Záhada záběru na Pražský hrad

Robert Sedláček je pořád asi nejblíž tomu, co bychom mohli nazvat enfant terrible českého filmu, kdybychom tuto pozici nutně potřebovali obsadit. Jeho tvorba není snadno uchopitelná z pohledu mainstreamového ani artového diváka. Není součástí establishmentu, ale ani se vůči němu aktivně nevymezuje. Tak trochu provokuje vlastně všechny. K této pozici nenucené výlučnosti se umělci rádi hlásí, ale málokdo ji doopravdy zastává. Je velmi těžké nestát se součástí nějakého trendu nebo skupiny. Sedláček to ale zvládá.

Režisérova tvorba krásně odhaluje, jak moc při sledování filmových děl pracujeme se zkušeností a předpoklady. V Promlčeno například upoutá dlouhý záběr, v němž mafián u okna telefonuje o svých zločinech, a nelze přehlédnout, že se na pozadí postupně zaostřuje pohled na Pražský hrad. Má jít o nějaké vyjádření k prezidentu Zemanovi, s nímž Sedláčka pojí komplikovaný vztah? Jde o zvláštní druh sebereflexe? Jako diváci máme samozřejmě nárok interpretovat obraz jakkoli – nemusí nás zajímat režisérův záměr. Jenže otázky „Jak to myslel?“ se dá jen těžko zbavit. Ze snímku je prakticky nemožné vyčíst odpověď, protože tento záběr nemá žádnou paralelu ani další variantu, což je rozhodně frustrující. Ale také nesmírně podnětné. (Mimochodem, podle Roberta Sedláčka nemá onen záběr s Milošem Zemanem společného vůbec nic, vztahuje se prý k Pražskému hradu jako symbolu české státnosti a identity.)

Duch devadesátých let

Hádanka onoho záběru jako by byla mikrokosmem celého snímku. Jde o český thriller, který dokáže zcela neironicky vzbudit zájem a strhnout naši pozornost, což je celkem velký úspěch. Zároveň je to nesmírně frustrující film, který na konci popře všechny naše těžce utvořené předpoklady a nechá nás tápat, o čem to vlastně mělo být.

Sledujeme Karla Rodena (jde o obsazení tak padnoucí, že nemá smysl dohledávat jméno postavy), jak coby duch devadesátých let přijede ze Spojených států srovnat si účty s minulostí. Vyžádá si dvě hodiny času v Radiožurnálu – a prostě je dostane. Mladá moderátorka, jež je na své pozici teprve rok, přesvědčí všechny nadřízené, aby dali prostor muži, kterého nikdy neviděla a jehož jméno nezná. Prostě ji o to poprosil a ona z toho má dobrý pocit. Chce mu umožnit, aby se v pořadu ve stylu Pošty pro tebe telefonicky spojil s dívkou, která nemá tušení, co po ní může chtít. Zní to absurdně, ale témata, jež se tím otevírají, jsou trefná a chytlavá. Zároveň se i přes tezovitost dialogů, která je pro Sedláčka typická, daří příběh udržet na lidské rovině a nepřestává nás zajímat rozuzlení.

Finále je až nesmyslně antiklimatické a jeho nepatřičnost umocňuje to, že nevíme, jaký záměr si do něj máme projektovat. Hrdina se rozhodne během jednoho večera ve veřejném prostoru oznámit dvěma ženám, že jejich dávno zesnulí otcové se účastnili organizovaného zločinu. V důsledku pocitu vlastní odpovědnosti za jejich smrt se rozhodne předat jim vysoké odškodné a tím ulehčit svému svědomí. Zároveň coby diváci víme, že plánuje konfrontovat muže, který tehdy rozdával rozkazy: naboural se do jeho firemního serveru a v přestávkách mezi vysíláním mu vyhrožuje. Zdá se nevyhnutelné, že celý šílený plán nějak povede k jeho odhalení a potrestání. Rozhodně by mělo, když kvůli tomu protagonista rozpoutal mediální kauzu, která se nejspíš navždy zapíše do českého společenského povědomí.

Jaké je tedy překvapení, když Roden odvypráví celý příběh, ale pak odmítne říct konkrétní jméno a pořad opouští. Z mafiána pak vydíráním vymámí tři miliony eur v hotovosti, a dřív než se vzpamatujeme, oznámí návrat do Ameriky. A tím film končí. Závěrečný titulek nás informuje o tom, že v Česku se po dvaceti letech dá promlčet i vražda, což je špatně. The End.

Věcné vyrovnání účtů

Promlčeno je jeden z těch příběhů, které chcete vyprávět kamarádům, ale ti vám budou tvrdit, že si musíte vymýšlet nebo vyprávíte špatně, protože něco tak za vlasy přitaženého by nešlo realizovat jako profesionální film. Způsob, jakým Roden okolo sebe bez zjevného důvodu rozpoutá apokalypsu, aby nakonec rozdal nějaké peníze, vybral jich dvakrát víc a odcválal do západu slunce, vyvolává dojem, že tvůrci ztratili nit. Z podivné změti přesto vyvstává docela zajímavá zpráva o materialismu válcujícím morálku. O muži, který si spravedlnost představuje tak, že vyrovná účty nikoli metaforicky, ale prostě rozdá ukřivděným lidem adekvátní částky. Matce samoživitelce dá sto tisíc eur a dobře zaopatřené moderátorce milion a půl, protože si spočítal, že na takové odškodnění má každá z nich nárok. A jakmile jsou všechny transakce provedeny, vše je, jak má být. Bez ohledu na to, jakým způsobem se tu všichni navzájem zneužívají – média vysávají dramatický příběh, Roden si hraje s médii, všichni mluví o etice a morálce, ale starají se především o svou kariéru a peněženku.

To je nakonec skvělá pointa, která se bohužel skrývá za řadou těžko propustných podivností. Na výsledku se nejspíš projevuje, že Sedláček přišel už k vymyšlenému námětu a příběh, který na něj narouboval, se původní látce poněkud vzpírá. Protagonista využívá ke svému plánu rádio, protože to autorům přišlo jako skvělý high concept. I závěrečný titulek, který diváky a recenzenty svádí vykládat dílo coby agitaci za změnu právní legislativy, byl přidán producentem přes Sedláčkův protest. Motivace, kterou si recenzenti do Sedláčka projektují v důsledku závěrečného textu, je tedy zcela mylná. Kolik škody může napáchat pár vět textu! Když ale víme, že Promlčeno nebylo zamýšleno jako aktivistický film o konkrétních nedostatcích českého zákona, ale jako zpráva o lidské hamižnosti a ztrátě hodnot, najednou máme v ruce interpretační klíč a dokážeme rozeznat, co z výsledné kakofonie je součástí programu a co se k nám prodírá z jiné frekvence.

Bezelstná neuchopitelnost

Samozřejmě, že film nemůže spoléhat na to, že si divák přečte režisérův návod a pak konečně pochopí, o čem to celé bylo. V případě mnoha režisérů ale s takovým návodem v podstatě pracujeme: na základě toho, že ve své tvorbě nevybočují ze standardu, nebo zkrátka proto, že známe jejich osobnost, dopředu víme, co od nich čekat. Sedláček naproti tomu zůstává nečitelný. Ať už chceme nebo ne, k jeho snímkům přicházíme jako tabula rasa. Ačkoli nám za svou kariéru naservíroval desítky hodin obsahu, pořád přesně nevíme, o co mu jde. Asi by si pomohl, kdyby to dokázal čitelněji artikulovat, ale kdo ví, jestli by to pak nebyla nuda.

Promlčeno nuda není. Dělá hodně lapsů, hlavně na místě, kde se střetává režijní představa s producentskou, přesto však jde o osvěžující film. Konečně jsme došli do doby, kdy si začínáme pořádně vyřizovat účty s devadesátými léty, která s dnešní dobou a jejími problémy souvisí daleko více než doba normalizace, do níž se čeští filmaři tak rádi vracejí. Sedláčkův snímek se díky tomu vztahuje k současnosti mnohem adekvátněji než drtivá většina tuzemské kinematografie. Jde o kompetentnější dílo než Zelenkův Modelář (2020), který se stal časovou kapslí a zprávou o frustraci a zmatenosti právě proto, že se nám rozpadá před očima. Promlčeno drží pohromadě o něco lépe, ale prostupuje ho stejně bezelstná neuchopitelnost.

Autor je filmový publicista.