Žena odehnaná ze své blízkosti

Soubor prozaických textů malířky Evy Švank­majerové (1945–2005) Zvuk dýní v zákulisí svým názvem upomene na klíčový pojem básníka Petra Krále – „zákulisní autor“. Přítomný svazek s Králem nemá nic společného, ale obraz zákulisí je důležitý i pro Švankmajerovou. Autorka je v sebraných textech věrná tvůrčímu principu, který charakterizuje současné surrea­listy – proces tvorby a zkoumání je důležitější než završené dílo.

Mám ryze subjektivní dojem, že část soudobé české literární produkce je poháněna jedinou touhou: vyrábět literaturu pokud možno konjunkturálního střihu. V provinční touze napodobovat zahraniční autory uniká českým literátům to nejdůležitější, totiž vnitřní důvod k tvorbě. V případě Evy Švankmajerové je tento vnitřní důvod ihned patrný. Poznat nejskrytější zdroje svého já a rozeznat vnější slupku světa, která zahrnuje i společenské uspořádání. Nahlédnout pod přeludnou slupku entity nazývané realita. „Změnit svět, proměnit život“ – tak zní jedna z dávných maxim surrealistického hnutí.

Odpojení od vlastního těla

Kniha začíná vzpomínkovými texty, ­které ovšem mají daleko k běžným literárním reminiscencím. Jedná se o zvláštně přerývavé a zároveň chladně protokolární záznamy. Ohledávání fyzického prostoru dětství – pokoje, stodoly, kůlny, spíže. Vratislav Effenberger pro tento typ analýzy razil pojem „mentální morfologie“. Nejranějších psychických vrstev lze podle něj dosáhnout spíš popisem konkrétního prostředí, které nás obklopovalo v dětství, než psychologickým ponorem.

Švankmajerová si v těchto textech dobře všímá jisté hierarchie uvnitř skutečnosti, ale rovněž výrazně akcentuje svou tělesnost: „Nos mám obrovitý a hrbatý. Mám nosy dva a každý z nich má svůj otvor, vdechuji těmito nosy svět, zaprášený a podezřelý, a jsem poté obezřetnou.“ Vnímá, že je jí předepsána tradiční dívčí role, ale okolní svět je pod jakousi clonou. Ve vzpomínkách probleskuje zřetelný pocit distance. Autorka se zdá být od svého těla odpojená a nesouzní s ním.

Tento „nesrůst“ já s vlastním tělem ovšem kontrastuje s pozorností Evy Švankmajerové k okolnímu světu. Doslova k „tělu světa“, protože pro její písemný projev je charakteristický specifický smysl pro plasticitu slova. Její zápisky, ač na první pohled strohé, se při bližším ohledání ukazují být výrazově nesmírně bohaté a živé. Mají rytmus a jsou plné všemožných „ujetostí“ a skluzů: „Ruce jako místnost. Cítit cigaretami. Způsobující radost až nepříčetné veselí.“

Rejstřík řeči se v rámci jednoho odstavce pohybuje od silně stylizované promluvy (jakoby převzaté z červené knihovny) až po obecnou češtinu s vulgarismy. Švankmajerová má schopnost ve svých postřezích a formulacích uhodit hřebíček na hlavičku reality a vyhmátnout zákulisní podobu skrytých jevů: „Prádelna je mokrá místnost a tajný vchod do prostorů pro slušnou lepší ženskou zakázaných.“

Rodina jako děsivý vaudeville

Někdy mi texty Evy Švankmajerové připomněly imaginativní trampolíny, na nichž nechával povlávat své postavy Pavel Řezníček: „Zajímám se o ústavy plné dcerušek, které se ve školách trochu francouzsky naučily.“ Podobně jako Řezníček i ona si pohrává s literárními žánry zcela svobodně. Například dramatické práce vypadají na první pohled jako obvyklé divadelní hry, ale rozhodně jimi nejsou. Autorka v rámci těchto útvarů vytváří vlastní pravidla. Divadelní texty jsou důsledně odpsychologizované a jsou spíš přehlídkou nutkavých myšlenek a pocitů, které se zhmotňují v replikách jednotlivých postav.

Platí to i pro hru, která dala celé knize ná­zev. Zvuk dýní v zákulisí popisuje ­uhranutí mužem­-sousedem, kterému ženy v ­rámci „rodinné jednotky“ jakéhosi domu fatálně podléhají a on je se samozřejmostí sobě vlastní „plundruje“ a využívá. Postavy žen promlouvají v podivně neosobních proklamacích, ale i muž­-soused jako kdyby byl pouhým mechanickým panákem, který svou mužskou dominanci uplatňuje nikoli na základě touhy, nýbrž mechanické determinace. Během celé hry se ozve několikrát podivný zvuk: zvonění dýní v zákulisí, které ale nemá žádný vztah k samotnému průběhu hry. Nezdá se, že by tento zvuk mohl cokoli znamenat. Přesto jako by vyjadřoval marné počínání obou pohlaví. Rodina je u Švankmajerové jakýmsi děsivým vaudevillem, který roztáčí svůj program v hurónsky bodrém stylu, při němž tuhne krev v žilách.

Svět zachvácený zvykovým právem

Filmový scénář nazvaný Dvacet pět dní líčí stárnoucí ženu, jejíž podoba je nám skládána prostřednictvím matoucích detailů, jako jsou prsty u nohou, nehty nebo revmatické ruce. Žena se ocitá v nepřátelském a lhostejném světě, plném šedé každodennosti, pod kterou probleskuje permanentní vyšinutost. V jednom z filmových obrazů, které se opět podobají spíše volnému toku myšlenek, se dočteme: „Zdá se, že žena je právě odehnána ze své blízkosti a je jí zakázáno snad i chodit před kamerou.“ Možná nakonec právě tento motiv je emblémem, který po přečtení knihy zůstává před očima. Svět v podání Švankmajerové je pro „filmovou“ ženu už od počátku vyměřen nepřátelskými souřadnicemi. Autorka přináší obraz světa, který je zbaven smyslu a jeho obyvatelé svou existenci redukují na uspokojování pudů a účast v pracovním procesu. Svět za vlády jiných, dalo by se říct, ale nejde jen o případnou diktaturu, za jejíž vlády většina textů knihy vznikla.

Zdá se, že tíseň a oddělenost od světa, která je pociťována v raném dětství, se v dospělém životě promítá do všech úkonů. Ve vidění Evy Švankmajerové jako by svět byl zachvácen absurdním, dlouho přetrvávajícím „zvykovým“ právem, které jedněm přináší výhody, ale druhé umenšuje. Americký básník Robert Bly ve slavné knize Železný Jan (1990, česky 2005) píše: „Systém, ve kterém žijeme, nemá žádnou úctu pro mužské ani ženské cítění. Systém založený na průmyslových vztazích určuje pohyb ve světě zdrojů, hodnot a loajality, rozhoduje o tom, která zvířata mají přežít a která vyhynout, a stanovuje, jak se má zacházet s dětmi.“

Švankmajerová jako by mluvila o podobném světě. Ve svých povídkách i dramatech podává přesnou diagnózu stavu společnosti skrze imaginaci. Jako by jedině imaginace dokázala poodkrýt závoj tohoto světa, kde se všichni tváří jako řádní a bezúhonní občané, ale ve skutečnosti žijí v prostředí plném všudypřítomného dohledu, násilí, šmírování a sexuálního podmaňování. Je to svět materiální i mentální bídy a jen záblesky představivosti jej dokážou na okamžik vykoupit: „Hlavním znakem továrního provozu není velké vedro, ale velké sucho. (…) Při stoupání se vzdušné masy dívek ochlazují.“ Imaginace v podání Evy Švankmajerové funguje jako bytostný politický akt, protože jedině ona dokáže zbavit skutečnost její konsenzuální podoby a tím ji usvědčit ze lži.

Autorka nijak nedává na odiv svou příslušnost k surrealistickému světonázoru. Ten ale přesto proniká všemi patry její knihy. Je to právě apel na hlubinné poznání, tolik vlastní surrealistické noetice, který činí soubor Zvuk dýní v zákulisí mimořádným. Není to rozhodně snadná četba, ale poté, co knihu zavřeme, nebudeme už na sebe i okolní svět pohlížet stejnýma očima.

Autor je básník a literární kritik.