v Africe. Tento poslední bod svědčí o tom, že komunita žijící v emigraci ustupuje od principu ostrovanství a touží se včlenit do širšího kontextu. To znamená, že sjednocování a různé aktivity nemíří k přípravě emigrantů na asimilaci do společensko­-kulturní reality Francie, nýbrž k jejímu odmítnutí. Tento poslední bod je potřeba zdůraznit. Komunita antilských emigrantů si v sobě do jisté míry odjakživa nesla povědomí o své „odlišnosti“. Tak například antilští zpěváci a zpěvačky si ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století ve Francii vydobyli určitý věhlas s antilským tancem biguines a jakýmsi folklorem. Dnes se jim však vyčítá, že se zařadili do proudu, jemuž se hanlivě říká kultura doudou. Tento pejorativní výraz označuje zejména literaturu a hudbu produkovanou ve Francii, jež s pomocí klišé ztvárňuje život ve francouzských koloniích způsobem, který vyhovuje zažitému pohledu Francouzů na kolonizované národy a jejich kultury. To znamená, že předváděli rysy antilské osobitosti upřednostňované kolonizátory. Kolonizátor chtěl v Antilských ostrovech vidět především laciné dodavatele úsměvů a sluníčka. A naši zpěváci a zpěvačky jim k tomu ochotně posloužili. Přesně takový postup dnes komunita emigrantů odmítá.

„Každý výkřik, každý čin vzpoury je krokem vstříc kulturnímu přetavení, k němuž musíme dojít a od nějž už je jen krůček k vybudování nových Antil. Tyto činy mohou nabýt hlubokého a konstruktivního významu pouze v případě, že budou promýšleny a organizovány kolektivně.“ Tolik úryvek z časopisu antilského svazu Jingha (červenec/srpen 1976).

Tak praví široce rozšířený časopis, jenž si už v povědomí čtenářů vydobyl pevné místo. Z výše řečeného vyplývá, že tyto nové svazy připravují emigranty, ať už explicitně či nikoli, na život na Antilách, jejichž status by se ovšem změnil. Na život na ostrovech, jejichž obyvatelé by měli ve své moci média, vzdělání, a dokonce i hospodářství. To, co se snažíme prokázat, je jednoduché. Kulturní identita znamená vysoce proměnlivé a neurčité povědomí, jež může nabýt smyslu teprve tehdy, bude­-li za ním stát přesně vymezené politické směřování. V dnešní době se kulturní identita komunity antilské emigrace podřizuje myšlence nového Národa, to znamená politickému boji. Kulturní identita tvoří pouze jednu ze složek bojovného uvědomění národa.

Kulturní identita a třídní boj

Bylo řečeno, že exil v nevšímavé, ne­-li přímo nepřátelské „metropoli“ (tou je myšleno území kolonizujícího státu, v tomto případě evropské území Francie) lidi uvnitř antilské komunity sbližuje a zjemňuje mezi nimi třídní rozdíly.

Platí totéž pro Antilany, kteří zůstávají ve své rodné zemi?

Na Guadeloupu a Martiniku nenalezneme – s výjimkou malého počtu velkých vlastníků půdy a továrníků – skutečnou velkoburžoazii, na rozdíl od maloburžoazie, která zuřivě lpí na svých výsadách, a proto usiluje o zachování politického statu quo. Tato maloburžoazie pravidelně jezdí do Francie na dovolenou nebo na léčení a je relativně dobře informovaná o tamním dění. Také si stěžuje na chudý kulturní život na Antilách. Snaží se jej tedy oživit, podporuje nebo sama vyvíjí různé typy aktivit. Martinik má díky popudu Aimého Césaira od roku 1972 divadelní festival, který do velké míry funguje rozporuplně. Přivádí totiž do země mnoho hereckých společností ze zahraničí, a byť jsou militantní, festival přispívá hlavně k prezentaci kultury, kterou nevytvářejí Antilané. Nemluvě o velkopanské povaze, již některá představení rychle nabývají. Guadeloupe se zase může, po vzoru Toulouse, pyšnit velkolepými Květinovými hrami, v rámci nichž se každoročně udílejí ceny dílům vytvořeným ve francouzštině i kreolštině. Oceněná díla pak vycházejí v místním tisku a čtou se v rozhlase. Guadeloupská maloburžoazie se rovněž zasazuje o uchování některých mizejících zvyků, například znovu oživila svátek svatého Vavřince, v rámci nějž se pořádají pochody kuchařek a spolu s nimi i nejrůznější přehlídky v místních krojích. Maloburžoazie také stojí za šířením pojednání o kulinářském umění. To vše vede k přesvědčení, že stejně jako doudouisté, kteří prosluli ve Francii, maloburžoazie na Antilách upřednostňuje a zdůrazňuje jen vybrané rysy tamního života, čímž způsobuje ještě něco mnohem vážnějšího: oslabuje některé významné požadavky. Například snaha přiznat kreolštině status jazyka, vnímaná komunitou antilské emigrace jako zcela zásadní, se v rukou antilské maloburžoazie stává hrou a rozptýlením při literárních soutěžích.

„I ten nejnešikovnější Antilan dokáže se zavřenými ústy, bez vyslovení jediné slabiky vyjádřit celou škálu lidských pocitů, odpovědět na ten nejvěcnější dotaz. Říká se o něm, že když jde, tak tančí, a když mluví, tak zpívá.“ Tak se vyjádřila Marie­-Magdeleine Carbet ve víře, že hájí kreolštinu. Tu na kolokviu konaném v roce 1973 na Université de Villetaneuse jedním dechem hodnotila jako „dětinskou i důmyslnou, surovou i poetickou, stručnou i upovídanou, neartikulovanou i rytmizovanou…“. Tím se dostáváme k problému antilské diglosie, to znamená skutečnosti, že kreolština se dál spojuje s určitým stylem, poznamenaná zvláštními konotacemi, a to dokonce i v myslích některých Antilanů, kteří mají za to, že ji zhodnocují. V důsledku těchto postřehů si znovu uvědomujeme, že pojem kulturní identity je tvárný, poddajný a odpovídá tomu, kdo ho používá.

Proti maloburžoazii, jež hodlá po svém podněcovat kulturní život, stojí lid. Ten žije, myslí a hovoří spontánně kreolsky a účastní se různých kulturních událostí, o nichž je jen málokdy zpraven, a naopak je od účasti na nich odrazován. Tak se například lidový zpěvák, rozčílený soustavným zneužíváním biguine jako hudebního podkladu pro písně doudou, rozhodl hlasitě šířit autentičtější hudební formy a kladl přitom důraz na to, co s sebou odjakživa nesly – na politické požadavky lidu. Tyto písně v žánru gwo­-ka (rytmická hudba hraná kapelami složenými z bubnů – gwo­-ka znamená „velký buben“ –, která pochází ještě z dob otrokářství) státní moc velice brzy zakázala.

Na Antilách se tedy odehrává konflikt dvou typů kultury, potažmo i dvou typů kulturní identity: jedna je vyprázdněná, převzatá; druhá obtížená výhrůžkami.

Jakými výhrůžkami? Politickými. Neboť propagace a legalizace lidové kultury jde proti asimilaci a jejím zákonům. Kulturním představením, jež maloburžoazie považuje za zásadní, se ponechává absolutní volnost právě proto, že ve skutečnosti nepředstavují žádné nebezpečí pro státní moc. Ta navíc v rámci fikce o asimilaci odjakživa podporovala a udržovala povědomí o jakési antilské odlišnosti. Za čím jiným by koneckonců na tyto ostrovy jezdili turisté?

Kulturní identita a závislost

Tyto postřehy nás vedou k zásadní otázce: můžeme hovořit o právoplatné kulturní identitě i v případě závislých národů, tedy v případě Guadeloupu a Martiniku?

Možná je potřeba si předem v krátkosti připomenout něco z minulosti těchto dvou frankofonních ostrovů. Kvůli stísněným rozměrům se tu nevyvinul fenomén marronství jako na větších ostrovech, například na Jamajce, kde již od osmnáctého století existovala síla schopná reálně vzdorovat koloniální moci. Stejně tak nízký počet a různorodé složení zotročeného obyvatelstva neumožnilo uchování původních afrických náboženských praktik, na rozdíl od kultů vúdú či santería, které se dodnes praktikují na Haiti, respektive na Kubě. Přežil tu jen soubor praktik shrnutých pod názvem quimbois. Po zrušení otrokářství tuto ztrátu osobitosti dokonalo zaváděné francouzské školství, jež se v tomto směru může pochlubit skutečně pozoruhodnými výsledky. Pro ilustraci uvedu ještě jeden citát z časopisu vycházejícího v prostředí emigrace, který poukazuje na zhoubný vliv francouzského školství na Antilách. „Co nás učili (nutili) obdivovat v kolonizátorově škole, nefalšované plynové komoře pro naši historii a kulturu? Osobnosti, jež s námi neměly nic společného (…) a jež nás postupně přivedly k tomu, abychom opovrhovali sebou samými“ (Jingha, červenec/srpen 1976).

A konečně, jako by toho všeho nebylo dost, místní masmédia chrlí den co den obrázky, které zpravují o tom, co se děje všude jinde, jen ne o situaci na ostrovech. Když bezprostředně hrozil výbuch sopky La Soufrière a bylo evakuováno na sedmdesát tisíc osob, guadeloupská televize dál neúnavně dokola vysílala sitcomy a americké filmy. Jediný odvysílaný pořad vztahující se k této situaci byl určený k uklidnění turistů – měl ukázat, že evakuovaní neztrácejí dobrou náladu.

Bylo by nudné vyjmenovávat různé aspekty závislosti, s nimiž se obyvatelé Antil setkávají. Závislost hospodářská – vždyť i zemědělské kultury v antilském prostoru sem za­­vlekl kolonizátor a pěstují se na úkor původních potravinářských plodin, přitom domorodec je ke svému blahu vůbec nepotřebuje. A nakonec – nebo spíš na prvním místě – závislost politická.

Možná, že nebylo dostatečně zdůrazněno, že tyto různé aspekty mají každý svou charakteristickou povahu a ráz. Problém nespočívá v dovozu cizí kultury ani v jejím vnucení do místní reality, čímž došlo ke zničení původní kultury, jak se stalo ve většině kolonizovaných zemí. Problém tkví v znesnadněném budování harmonických forem z nestejnorodých prvků, navíc v ovzduší agrese. Podoba, kterou na sebe antilská osobitost dosud mohla brát, je výrazně poplatná této situaci a zůstává rozsáhlým polem k objevování pro příští generace Antilanů.

Zkrátka řečeno, kulturní identita Antilanů se v minulosti projevovala v mnoha podobách. Popsat ji a zhodnotit bude možné teprve poté, co zmizí různé aspekty závislosti. A bez obalu řečeno, veškeré právoplatné rozpravy o této identitě mohou přijít na řadu teprve poté, co tyto ostrovy nabudou svobody.

Z francouzského originálu Propos sur l’identité culturelle, publikovaného ve sborníku Négritude: traditions et développement, Brusel 1979, přeložil Tomáš Havel.