Proč potřebujeme kanárky?

„Nejhorší americký spisovatel.“ Těmito slovy, která jsou sice míněna ironicky, ale také mají své reálné jádro, počastoval svého přítele Kurta Vonneguta jiný americký autor Gore Vidal. První ze jmenovaných by se letos dožil sta let, a jak víme, výročí bývá někdy dobrá, jindy chabá záminka, abychom na okamžik upoutali pozornost k někomu, na koho se možná už pomalu zapomíná. U mrtvých to platí dvojnásob, sami si totiž o trochu toho zájmu ostatních už říci nemohou. Kurt Vonnegut měl navíc výročí rád, zřejmě tak moc, že neuměl odmítat žádosti, aby při nejrůznějších kalendářních příležitostech řečnil. Pokud jste se domnívali, že neexistuje nudnější žánr, než jsou proslovy pronášené v rámci oslav výročí nějaké instituce, zkuste si některý z těch Vonnegutových přečíst. Se svou příslovečnou neomaleností je totiž vřadil do autobiografické koláže Květná neděle (1981, česky 2004), čímž je navíc drze povýšil na literaturu, i když sám tu knihu překřtil na „habrajs“. Asi nezměníte názor na proslovy obecně, ale snad postřehnete, že když se jich ujme autor takového formátu, je snazší potlačit zívání. A tak se to má u Vonneguta skoro se vším – často jako by se natruc snažil dělat tzv. vysokou literaturu z něčeho, co se jí na první pohled vůbec nepodobalo, přičemž veškerá úcta k světovému literárnímu dědictví mu byla… víte kde.

Psaní jako řemeslo

„Patřím k poslednímu pokolení amerických romanopisců,“ napsal Vonnegut o své přináležitosti k autorům, kteří měli to štěstí, že je psaní toho, co je zrovna napadlo, slušně živilo a stalo se jim celoživotním povoláním. Zároveň řada z nich bojovala v druhé světové válce a již předtím jejich naivní vírou v budoucnost otřásla velká hospodářská krize. Příběh to je vpravdě americký, role spisovatele v něm ale trochu splývá s rolí řemeslníka, což je (zdaleka nejen Vonnegutova) ošemetná myšlenka, z níž leckomu vstávají hrůzou vlasy na hlavě. U Vonneguta to ale každopádně platí, protože začínal jako přispěvatel školních časopisů, pak byl podřadným reportérem krimi zpráv v tiskové agentuře, později se živil psaním krátkých povídek do časopisů, až se skrz první románové paperbacky (Mechanické piano, Sirény z Titanu, Matka noc) propsal do nejvyššího patra světové literatury druhé poloviny dvacátého století, což s konečnou platností stvrdil svým nejslavnějším románem Jatka č. 5 (1969, česky 1973). V něm s odstupem více než dvaceti let zúročil své zkušenosti z nejrychlejší masové vraždy v dějinách lidstva – bombardování Drážďan, kterému padlo za oběť během pár hodin 135 tisíc lidí.

Vonnegutovi chybělo jakékoli teoretické literární vzdělání (kreativní psaní ale později vyučoval) a bezostyšně přiznával, že Franze Kafku a Louise­-Ferdinanda Célina četl až po čtyřicítce. Rozhodně ale nepostrádal paličatost v hledání vlastního stylu, který sice nepřipomíná nic, co tu bylo před ním, a navíc působí značně neliterárně, až antiintelektuál­ně, ale lze v něm nacházet přímou návaznost na díla jiných velkých amerických satiriků, jako byl Mark Twain v literatuře a Charlie Chaplin nebo Laurel a Hardy ve filmu. Jako by za jeho dílem stála spíše nějaká pionýrská postava amerických dějin v podobě dřevorubce nebo zlatokopa než spisovatel. Platí to i o důrazu na srozumitelnost a jednoduchost, kterou si poněkud zkratkovitě spojujeme s tzv. prostým lidem. Srozumitelnost přitom u Vonneguta není v žádném případě banální ani polopatická a jednoduchost zas není nutně povrchní, jen se tu názorně ukazuje, že preciznost vyjadřování může být nejen bohatě ornamentální, ale také zcela minimalistická a hovorová, na což možná až příliš často zapomínáme. Nakonec tedy nebude náhoda, že Vonnegutovu psaní přišli na chuť dříve mladí čtenáři než literární kritici, kterým se autorův neotesaný styl dlouho zajídal. Revoltující generace šedesátých let si ho prostě bez ptaní adoptovala jako svého kultovního autora. Tohle osvojení se událo v opačném gardu: potomci přijali otce, který se rozhodně nebránil, ale také se svým ratolestem zas tak moc nepodobal. Přesto našli společnou řeč.

Vnášet chaos do pořádku

Co je na Vonnegutově psaní tak iritující a přitažlivé zároveň? Sám často zmiňoval, že vlastně jen vrství vtipy a jazykové hříčky, že jeho knihy jsou satirické koláže či mozaiky, které nepodléhají žádným románovým pravidlům, snad kromě závislosti na příběhu, který by neměl ustrnout na místě a stále se měl posunovat dál, i kdyby to znamenalo skákat v časových rovinách sem tam, jako to dělá Billy Pilgrim v Jatkách č. 5. Humor v jeho díle tudíž není nástrojem blaženého zapomnění, ale šibeniční satirou a výrazem údivu i strachu ze světa, jejž především v posledních 150 letech systematicky ničí tak prazvláštní tvorové, jakými jsou lidé. Satira jde ruku v ruce s všudypřítomným katastrofismem, takže se sice často smějete, ale zároveň víte, že tento přirozený psychologický obranný mechanismus tu není proto, aby vás ukolébal, ale spíš provokoval k sebereflexi (nebo možná rovnou k akci). Vonnegut se v roli komedianta snaží posunout svět k lepšímu, i když dobře tuší, že to je dost marné počínání. „Vím, že je nebezpečný a že může hodně bolet. Ale to pořád ještě neznamená, že musí být vážný,“ říká koneckonců ­Kilgore Trout o životě na planetě Zemi v Snídani šampiónů (1973, česky 1981).

Vonnegutovy typické a poněkud infantilní průpovídky – haj hou, tak to chodí, cililink, a tak dále, ptí­-píí­-ptíp – fungují jako rytmizující refrény, když je třeba něco zdůraznit, a autor jimi prošpikoval celé své dílo, jako by si značkoval teritorium. Dnes to s oblibou dělají rappeři, americký spisovatel s německými předky je ale v ledasčem předběhl. Zmatek kritiků nad nedisciplinovaným autorem ještě prohloubilo jeho koketování s tzv. pokleslými žánry, zvláště když se ukázalo, že sice s velkou chutí používá celou řadu sci­-fi rekvizit, ale jinak skoro žádnou příslušnost k žánru nec(í)tí: „Takzvaným spisovatelem science fiction jsem se stal, když někdo vydal výnos, že jsem spisovatel science fiction.“ Totéž platí pro bezhlavé autorské vpadávání do děje, které občas jako by chtělo jen trochu dětinsky připomenout čtenáři, kdo za těmi smyšlenými příběhy stojí. Jindy ale vstupování autora do fikčního světa plnilo zřejmý účel, navíc tehdy ještě šlo o vcelku neotřelý tvůrčí nástroj. „Ať ostatní vnášejí pořádek do chaosu. Já budu místo toho vnášet chaos do pořádku,“ říká postava Kurta Vonneguta v poslední třetině Snídaně šampiónů. Jako by autorovi nestačilo, že dílo nese jeho signaturu, a bylo nutné příběh deflorovat i zevnitř. I přes specifický útržkovitý styl však jeho vyprávění drží pohromadě.

To největší provinění ale nakonec spočívalo v zálibě ve „zdravém rozumu“, což je pole, které nezřídka okupují truismy a laciné moralizování napájené konzervatismem. U Vonneguta jde ale o něco zcela jiného, i když také s chutí moralizoval. Problém se zdravým rozumem stejně jako s moralizováním nastává až ve chvíli, kdy se domníváte, že se měřítka lidského jednání v čase nemění, nebo dokonce vyvěrají z nějakého uzamčeného myšlenkového systému, jakým je třeba náboženství. Jenže mravní zákon, který Vonnegut ve svých knihách po špetkách nenápadně distribuuje, je sice poměrně vágní, ale také nestálý, protože se v něm provinění vůči morálce pozná jen podle opovržení druhých. To koresponduje s autorovým volnomyšlenkářstvím, které se otisklo nejen v jeho empatickém skepticismu a pesimismu, ale nakonec i v jeho specificky rozverném stylu, jenž iritoval některé snobské literární kritiky a rezonoval mezi čtenářstvem. Jen si to představte: nejenže vám nějaký samouk, který studoval biochemii a později strojařinu, začne ne­urvale fušovat do řemesla, ale navíc to provádí s takovou mírou neskrývané suverenity a sebevědomí, až to působí, že skutečně moc dobře ví, co dělá. „Pokud nějaký literární experiment fantasticky funguje, dobře se čte a je zábavný, je jeho autor nula,“ dočteme se v Muži bez vlasti (2005, česky 2006), a o kus dále zase třeba, že „srozumitelnost je dnes považována za lenost, dětinskost a lacinost“. To může být sice všechno pravda, ale zároveň je těžké v tom necítit i zahořklost autora, jemuž se zvláště v počátcích kariéry nedostávalo takového kritického uznání, jaké by si přál (a dodejme, že i zasloužil).

Takové uvažování o literatuře má rozhodně své opodstatnění, ale domyšlené do krajnosti nevyhnutelně vede k přesvědčení, že jediné dobré psaní je to, které se dobře prodává, takže si na sebe dokáže i vydělat. Kdybychom se měli zbavit všech autorů, kteří uznání došli až se zpožděním a jejich knihy nebyly zábavným a srozumitelným čtením, moc by nám toho nezbylo a pohled na seznam přeživších by byl spíše truchlivý. Můžeme tedy s chutí přitakat Vonnegutovu aforismu, že „literatura by neměla zahučet ve vlastní prdeli“, ale zároveň bychom jí neměli upírat právo ani na to, aby složitě nebo i nesrozumitelně referovala o složitých myšlenkách, emocích i zkušenostech – či dokonce na jakýkoli vnitřní ­smysl zcela rezignovala.

Když už padlo slovo emoce, stojí za to poznamenat, že Vonnegut se ve svých knihách až na malé výjimky důsledně vyhýbal psaní o lásce, čímž v podstatě vypustil nejdůležitější lidské téma vůbec. Dwayne Hoover, postava ze Snídaně šampiónů, o lásce nechce ani slyšet a zakazuje o ní mluvit své milence, protože ji považuje za „příliš bolestivé téma“. Jeho tvůrce se v rozhovoru pro Paris Review k celé věci vyjádřil následovně: „Panebože, nemohli bychom aspoň na chvilku mluvit o něčem jiném?“

Sláva našemu klubu

O čem chce Vonnegut mluvit? A v čem vidí smysl vlastního i cizího psaní? Časopisu Play­boy v roce 1973 sdělil: „Moje pohnutky jsou politické. (…) Myslím, že spisovatelé by měli být průkopníky změn. Doufejme, že k lepšímu.“ Ideálním příjemcem takové literatury jsou podle Vonneguta mladí lidé, protože u nich ještě existuje šance, že nejsou zcela zkažení a ztracení v kolotoči sebedestruktivního konzumního světa. Jen je třeba „otrávit jim mysl lidskostí“, což se Vonnegutovi dařilo lépe než leckterému spisovateli jeho generace. Slovo označující ideovou příslušnost, která bývá s Vonnegutovým jménem právem skloňována, zní prostě „humanista“. Možná je namístě tento z podstaty věci dosti široký a ideologicky nejasný termín v souvislosti s jeho dílem prozkoumat blíže.

Není totiž pochyb, že Vonnegut se hlásí k tradici velkých amerických socialistů, jimž v knize Muž bez vlasti adresuje několikeré zvolání „Sláva našemu týmu!“ a které označuje za „národní poklady“. Odkaz na jednoho konkrétního socialistu lze pak vystopovat na více místech autorova díla – je jím několikanásobný neúspěšný kandidát na prezidenta Spojených států Eugene Victor Debs, který byl v průběhu svého života dvakrát v kriminále (jednou za neuposlechnutí zákazu stávkovat a podruhé za pacifismus v době první světové války). Zvláště jeden jeho výrok má Vonnegut moc rád: „Dokud existuje nějaká nižší vrstva, patřím k ní. Dokud existují kriminální živly, jsem jedním z nich. Dokud je jediná duše ve vězení, nejsem svobodný.“ Slavnou citaci jednoho ze zakladatelů Mezinárodních odborů pracujících (ILU) sampluje různým způsobem ve svých knihách a právě tato socialistická tradice latentně tvaruje jeho humanismus. Ostatně posuďte sami, tohle je pro změnu Vonnegutovo prohlášení, které se hlásí k psancům a nejchudším této planety: „Stojím v opozici k bohatým a mocným, jsem tak naprogramovaný.“ Dalšími osobnostmi, které Vonnegut občas zmiňuje, jsou anarchisté Ferdinando Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti, kteří byli nespravedlivě odsouzeni a popraveni v roce 1927, nebo třeba básník, novinář a socialista Carl Sandburg, jenž má s Vonnegutem společné například to, že byl v psaní naprostým samoukem.

Je tudíž zcela namístě mluvit o Vonnegutově myšlenkové příslušnosti k levici, ale nesmíme zapomínat, že to byla spíše příchylnost k dělníkům a tzv. obyčejným lidem než k levicovým teoretikům, což dobře souzní nejen s jeho antiintelektualismem, ale také s humanismem. Měl zkrátka radši lidi než teorie a jeho levičáctví nikdy nebylo vyfutrované žádnou radikálně levicovou teorií, natož praxí – daleko spíš šlo o projev čistého a velmi laskavého idealismu, jenž se v něm ustavičně svářil s vrozeným skepticismem. Svou roli sehrála jistě i zkušenost dospívání v době krize a konfrontace s nenaplněnými a trapně maloměšťáckými touhami rodičů, kteří se zoufale snažili vrátit do starých dobrých časů, kdy patřili k vyšší společenské třídě. Vonnegutův humanismus tak sice nelze myslet bez socialismu, ale platí to i naopak: „Socialismus není slovo o nic zlověstnější než křesťanství. Socialismus nepředpisuje Josifa Stalina a jeho tajnou policii a zrušené kostely o nic více, než křesťanství předpisuje španělskou inkvizici. Jak křesťanství, tak socialismus ve skutečnosti předepisují společnost založenou na přesvědčení, že všichni muži, ženy i děti jsou stvořeni jako sobě rovní a nemají hladovět.“

Plný protikladů

Analogickou levicově humanistickou linii můžeme najít i u jiných autorů, mezi nimiž vyčnívá především George Orwell. I když se díla obou spisovatelů příliš nepodobají, jejich autoři mají hodně společného a zdaleka to není jen skutečnost, že oba bojovali na frontě s fašismem (Orwell ve španělské občanské válce a Vonnegut ve druhé světové). Ani jeden z nich nebyl příliš kovaný v levicové teorii, i když Orwell na tom byl jistě o poznání líp, a oba chovali přirozenou nedůvěru k pohádkově bohatým lidem a elitám a naopak sympatie k těm nejpotřebnějším. Ale především oba s velmi příbuzným zaujetím uvažovali o literatuře, což je nejlépe vidět na tom, jak psali o knihách jiných autorů – s velkým respektem k dílu i čtenářům a naprostou neúctou k tomu, jak by měla akademická literární kritika správně vypadat.

Možná vás při čtení předchozích řádek napadlo, že se jejich autor snaží obsah Vonnegutova díla vyvlastnit ve prospěch ideologického čtení, které souzní s jeho vlastním světonázorem. Ve skutečnosti by to ani nešlo. Vonnegut je plný protikladů, což platí nejen o jeho vztahu k popkultuře, kterou využíval i zavrhoval, ale také o moderních technolo­giích – fascinovaly ho, dokonce jim rozuměl, ale zároveň před nimi ve svých dílech někdy až s primitivistickým zápalem varoval. Nejinak se to má s jeho politickým myšlením. Spojené státy kousavě zesměšňuje, ale přitom do nich byl evidentně zamilovaný, život vyprázdněné střední vrstvy karikuje i následuje, progresivní volnomyšlenkářství kombinuje s úzkostně tradicionalistickým lpěním na některých pilířích amerického politického systému a okázalý ateismus a výsměch rigidnímu náboženství vyvažuje latentní touhou po všelidové víře, která by nepotřebovala sakrální ani sekulární božstva a lidstvo zachránila před nevyhnutelnou zkázou.

Při vědomí této ambivalentnosti si snad můžeme zaspekulovat o tom, že Vonnegut by se dnes vysmíval jak takzvané nové progresivní levici, tak konzervativním socialistům. U zélótů z první skupiny by ho iritovala sebezahleděnost a snaha o identitářské přepisování kánonů a sylabů, druzí by mu připomínali překupníky se strachem a nenávistí. O tom, že by se mu s revoltující mládeží podařil podobný majstrštyk jako v šedesátých a sedmdesátých letech, lze s úspěchem pochybovat. Asi i proto, že na vlastní kůži zažil, jaké to je, když jsou jeho knihy vyřazovány ze školních knihoven, ba dokonce když jsou následně páleny pro údajnou nevhodnost a škodlivost.

A bude hůř

Na jednu věc by ale mohli slyšet všichni dnešní čtenáři a Vonnegut ji v některých knihách zmiňoval s vehemencí, která prozrazovala, že mu na ní záleží víc než na čemkoli jiném. Tou věcí byla planeta, kterou obýváme. Environmentální étos prostupuje Vonnegutovy katastrofické a dystopické fikční světy i jeho publicistické psaní, všechno se to ale děje bez stopy hysterie, autor zůstává věrný své uštěpačné poloze posmutnělého satirika, jenž má sice lidi rád, ale ve věci záchrany planety na ně radši moc nesází. Vlastně na ně příliš nesází v ničem, protože jsou marní, stále pohodlnější a každá další krize – včetně té fosilní nebo klimatické – jako by paradoxně posilovala jejich bezstarostnost. „Nebudeme si kazit večírek, ale taková je pravda: prošustrovali jsme zásoby své planety, včetně vzduchu a vody, jako by nebyl žádný zítřek, takže teď skutečně žádný nebude,“ dočteme se ve sbírce krátkých fejetonů Muž bez vlasti, což byla Vonnegutova poslední kniha vůbec. Už v sedmdesátých a osmdesátých letech se přitom nezdráhal používat sousloví typu „smrtelná otrava přírody“, ale hlavně do omrzení zdůrazňoval, že „bude hůř“.

Podle jednoho stereotypu mají autoři vědecko­-fantastické literatury nevědomý dar vidět do budoucnosti a předvídat ji na základě vlastní nespoutané imaginace. Většinou se jejich vize týkají nějakého technického vynálezu. Vonnegutova předpověď nemá s techno­optimismem pranic společného, jinak to je ale trefa do černého. Může snad dnes ještě někdo s klidným svědomím – tváří v tvář klimatickému kolapsu – tvrdit, že hůř není? „Tak já si myslím, že je to takhle: jsme narkomani závislí na fosilních palivech ve fázi nedostatku,“ napsal Vonnegut, který správně identifikoval absťák pacienta ve chvíli, kdy si většina euroamerické civilizace ještě vychutnávala rauš, jenž neměl nikdy skončit. Povězme si na rovinu, že Vonnegutova skepse ke konci jeho života přerůstala v pesimismus, k čemuž přispělo i to, že závěrečné roky spadají do doby prezidentství George Bushe mladšího, jemuž doslova nemohl přijít na jméno. Prvního černého prezidenta už se břitký kritik a milovník Spojených států nedočkal a rozdělaný poslední román už nedopsal, což ohlásil s dostatečným předstihem. Smát se lidské blbosti ale nikdy nepřestal.

I patnáct let po spisovatelově smrti platí, že alespoň jednoho Kurta Vonneguta by si zasloužila každá čtenářská i spisovatelská generace. V již zmiňovaném rozhovoru pro Playboy se autor svěřil se svou teorií, podle níž mají umělci roli „kanárků v uhelných dolech“, kteří upozorňovali horníky na to, že do šachet uniká plyn, a tím je včas varovali před udušením. Spisovatelé životy přímo nezachraňují, neuměl to ani Kurt Vonnegut, ale přesto se o to ze své samoty u psacího stroje a s bezfiltrovou pallmallkou v puse ustavičně snažil. Smrtelně vážná témata, jako je svobodná lidská vůle, otázka zločinu a trestu, vzrůstající moc korporací, elektronický a digitální věk umělé inteligence, vyhlazovací válka, jaderné zbraně nebo život na umírající planetě, pojímal nevážně. Možná s představou, že černý i absurdní humor nám pomůže se líp soustředit na sdělení v pozadí, ale také s přesvědčením, že za každým vtipem se musí skrývat něco víc. Vonnegut byl takovým kanárkem, který neustále omdlívá a znovu se staví na nohy. Stejnou funkci plnily nakonec i jeho úvahy o psaní, které spolehlivě spustily alarm vždycky, když to vypadalo, že by se literatura mohla zavřít někam do slonovinové věže, v níž by se obešla bez venkovního světa. Pánbůh žehnej kanárkům i samoukům mezi spisovateli.