Prostor 2021, 176 s.
Znáte to: když dva dělají totéž, není to totéž. Když se valašskomeziříčský dramaturg Marek Baroš, povzbuzen nejspíš úspěchem loni vydaných Pohádek ze skládky, pustí do postapokalyptického románu, výsledek rozhodně nepřipomíná McCarthyho Cestu (2006), jak se poněkud zpupně píše v nakladatelské tiskové zprávě. Troufl bych si soudit, že autora takzvaně napadl námět, zpracoval jej a předložil nakladateli, který text prostě přijal a vydal. Nemohu si pomoci, ale není mi vůbec jasné, jaký je smysl celého příběhu a jakému cílovému čtenáři je vlastně určen. Látka je to dost otřepaná: skupina lidí putuje po světě zpustošeném blíže neurčenou katastrofou a setkává se přitom s primitivními tlupami a tomu odpovídajícími podobami násilí, které ovšem není vzdálené ani jim. Trojice s apelativními jmény Prst, Malá a Dcera jednoduše jde krajinou, nachází zbytky civilizace, ubližuje si navzájem a potom se ze svých zranění léčí… Vlastně ani není jasné, proč se próza jmenuje Les, když nejčastější kulisou jejich cesty jsou lidská sídla, respektive jejich pozůstatky. Barošova zjevná snaha o symbolické či nadčasové vyznění příběhu, z něhož by snad mohlo vyplynout jisté „poselství“, ovšem přichází vniveč. Nevyužit zůstal moment, kdy Dcera v závěru jako jediná promluví lidským hlasem, zatímco všichni ostatní se celou dobu domlouvají posunky. Stejně tak je škoda, že nebyla vysvětlena příčina katastrofy – víme jen to, že umírali lidé řídící auto. Nejspíš ani autor nevěděl… A tak zůstala jen nuda, šeď a banalita.