Žít znamená překračovat bariéry

Kniha Maryse Condé La Migration des coeurs (Stěhování srdcí, 1995) je interpretací románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Román Na Větrné hůrce je to, čemu se říká „klasika“; do svých patnácti let jsem ho četla nejméně šestkrát. Jak jste se s ním pracovala?

V Karibiku je silná tradice takzvaného literárního kanibalismu. Spousta lidí to dělala přede mnou. Knihu Na Větrné hůrce jsem četla ve čtrnácti letech. Dostala jsem ji na předávání cen za to, že mi šlo psaní. Četla jsem ji v září, což je v Karibiku období dešťů. Ležela jsem na posteli ve své ložnici a byla jsem okouzlena. Přenesla jsem se do světa Emily Brontëové… a pak jsem všechno zapomněla. Náhodou jsem později v kině viděla filmovou adaptaci s Laurencem Olivierem. To oživilo mé vzpomínky z mládí, a tak jsem si román přečetla znovu a objevila, že v něm jsou i jiné významy než ten, který do něj chtěla vložit autorka. Je to příběh, který lze přesadit do jakékoli společnosti. Pár let nato jsem při vyučování objevila Jean Rhysovou, která napsala Širé Sargasové moře, nové zpracování Jany Eyrové. Pomyslela jsem si, že není tak zvláštní, že mě přitahuje Emily Brontëová. Protože sestry Brontëovy zjevně mají co říct karibským ženám, bez ohledu na barvu pleti, věk či na dobu, v níž žijí. A tak jsem se rozhodla, že vytvořím novou verzi románu. Ale trvalo mi nejméně dalších pět let, než jsem skutečně začala. Můj manžel je totiž Angličan a šokovalo ho, když jsem mu svůj mlhavý záměr sdělila. Neviděl žádnou spojitost mezi Karibikem a dílem Brontëové. Chtít přepracovat její mistrovské dílo mu připadalo jako svatokrádež. Takže jsem se dalších pět let rozhodovala – a když jsem si nemohla pomoci, dala jsem se do psaní.

Svatokrádež?

Ale já to úplně chápu. Je to mistrovské dílo a v Anglii ho tolik milují. Když jsem propagovala knihu v Anglii, byli jsme například v muzeu v Haworthu, rodišti Emily Brontëové. Lidé si mě přišli poslechnout, ale když tam seděli a dívali se na mě, viděla jsem v jejich očích něco jako… ne strach, ale šok. Co s tím textem dělá? Jak si dovoluje na něj sáhnout?! Skutečně jsem je musela přesvědčit, že nejde o žádnou neúctu k Brontëové, že naopak vzdávám poctu jejímu uměleckému mistrovství.

Je to jiný způsob, jak lidem říct, že bychom neměli stavět bariéry mezi rasami, myšlenkami a podobně. Všichni říkají: Ale proč jste si zvolila anglický román? Proč ne francouzský? Proč ne africký? Jako kdybychom neměli nikdy překračovat bariéry – přitom žít znamená překračovat je.

Váš román je ztělesněním přesně této ambivalence týkající se potřeby političnosti a všeho, co působí proti ní…

Nedá mi to, abych nepřemýšlela o politických myšlenkách, politickém boji, politických zápasech. Ale před třiceti lety jsem byla přesvědčena, že výsledek boje bude příznivý – že dosáhneme osvobození a konce kolonialismu. Nyní vím, že jsme bojovali upřímně, statečně a že se nic nestalo… Dobrá, musíme se tomu postavit čelem.

Aby to nebylo všechno zas tak smutné, pořád se věnuji tomu, co nazývám kulturní politickou činností. Například na Kolumbijské univerzitě, což je hrozně konzervativní místo, vyučuji ve francouzštině karibskou literaturu. Mluvíme o politice, o lidech jako Aimé Césaire. Přivádím tam spoustu hostů z Karibiku, kteří mají přednášky a pořádají konference, přestože si uvědomuji, že bez konkrétního plánu nemůžu dosáhnout žádných politických cílů… Ale snažím se zůstat aktivní. Ne že bych jenom seděla ve svém bytě, psala romány a chodila do kina.

V jiném rozhovoru jste řekla: „Otázky rasy a barvy pleti jsou pro mě nyní druhotné.“ To ve mně vyvolalo otázku: Co je prvotní?

To prohlášení musíte zasadit do kontextu. Když jsem před lety jela do Afriky, rasa byla nejdůležitější věc ze všeho. Jela jsem tam, abych se setkala se svým lidem, abych našla svůj pravý domov. A když jsem se tam dostala, zjistila jsem, že ve skutečnosti s obyvateli Guiney nemám moc společného, protože pocházím z francouzského Karibiku. Takže na první místo stavím otázku kultury. Například teď když žiji v New Yorku, mám sociální styky hlavně s lidmi z francouzského Karibiku; mou přítelkyní je haitská spisovatelka Edwidge Danticatová. A možná vás překvapí, že někteří z mých nejbližších přátel jsou z Francie. Proč? Kvůli jazyku. Zjistila jsem, že jazyk není bezvýznamná věc, naopak je zásadní, aby se člověk mohl s druhým bavit ve svém vlastním jazyce. Možná řeknete: „Ale co váš manžel, který je přece anglofonní?“ Soukromý milostný vztah nemá nic do činění s teorií, kulturou nebo politikou. Je to něco, co se nedá vysvětlit, je to výjimka z pravidla. Některé věci prostě člověk musí v životě přijmout a pokusit se je smířit se svými ostatními názory.

Román La Migration des coeurs má mnoho vypravěčů. Na Větrné hůrce je jedno z těch vyprávění, kde čtenář jasně vidí, jak autorka zachází s literárními prostředky – příběh začíná vyprávět služebná a vrací se z přítomnosti do minulosti. Ale ta služebná není sama součástí děje. Jenom slouží příběhu. Kdežto ve vaší knize se vyprávění ujímá mnoho různých hlasů; sluhové nebo děti, kteří v ději románu nehrají ústřední roli – a přesto slyšíme jejich příběh.

Jednou jsem debatovala s jedním svým přítelem, spisovatelem z Martiniku, a přemýšleli jsme, co je nejdůležitější prvek, pokud člověk chce napsat karibský román – román, který člověk otevře a hned si řekne: „Aha, tohle pochází z Karibiku.“ On měl za to, že je to jazyk, že stačí dekonstruovat francouzštinu a používat hodně kreolských metafor a obrazů. Můj dojem byl, že k vytvoření karibského románu člověk musí zachytit samotnou strukturu narativní techniky. Musí najít karibskou techniku vyprávění příběhu, polyfonní techniku.

Polyfonní?

Musíte mísit kapitoly v první osobě a ve třetí osobě, ženské a mužské hlasy a zejména vmísit lidi, kteří jsou považováni za důležité – jako je pan de Linsseuil. Ale kdo toho ve společnosti, jako je ta karibská, ví o konstrukci společnosti a společenských detailech více než sluhové? Nikdo se jich nikdy neptá na názor, ale jsou tam, jsou to svědkové; to oni všechno vidí, to oni všechno zařizují. Karibský příběh by se jednoduše nedal odvyprávět bez odkazu na sluhy. Nezapomínejte, že jako černoška jsem koneckonců potomkyně otroků a že otroci vždy mlčeli, byli donuceni mlčet. Přesto věděli, že jsou skutečnými pány ostrova. Tímto způsobem jsem chtěla dát hlas svému lidu, který ho nikdy předtím neměl. Takže to byl umělecký a zároveň politický prostředek.

Je jasné, že rasová politika a vládnoucí hierarchie jsou na ostrovech nesmírně složité. Toto téma román rozehrává.

Nyní na Guadeloupu směřujeme k pochopení ras a rasismu. Chápeme, že jsme multietnická společnost, v níž běloši, černoši, mulati a indiáni zformovali a zplodili jakousi sdílenou společnost. Ale ani ne před padesáti lety tomu bylo úplně jinak. Moje matka mi vyprávěla, že když chodila do školy, nemohla jako černošská dívka sedět vedle indiánského nebo bělošského dítěte. Byla to segregovaná společnost. Tehdy na Guadeloupu byla barva pleti ukazatelem všeho. Znamenala vaši třídu, postavení, kulturu. Byla to společnost založená na nenávisti, opovržení, napětí. Žít v takové situaci asi bylo moc obtížné, moc bolestné. Krůček po krůčku jsme se na Guadeloupu a Martiniku pokoušeli najít způsob, jak překonat spory a sblížit se. Protože ty tři skupiny koneckonců vynalezly společný jazyk, kreolštinu, či náboženství, quimbois. Vynalezly tolik společných věcí. Bylo načase, abychom se pokusili najít konec toho válečného stavu. Nyní se mi zdá, že spějeme k míru.

Zajímalo by mě, co si myslíte o tom, že běloši a bílá kultura zřejmě mají touhu černou kulturu napodobovat, ať v hudbě nebo v jiných oblastech.

A proč by ji neměli mít? Komunikace a výměna jsou koneckonců nezbytné. Nemyslím si, že by se člověk měl držet jen své vlastní kultury a svého vlastního dědictví. Jeden z mých přátel je známý haitský hudebník. Na poslední desce hraje něco jako brazilskou hudbu. Proč ne? Musíme si vypůjčovat od ostatních. Udělala jsem totéž – vypůjčila jsem si myšlenku od bělošské spisovatelky Emily Brontëové.

V souvislosti s literaturou Západní Indie jste prohlásila: „Černoši byli vždycky ukazováni jako oběti. A zároveň byli znázorňováni jako spontánní, citliví, v souladu s přírodou.“ Nyní jste napsala román, kde ve středu děje stojí esencialismus. Dělá to z vás velkou ironičku?

V mých románech je vždy spousta ironie, ironického odstupu vůči domněle nezpochybnitelným myšlenkám, ale pokaždé se snažím najít skutečnost skrytou za všemi těmi klišé. Přijde mi, že jedním z nejlepších klišé, která máme v Západní Indii, je dělení na rasy nebo oddělení ras, představa, že každý z nás se chová podle pevně daného vzorce. Ano, je v tom hodně ironie.

Nebojíte se, že někteří čtenáři tu ironii nepostřehnou?

To se určitě stane. Lidé nemají rádi ironii, zvlášť v Karibiku. Chtějí, aby spisovatelé mluvili vážně a říkali, co si doopravdy myslí. Nelíbí se jim, když tropí hlouposti. Když předkládají „falešné“ obrazy nebo „falešné“ myšlenky. Nelíbí se jim, když spisovatelé žertují. Takže pokud budete žertovat, je nevyhnutelné, že vás nepochopí a nebudou vás mít rádi.

A přesto žertujete…

A budu v tom pokračovat.

Váš román udržuje složitou a křehkou rovnováhu mezi romantickou tragédií – s osudem, krví, nehynoucí oddaností a magií ve zcela doslovném smyslu – a historicky věrným zachycením politického a společenského boje, v jehož rámci postavy rozehrávají tragédii zcela materiální povahy. Prohlásila jste: „Akt psaní je sám o sobě nadpřirozený.“ Uvažuji také o přítomnosti skutečné magie ve vašich knihách; je to síla, která se musí brát v potaz. Máte jako spisovatelka, jako aktivistka nebo jako myslitelka pocit, že se ve vás odehrává zápas mezi pověrčivostí a racionalismem?

Ano, ale nemám pocit, že by muselo jít o boj. Řekla bych, že když jste z Karibiku, tedy když jste kreolizovaný člověk, máte v sobě spoustu vlivů. Prochází vámi Afričan se svou magickou vědou, úctou k neviditelnému. Ale vychovali vás Evropané, takže si osvojíte některé jejich hodnoty. Uvědomíte si, že víra v magický realismus je víra v sociální realismus, v socialistický realismus. Vzhledem ke všem těmto vlivům to ve vašem nitru pořád vře. Věříte v to nebo ono a tato víra jako by protiřečila nějaké jiné, ale obě mohou ve vaší mysli existovat společně. Slova, jež vytváříte, jsou odrazem všech prvků, všech vlivů, které jsou ve vás. Převedete­-li lidskou bytost na jedinou myšlenkovou nebo názorovou orientaci, je to banální. Být kolonizovaným má možná tu výhodu, že si uvědomíte, kolik vám toho patří: vaše tradice, něco, co pochází ze Západu, něco, co je vlastní oblasti, kde žijete – to všechno musíte smísit, pokud chcete najít vlastní výraz. Nevidím v tom žádný boj, vidím jen určitou složitost.

V knize Na Větrné hůrce všechno vychází z romantické představy o duši; Cathy v podstatě ze své vlastní vůle chřadne a zemře. To se zdá být velmi podobné základům santeríe.

V Karibiku máme představu, že mrtví jsou pořád s vámi. Za běžných okolností je místnost plná mrtvých lidí, mých blízkých, kteří chtějí vidět, jak teď žiji, jak si v životě vedu. Ale nemůžu je vidět, nemám potřebnou schopnost, nejsem k tomu vycvičená. Někteří lidé k tomu vycvičení jsou. Ti patří k tomu, co označujeme jménem santería nebo quimbois nebo vúdú, a kdybych využila jejich služby, mohli by sem klidně přijít a říct: „Ano, tady sedí vaše matka a dívá se na vás.“ Jde o to, že se pořád snažíme být ve spojení s dušemi lidí, které milujeme a kteří nás opustili. To je velmi karibská myšlenka.

Když jsem na začátku devadesátých let studovala na univerzitě, intenzivně jsem vnímala, jak se kolem karibské ženské literatury a marginalizovaných, utlačovaných komunit všeho druhu soustředí velký zájem a rozsáhlá akademická činnost. Dnes, kdy už stojím mimo akademický svět, mám dojem, že tento druh literatury byl tehdy v módě a že tahle móda možná do určité míry opadla.

Myslím si, že tuhle módní vlnu Kolumbijská univerzita vůbec nezažila. Kolumbijská univerzita – já ji mám ale jinak ráda – je velmi bělošské, konzervativní místo. Například byla jednou z posledních univerzit, kde vznikla katedra frankofonních studií. Frankofonní literatura se tu začala učit teprve před čtyřmi lety, když jsem sem přišla já.

A všechny ty myšlenky politické korektnosti podle mě Kolumbijskou univerzitu vůbec nezasáhly. Na začátku jsme si všichni mysleli, včetně mých studentů, že dojde k jakémusi sjednocení kursů frankofonní literatury s katedrou afroamerických studií. Udělala jsem všechno pro to, abychom spojili síly, ale oni vůbec neměli zájem.

To je zvláštní, to by mi přišlo jako přirozené spojenectví.

Karibik je nezajímá, zajímají se o své vlastní, americké problémy – jako je zabití Amadoua Dialla. Lidé z Karibiku pro ně nejsou dost černí. Ale máme blízko k programu panafrických studií – s Ústavem afrických studií hodně spolupracujeme. Je to přirozené: Afroameričané mají své vlastní zájmy. Koneckonců jsou to v první řadě Američané, potýkající se s americkými bělochy.

Rozhovor byl původně publikován v časopise Bomb 1. července 1999. Z angličtiny přeložil Jan Petříček. Redakčně zkráceno.