„Pokud mám mluvit o válce, pak přímo,“ pronesla Ira v těsné kuchyni přízemního bytu na moskevské periferii. U stolu jsme se tam toho večera, osmatřicátého večera války, mačkali čtyři – a dvě kočky k tomu. Střídaly se mi na klíně. Větší zrzavá, menší černobílá. Na svetru mi po nich zůstaly jemné chlupy a oka nití vytahaných jejich drápky. S notnou dávkou nostalgie jsem při pohledu na ně vzpomínala na jinou, petrohradskou kuchyni, kterou kdysi obývala podobná kočičí sestava. A s kočkami se mi vybavila i jejich majitelka, která vždycky působila dojmem vetché stařenky, i když jí v době našeho seznámení bylo něco málo přes šedesát. Narodila se v prvním roce války – té, která se ještě donedávna pod tím slovem samo sebou rozuměla, kterou si současný ruský režim bezostyšně přivlastnil a z níž učinil svůj zakladatelský mýtus. Vítězství v této válce mu už dávno slouží k ospravedlnění čehokoli – počínaje represemi třicátých let a konče těmi současnými. A tak i oficiální billboardy k letošnímu 9. květnu – rozkvetlá jabloňová větev převázaná oranžovo-černou svatojiřskou stužkou a nápis „Jaro. Den vítězství je blízko“ – záměrně pletou minulost se současností. Sugerují kolemjdoucím, že válka, jež skončila před 77 lety, je totožná s tou dnešní, přestože ta se za válku označovat nesmí.
„Pokud mám mluvit o válce, pak přímo, ne v náznacích. A už vůbec ji nechci roubovat na jiná témata, na to, co bylo,“ pokračovala Ira a na mysli měla svůj dávný projekt o stalinském režimu, který má zahraničním studentům objasňovat fungování totalitních systémů obecně – jenže teď se zase omezí na Rusko, na to současné.
I já se přistihuji, že dneškem – válkou – začínám vykládat všechno kolem sebe. I Iřiny kočky v duchu strkám do přepravek – pod dojmem spousty fotografií, na kterých lidé s domácími mazlíčky prchají ohořelými sutinami nebo se s nimi schovávají v bombových krytech. A šedesátý sedmý den proto nečtu. Jen zpravodajství, žádné knihy. Čas vyplňuji mechanickou činností – dlouho odsouvaným překladem posledního, sedm let starého románu Ljudmily Ulické o životě čtyř generací jedné rusko-ukrajinsko-židovské rodiny – její vlastní rodiny. Román je částečně autobiografický, částečně dokumentární – obsahuje i autentické dopisy autorčina několikrát nespravedlivě odsouzeného dědečka a materiály jeho vyšetřovacího spisu. Odehrává se mezi lety 1905 a 2011, na území od Kyjeva po Sibiř. Politické události, jak to má Ulická ráda, jen zlehka prosvítají za všedními životy jejích nehrdinských hrdinů a ti, aniž by si to tak docela uvědomovali, jsou v jejich vleku. Pogromy, revoluce, občanská válka, velký teror, Velká vlastenecká válka, antisemitská kampaň, válka v Afghánistánu, Čečensku, Gruzii… Všechny je teď překryla ta momentální, na Ukrajině. Román Ljudmily Ulické z ní paradoxně profituje, válka mu dodává na aktuálnosti. Že jeho český překlad bude čten v jejím světle, nepochybuji – ruská literatura se dávno politizuje a knihy se hodnotí podle názorů jejich autorů. Názor na válku Ulická vyslovila hned v prvních dnech – přímo. A shrnula ho do tří slov: „Bolest, strach a stud.“ Zatímco teď se v Rusku o válce veřejně mluví nanejvýš v náznacích. A tak každý den počítám protestní zelené stužky na větvích, plotech, sloupech, okapech. Dneska jich bylo jedenáct.
