Práce má mnoho podob

Klíčovým pojmem vaší knihy „Can This Be? Surely This Cannot Be?“ jsou „pracující v architektuře“. Odkud tento termín pochází?

Myslím, že jsem na něj narazila na twitteru v roce 2019. Tehdy jsem psala článek o různých typech pracovních pozic v architektuře – architekti se totiž z mnoha důvodů nepovažují za součást pracující třídy. Narazila jsem na iniciativu Workers’ Inquiry: Architecture ze Spojeného království, která se dotazovala pracovníků v architektuře na jejich pracovní podmínky. Následně se stala základnou pro odborovou organizaci United Voices of the World – Section of Architectural Workers. Pojem „pracující v architektuře“ jsem asi poprvé slyšela od nich, nejsem si ale jistá, že ho použili jako první. Je možné, že se užíval mnohem dříve a já o tom jen nevím.

Do tohoto pojmu zahrnujete jak architekty, tak představitele dalších profesí, kteří se podílejí na různých fázích architektonických projektů – od přípravy po konečnou realizaci. Obvykle se tyto fáze a profese oddělují, co vás vedlo k jejich propojení?

Můžeme tak podle mě lépe popsat realitu architektonických firem, ale nejen jich. Týká se to celého spektra činností. Mezi architektonickou pracovní sílu můžeme řadit i pracovníky v samosprávách, muzeích a dalších kulturních institucích. Nechtěla jsem vyzdvihovat jen jeden typ pracovního prostředí. Práce může mít mnoho podob. To je můj hlavní závěr.

Jak jste se k tématu dostala a proč je pro vás tak důležité?

Nevím, jestli se tímto tématem doopravdy zabývám, anebo ho „jen“ žiji. Když jsem pracovala v architektonické firmě v Holandsku, všímala jsem si rozdílného přístupu k architektům a ostatním profesím. Připadalo mi, že nejsem respektována stejnou měrou jako kolegové architekti. Zaujal mě i dvojí metr uplatňovaný na lidi různého původu. Vedlo mě to k úvahám nad souvislostmi toho, co zažívám a jakou roli v té zkušenosti hraje to, odkud jsme a kde se nacházíme. Byla jsem imigrantka a přemýšlela jsem nad tím, jak je náš život podřízen práci, díky níž máme všechna privilegia. Asi jsem se tou dobou už pohybovala v levicových kruzích, četla jsem Saru Ahmed, kterou v knize často cituji, a přemýšlela třeba nad tím, jakou máme v práci možnost na něco si stěžovat či něco odmítnout. Mou prací bylo psát jménem firmy, takže jsem uvažovala, jaký hlas jí ve společnosti náleží. Jak se vztahuje k budoucnosti? To mě přivedlo k významu jazyka. Myslím, že lidé působící v architektonických oborech nemají velké povědomí o tom, jak jazyk funguje. Částečně proto, že se jedná dominantně o vizuální obor. Obrazy jsou všechno. Proto platíme tisíce a tisíce za rendery, a ne za slovní popis. To všechno mi poletovalo hlavou a pak přišel rok 2020. George Floyd byl zabit policií, objevilo se globální hnutí Black Lives Matter a všichni se snažili ujasnit si, jaký má v kontextu pandemie smysl to, co vlastně dělají, a jestli teď není vhodná chvíle jednat.

V knize citujete Zahu Hadid, která v souvislosti s letošním mistrovstvím světa ve fotbale v Kataru prohlásila, že za to, co se stane na staveništi, nenese zodpovědnost. Naznačujete tím, že jako pracující v architektuře máme cítit zodpovědnost i za tu část procesu, které se přímo neúčastníme?

Víceméně ano. Se snahou oddělit odborné pracovníky, někdy označované jako bílé límečky, a dělníky se setkáváme celkem běžně, přitom takto separované tyto skupiny nebyly vždy. Znovu je propojit by mělo být naším hlavním cílem. Chvíle, kdy bychom mohli říct: „Spojme se a vytvořme jeden velký svaz!“, ale ještě nenadešla, protože na to podle mého názoru nejsou pracující v architektuře zatím připraveni. Stavební dělníci dělají mnohem nebezpečnější práci a jsou hůře ohodnoceni, proto měli potřebu organizovat se dříve než ostatní profese. Musíme je ale přesvědčit, že se jich problémy ostatních pracovníků v architektuře také týkají. Domnívám se, že nepovažují svoji práci zrovna za nejdůležitější na světě a že asi necítí vděčnost za to, že mohou stavět nějaký mrakodrap. Nevím, možná kdyby se podíleli třeba na projektu veřejného bydlení, byli by entuziastičtější… Je tedy nutné zaměřit pozornost i na to, co se staví a pro koho. Cílem našeho snažení by nemělo být pouhé zlepšení pracovních podmínek, to samo o sobě nestačí, pokud se i nadále budou stavět mizerné budovy.

Věnujete se také ženské otázce – ženy ve vaší knize hovoří o tom, jak těžké je pro ně „vstoupit do pánského klubu“. Může být organizování pracovníků v něčem přínosné speciálně pro ženy?

Používání termínů, jako je inkluze a diverzita, mě v případě marginalizovaných skupin trochu znepokojuje. Je třeba volit správné výrazy, zejména v případě slov jako rozmanitost, inkluze, rozdílnost, které se zdají být pozitivní, ale v různých kontextech znamenají různé věci. Když mluvíme o zapojení žen, je důležité, kdo je zapojuje. Muži, nebo ženy? Mám obavy z toho, že se tato témata příliš oddělují od samotného organizování pracovníků. Přístup, kdy si řekneme: „Založíme odborovou organizaci, která bude mít i feministickou složku“, nepovažuji za šťastný. Často to znamená si jen odškrtnout, že se věnujeme i ženám nebo příslušníkům jiného etnika. Inkluze vychází z předpokladu, že existuje nějaké „my“ a „oni“. Oni jsou tam a my tady. To oni musí přijít za námi, což posiluje myšlenku, že marginalizovaní lidé by se měli přizpůsobit institucím, které je marginalizují. Jsem přesvědčená, že organizování pracovníků musí být už v základu feministické a antirasistické.

Existuje nějaká organizace spojující pracovníky v architektuře, která funguje dlouhodobě a kterou považujete za příklad dobré praxe?

Nic, o čem bych věděla. V New Yorku pro­­běhl nedávno pokus v jedné firmě, který nakonec nevyšel. Vím i o podobných snahách z roku 2019 ve Velké Británii nebo o organizaci založené v roce 2008 v reakci na celosvětovou finanční krizi. Ale nic dlouhodobě fungujícího, z čeho by se pro mě dala čerpat inspirace. Situace se v tomto ohledu zhoršila ve druhé polovině 20. století a v současnosti pracovníci v architektuře globálně čelí takové míře prekarizace, že to podle mého čím dál častěji vede k pokusům o sebeorganizaci a snaze zakládat odborové organizace.

Ve svých esejích dělíte Evropu na severní a jižní. V čem se podle vás tyto dvě části liší?

V severní části Evropy je pracovní trh v oboru architektury pestřejší. Mohu popsat situa­ci v Nizozemí, se kterou mám přímou zkušenost. Existuje tam dlouhá historie státní podpory architektury a jejího exportu, snaha, aby Nizozemí hrálo roli kreativní síly Evropy. Díky relativní prosperitě zde mají architektonické firmy dost prostředků na to, aby mohly lidi zaměstnávat. Běžně zaměstnávají nejen tvůrce projektu, ale třeba také pracovníky, kteří vytvářejí PR strategie a komunikační a marketingové materiály. Nestává se tak, že by pro ně mladí architekti fakticky pracovali jako zaměstnanci, ale technicky byli na volné noze. Podobně to do jisté míry funguje v Německu nebo v Belgii, kde ale na rozdíl od Nizozemí nepůsobí velké mezinárodní společnosti. V jižní Evropě je trh úplně jiný. Pracovní pozice jsou méně rozmanité a je jich mnohem méně. Pracovní podmínky stejně jako pracovní právo se liší.

A co Sever a Jih spojuje?

Myslím, že pojítkem, o kterém se také snažím psát ve své knize, je společný pracovní trh jako příležitost i jako nesnáz. Opět uvedu příklad z Nizozemí. Ve velkých společnostech tu pracuje mnoho lidí z jižní Evropy. Pro ně je to skvělá příležitost, protože zde mohou najít lépe placenou práci než v jejich rodných zemích. Pro firmy ze Severu je volný pohyb pracovníků také výborný, protože benefitují z většího pracovního trhu. Ve mně to ale vzbuzuje obavy, protože velké množství a dostupnost pracovních sil zejména z jižní Evropy znamená, že se vždy najde někdo, kdo bude v Amsterdamu pracovat za třicet tisíc eur, což ale na místní poměry rozhodně není skvělý plat. Volný pohyb pracujících snižuje v zemích, jako je Nizozemsko, potenciál na vytvoření pracovních a odborových organizací právě proto, že vždy bude někdo ochotný pracovat za nižší mzdu. Nemyslím si ovšem, že by byl otevřený pracovní trh v Evropské unii vnímán jako problém. Byl takto schválně nastaven – aby bylo pro podniky jednodušší najímat lidi. To je jeho účel. Evropanům se tím říká: „Můžete si se svým životem dělat, cokoli chcete, máte veškerou svobodu.“ Ukazuje se ale, že praktické dopady jsou odlišné. Ve své knize ovšem píšu také o Bělorusce, která bojovala s tím, že nemohla snadno zůstat a pracovat v Evropské unii. Kolik problémů to pro ni znamenalo a jak záviděla svým evropským kolegům, že mohli pracovat kdekoli… Nepoužívám to ale jako argument pro přijetí Běloruska do Evropské unie. Tím, že do klubu přijmete dalšího člena, problém nezmizí.

Zmiňujete, že prostředí architektury je do jisté míry návykové. Jakou roli v tom hraje právě nastavení pracovních podmínek?

Je to určitou kulturou, která drží lidi na pracovišti déle. Neznamená to jen, že pracuji delší dobu, ale že velká část mého života je spojená s prací. Ta není pouhým místem, kde si ráno v devět a odpoledne v pět odpíchnu a pak jdu domů „žít“. Práce je můj život. Nevím, zda je to běžné všude, ale zdá se mi, že mnoho architektů žije s jinými architekty. Sociální život je pak ještě více spjat s pracovním prostředím, které se pak v jistém slova smyslu stane středobodem života, z čehož dle mého názoru těží jen zaměstnavatel. Podobně to funguje i v některých jiných oborech, ale pro architekturu je to velmi příznačné.

V Česku architekti potřebují tři roky k získání autorizace České komory architektů (ČKA). Během těchto tří let nejsou v hledáčku vysokých škol ani komory. ČKA s mladými architekty sice jedná, ale pouze s těmi, kteří projevili zájem do ní vstoupit. Dle průzkumu pracovních podmínek mladých architektů jde jen o část absolventů a je velmi těžké říct, proč a kam mizí ti ostatní. Zmínil se někdo z vašich respondentů o něčem takovém?

Podobnou věc jsem slyšela od prezidentky jedné architektonické odborové organizace ve Španělsku. Tamní komora vydala několik dotazníků, které ale rozeslala jen stávajícím členům. Podle těchto dotazníků vycházely platy architektů mnohem vyšší a nezaměstnanost nižší, než jaké ve skutečnosti byly. Je to stejný příběh – odpovědní lidé mluví jen k těm, kteří jsou jim nejblíže. Jestli existuje něco, co spojuje pracovníky v architektuře napříč Evropou, může to být fakt, že úřední orgány, které mají zastupovat jejich zájmy, to možná tak úplně nedělají. Často fungují tak, aby reprezentovali lidi s největší mocí v oboru. Měli bychom proto být opatrní, sledovat, co pro nás dělají, a ptát se, jak fungují.

Ve svých textech reflektujete i pandemií covidu­-19. Rok 2022 také nezačal nejlépe. Vnímáte nové vlivy v souvislosti s organizováním pracujících v architektuře?

Léta 2020 až 2022 nebyla poznamenána jen pandemií nebo hnutím Black Lives Matter. Relevantní je každá událost, o které si minimálně část pracujících v architektuře řekne: „Na tohle bych možná měl/a reagovat.“ Samozřejmě nejaktuálnějším tématem je Ukrajina. V určitém slova smyslu je to směšná otázka, ale lidé se sami sebe ptají, co by měli dělat. Loni, když bylo násilí izraelských ozbrojených sil vůči Palestincům neobvykle silné, se zase lidé zamýšleli, co mohou udělat pro Palestinu. Jak mohou architekti na tento problém reagovat? Obecně platí, že snaha řešit to, co se kolem nás děje, je pozitivní. Ale nemyslím si, že přístup „postavme něco nového“ nebo „podívejme se na to optikou architektury“ je vždy správný. Každopádně se setkávám čím dál víc s mladými pracujícími v architektuře, kteří si uvědomují, že by si na to či ono měli udělat názor, v tématu se dovzdělat nebo porozumět tomu, jak architektonická produkce a obecně architektura souvisejí s daným problémem. Nevím, zda sledujete instagramový účet Dank Lloyd Wright, zveřejňující architektonické memy. Objevily se tu třeba příspěvky o ruských miliar­­dářích a jejich bytech v New Yorku. Bydlení jako komodita je jeden z mnoha současných problémů. Je třeba mluvit o tom, že architektura je něco, do čeho lidé ukládají své bohatství, a zamýšlet se, co znamená mít ruského nebo amerického klien­ta. Umožňuje to reflektovat architektonickou profesi v širších souvislostech.

Ale nezáleží kromě toho, odkud klient pochází, i na tom, co dělá a odkud čerpá finanční prostředky?

Ano, souhlasím. Nechtěla jsem zdůrazňovat národnost klientů jako něco, na co se máme soustředit. Skoro každý projekt obsahuje určitou míru kompromisu. Není žádná dobrá firma, žádný svatý grál, typ projektu, který by byl bezproblémový. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se organizujeme. Každé pracovní prostředí je kompromisem. Každá země je kompromisem. Jedná se o systémový problém. A teď se vracíme k tomu, proč nelze mít pouze feministický nebo antirasistický přístup k sebeorganizování. Nakonec je všechno propojené.

Značný prostor ve své knize věnujete také kolonialismu jako systému, který vyhovoval evropským zemím – z kolonie získaly levné zdroje, opačným směrem mířily drahé produkty. V čem je pro vás evropský kolonialismus z hlediska architektury podstatný?

Snažila jsem se reflektovat, co Evropská unie a idea Evropy znamenaly v různých epochách. Je to pro mě nová věc, kterou se snažím jakožto čerstvá evropská občanka pochopit. Chtěla bych upozornit na otevřenost, neukončenost tohoto procesu. S koncem studené války nenastal konec dějin. V obecném povědomí ale platí, že tomu tak je a že v Evropě je všechno skvělé. Cílem všech evropských zemí, zejména těch v jihovýchodní Evropě, kde teď žiji, je dostat se do Evropské unie. Až se tak stane, bude všechno konečně v pořádku. Ale ono to tak nebude. Ať už mají lidé evropský původ nebo ne, každý má určitou roli v systému. Buď z něj benefitujeme – když jsme uvnitř, nebo nás utlačuje – když jsme venku. Nevnímat, že stále dochází k rozdílným přístupům na základě toho, do které z těchto skupin patříte, je dle mého názoru chyba. Většina problémů, o kterých se bavíme, se netýká výhradně architektury, ale obecně globálního kapitalismu. Struktury násilí, které Evropa zavedla ve většině světa, jsou stále přítomné, jen mění svoji podobu. Když se tváříme, že s tím architektura nesouvisí, vnímám to jako naši prohru. Brání nám to do hloubky analyzovat mocenské struktury.

„Vzdorovitý architekt taktiky ve studené válce a Iráku“, „hlavní architekt balkánské války“, „architekt špinavé války“ – na základě těchto spojení si kladete otázku, s čím bývá slovo architekt spojováno a jaké to může mít důsledky. Narazila jste na použití slova architekt i v jiném než válečném kontextu?

Slovo architekt se třeba v médiích běžně po­­užívá jako označení pro někoho, kdo něco plánuje. Všímám si toho každý den. Zajímá mě, jak to ovlivňuje vnímání lidí, když slovo architekt slyší ve spojení s jmény jako Slobodan Milošević, Donald Rumsfeld nebo Ratko Mladić. Přijde mi problematické, že lidé mimo obor na slovo architekt tak často narážejí ve spojení s někým, kdo má se světem nějaké hrozné plány.

Jaký ohlas zatím vaše kniha vyvolala?

Přála bych si, aby byl větší. Stále nachází cestu do světa. Pro architekty může být těžké skousnout, o čem píšu. Museli by zapomenout, co se naučili na školách. Jedna kniha ale nezmění naučený způsob myšlení. Doufám, že může sloužit aspoň k zamyšlení.

Udělala byste dnes při jejím psaní něco jinak?

Pravděpodobně bych se nesnažila říct tolik věcí najednou. To je mimochodem zpětná vazba z rozhovorů: „Nezkoušej říkat moc věcí.“ A já se toho rozhodně pokusila říct hodně. Za to se omlouvám. Přemýšlela jsem, jestli by pro mě kniha měla hlavu a patu, kdybych nebyla její autorka, ale jen ji četla. Je toho v ní příliš, ale zároveň pro mě bylo nutné, abych téma pracujících v architektuře uvedla do širšího kontextu. Tak jako mi přišlo důležité, že nejsem architektka, hrálo svou roli i to, že nejsem původem Evropanka. Někdy je potřeba nahlédnout věci zvenku, aby člověk mohl určité téma reflektovat.

Máte pro pracující v architektuře nějakou radu, co dělat, aby přispěli k pozitivním změnám v oboru?

Necítím se být kompetentní někomu radit, co má dělat. Co funguje mně a co mě dovedlo tam, kde jsem, je komunikace se spolupracovníky a kolegy. Sebeorganizace může mít mnoho různých forem. Každá z nich ale začíná tím, že spolu lidé mluví i mimo zasedací místnosti. Základem mé knihy jsou rozhovory s lidmi z celé Evropy. Dialog musí být výchozím bodem a pak uvidíte, kterým směrem se vydáte. Není žádný jeden vzorec nebo návod, každý z nás si na něj musí přijít sám. To považuji za smutnou, ale vzrušující součást procesu změny.